Setiny, vteřiny dokonce i minuty uběhnou mezi tím, co koukám na display mobilu a pak mi ruka i s mobilem klesne.

Věří mi.

A mám pocit, že tu pořád stojí - na druhé straně poličky s knihami - a čeká, co já na to.

Ale co mu na to můžu říct?

Napadá mě jen jedno. To, co mi už dlouho vrtá hlavou. Jedna otázka. Nenapíšu ji.

A tak se ozve můj hlas.

„Jaká podle tebe jsem, Henry?"

■■■■■■■■■■■■■■■■
(Takže konec je tu a oficiální konec v podobě epilogu přidám zítra i s děkováním. :))