Po obědě, který jsem strávila před školou na lavičce s jedním jablkem, které mi zbylo ze svačiny si vedle mě sedne Henry. 

Zkamením. Nic neříká. Já taky ne. Je ticho. A lidi okolo nás procházejí, jako by jsme vůbec neexistovali. 

„Celý den mi vrtá hlavou, proč jsi mi to neřekla, Julio. Myslel jsem, že jsme spolu prozatím za dobře." 

A když nic neříkám, protože nemůžu, Henry pomalu a klidně vstane. 

„Tehdy, když jsi mi napsala tu zprávu, kde jsi na mě nadávala," zachraptí a jeho prsty zacukají. „Bylo mi to líto." V jeho hlase je slyšet úsměv. 

Mně taky. Henry, je mi to líto. 

„Chtěl jsem tě poznat víc, protože mě zajímalo, jestli to myslíš vážně. Nikdy jsem vlastně nechápal, proč jsme se k sobě chovali takhle." 

Já taky ne! 

„A pořád jsem to asi úplně nepochopil," odmlčí se na chvíli. „Teda myslela jsem, že jo, ale teď vím, že ne." Zavrtí hlavou a nechá mě tam sedět. 

Cítím to stejně Henry... 

Zmatek v hlavě, v duši i v srdci. Přesně tohle... to všechno se děje, když vám na někom záleží.

Teď už to vím.

■■■■■■■■■■■■■■■■■
(Doufám, že všichni přežili dnešní den v pořádku. Už vím, jak si připadal YouTube, když mu rozhodili algoritmy. Hrozně. :D)