„Příběhy se šťastným koncem jsou jen příběhy, které ještě nebyly dovyprávěny."

Samozřejmě, všechno nějak končí. A i já si myslím, že v tomhle případě jsem to utla tak nějak šťastně, ale kdo ví, co by se stalo, kdybych tuhle short story psala celý život?

Ale to je celkem téma, o kterým ani nemá cenu přemýšlet, jelikož by se mohlo stát téměř cokoliv. Stejně jako v reálném světe. V tom mém a i v tom vašem. Nikdo to neví, a já to taky nevím, ačkoliv jsem autorkou příběhu.

Opravdu vám všem moc chci poděkovat. Lidi, vy jste tenhle příběh četli, hvězdičkovali, dostali i celkem na slušný místo v povídkách a psali jste jedny z nejkrásnějších komentářů, které autor může dostat.

Tuhle povídku jsem psala od 11. března 2017 a dopsala ji 10. září 2017. Dopublikovala jsem ji 14. září 2017.

V tenhle čas, který trval vlastně šest měsíců se toho stalo vážně hodně.

Nechci tvrdit, že všechno, co se mi stalo, bylo zrovna krásné a příjemné, ale spousty těch věcí bylo. Většina těch nepříjemných věcí a situací se za ně dokáže schovat tak moc, že je i já sama zapomínám a nejspíš bych vám hodně z nich nebyla schopná říct, protože si je prostě nepamatuju.
Ale je tu i pár momentů, které zapomenout prostě nejdou a ani je zapomenout nechci i přes to, že to byly asi jedny z těch nejhorších situací, do kterých se nikdo dostat nechce.
Jenže nesmíme zapomínat, že právě tohle z nás dělá ty, kterými jsme...

Povídka zatím dosáhla 3k views, přes 700 hlasů a 99 částí včetně poděkování, plus taky všechny ty výše zmíněné úžasné komentáře.

Takže abych to shrnula, tyhle čísla mi vážně dokážou vykouzlit úsměv na tváři. Doufám, že kdo tohle četl si z toho třeba odnesl i víc, než jen příběh o holce, která udělala chyby a... však víte, motýlí efekt. :D
A taky doufám, že nejste zklamaní z konce, protože já jsem ho napsala přesně tak, jak jsem ho napsat chtěla.

Tímto tedy ukončuji tuhle povídku a na závěr mých dlouhých a nudných keců vám ještě jednou děkuju! (Když já si teď uvědomila, jak ten čas letí. A taky jsem si právě uvědomila, že mluvím přesně jak moje babička. :D)

Třeba se uvidíme (jo jasně, uvidíme - však víte jak to myslím) u jiného příběhu a já se tady s vámi loučím (připadám si, jak kdybych umírala, ale přitom jen ukončuji příběh - a to jsem si myslela, že už po tolikáté mi to půjde líp, ale zatím mám jen pocit, že s každým dalším ukončeným příběhem píšu větší a větší odstavce).

Terra.