„Mami," zašeptala tiše. Po tváři jí sjela slza, ke které se za chvíli měly přidat další.

Mrzlo, od pusy jí šla pára, tenká přikrývka ji moc nehřála. Nikdo se neobtěžoval jí tam zatopit nebo dát pořádnou peřinu. Nikoho nezajímalo, že už několik dní nepěkně kašle. Podívala se z okna na poletující vločky.

Zase mě pošle odmetat sníh.

Valerie se sípavě rozkašlala. Na schodech bylo slyšet pomalé kroky a pak se otevřely dveře. Vešla hubená žena středního věku a strhla z Valerie přikrývku.

„Není mi dobře, chci spát," pípla nesměle holčička.

„Mazej, nebo na tebe vezmu rákosku!"

Víc říkat nemusela, Valerie vstala a začala se pomalu oblékat. Žena ji beze slova pozorovala a pak jí podala koště. Bylo to jasné znamení, že snídani dnes nedostane. Venku zápasila se sněhem i koštětem tak dlouho, dokud ji hospodyně nezavolala k obědu. Strčila před ní talíř horké polévky. Valerie snědla jen trochu a pak odložila lžíci.

„Copak? Milostslečince nechutná?" zeptala se hospodyně posměšně.

„Bolí mě bříško," řekla tiše Valerie a rozkašlala se.

„Nesmysl, jsi mlsná jako koza, ale já pro tebe nic extra vyvařovat nebudu. Marš do chodby!"

Ten příkaz znala, bude muset stát v koutě, dokud jí neřeknou, aby šla nahoru.

„To tu spíš nebo co?" Hospodyně vztekle přetáhla Valerii rákoskou. Ta se jen rozplakala a dál ležela na parketách.

„Padej nahoru!"

Konečně přišel toužebně očekávaný příkaz. Valerie se pomalu ploužila do své postele. Tváře jí hořely, měla horečku a nikoho na světě nezajímala. Od té doby, co jí umřela maminka, nezajímala nikoho. Zůstala jí jen bezdětná teta, která místo toho, aby roztomilou holčičku zahrnula láskyplnou péčí, se starala jen o módu, večírky a operu. Navenek se tvářila jako starostlivá teta, před známými o sobě hovořila jako o světici, která se snaží to divoké dítě alespoň trochu vychovat. Ve skutečnosti veškerou péči o malou Valerii svěřila do rukou hospodyně, zlé, zlomyslné ženské, která se vyžívala v tom, když mohla holčičku trápit.

„Mami, maminko," šeptala si Valerie, než ji přemohl další záchvat kašle. Tolik si přála být s ní, a tolik si přála ublížit těm dvěma.

---------------

Nosička vody vstoupila do staré vily. Stála v hale a poslouchala, jak se domem prohání vítr. Zdálo se jí, že zaslechla kroky. Vydala se do salónu, ale nikoho tam neviděla. Kroky se ozvaly z opačného směru, kde byla knihovna, ale ani tam nikdo nebyl. Rozhodla se počkat, pokud tu někdo je, ukáže se.

Na podlaze ležela špinavá hadrová panenka. Nosička vody se pro ni shýbla, aby si ji prohlédla zblízka.

Někdo si na ní dal záležet, pečlivě vyšitý obličej, háčkované šatičky...

Nosička vody se pomalu otočila ke dveřím, kde mlčky stála malá holčička.

„To je tvoje panenka?"

Holčička stála bez hnutí, bylo vidět, že má strach. Nosička vody si klekla, džbán postavila vedle sebe a zeptala se:

„Jak se jmenuje?"

„Barborka."

„Tak, Barborka, hezké jméno," řekla Nosička vody a natáhla ruku s panenkou před sebe. Doufala, že si děvčátko pro ni přijde.

„Já se jmenuju Valerie," představila se holčička a udělala několik kroků vpřed. Pozorně si prohlížela tu ženu se džbánem a přemýšlela, proč přišla. Neměla s sebou kufry, takže bydlet tu asi nechtěla, jako ti ostatní. Jako ti, které děsila tak, že utekli. Všichni utekli i teta a hospodyně. Jak vypadaly legračně, když otvírala zamčené dveře, a shazovala nádobí ze stolu. Jak byly vyděšené, když se jim zjevovala v zrcadlech. I ti ostatní, co tu chtěli bydlet, nehodlali její přítomnost snášet. Jejich děti s jekotem utíkaly a nechtěly si hrát. Tahle paní byla jiná. Valerie si vzala nabízenou panenku a posadila se vedle Nosičky vody na zem.

„Řekneš mi pohádku?"

„Pohádku?" zeptala se Nosička vody nejistě.

„Třeba o Sněhurce nebo o Růžence."

„Žádnou si nepamatuju," přiznala Nosička vody smutně.

Valerii to připadalo divné, že si dospělá žena nepamatuje pohádky, ale možná měla taky zlou tetu, která jí nikdy pohádku nevyprávěla. Vstala, vytáhla z regálu zaprášenou knihu pohádek, podala ji Nosičce vody a ta začala pomalu číst. Po třetí pohádce se Valerie k ženě přitulila a s přivřenýma očima poslouchala, jak Anuška ztratila střevíček, když skákala přes chvojí.

„Zůstaneš tady se mnou? Můžeš mi dělat maminku."

Nosička vody ucítila zvláštní hřejivé teplo někde na hrudi. Pohladila holčičku po vláskách a řekla:

„To by bylo krásné, Valerie, ale co tvoje maminka?"

„Maminka je v nebi a tam já už nemůžu."

„Jak to?"

„Když jsem umřela, přišla si pro mě, ale já jsem nemohla jít s ní. Tolik jsem se hněvala na tetu a tu hnusnou ženskou. Chtěla jsem je nějak potrestat, ale pak už jsem se za maminkou nemohla dostat," nešťastná Valerie zabořila hlavu ženě pod kabát a pak už bylo jen slyšet, jak pláče.

Nosičce vody se líbilo, jak se k ní Valerie tiskne a hledá u ní útěchu. Chvíli ji ještě hladila, ale pak se zeptala jako už po tolikáté:

„Nechceš se napít?"

Uplakaná Valerie přikývla a Nosička vody jí přidržela těžký džbán. Valerie hltavě pila a pak se překvapeně podívala nahoru.

„Mami!"

To slovo ji bodlo někde tam, kde bývalo srdce. Nosička vody sevřela pevně džbán, ale tentokrát nedovedla odolat pokušení a otočila se. Podívala se do světla, aby naposledy viděla malou Valerii v maminčině náručí.