Vlétnu do knihovny a vsadím se, že takhle tam ještě nikdy nikdo v životě nevešel. Knihovnice si mě změří pohledem a když se ji omluvím, kývne hlavou a mávne rukou. 

Jakmile zmizím za policemi s knihami, okamžitě vytáhnu mobil, najedu na zprávy a najdu si Henryho jméno. 

Začnu psát jednu větu za druhou. U každé zprávy důkladně přemýšlím, co napíšu, ale pár z nich je čistě spontánních. 

Jsou z mého srdce. Přesně tak, jak si přeju, že jsem mu je před tím měla říct.

■■■■■■■■■■■■■■■■■

(Btw. konverzaci máte jako gif obrázek nahoře. :) Co mu asi zhruba tak napsala. Nechtěla jsem to tu psát, tak jsem to vymyslela jinak.)