Po zbytek dne jsem si vyčítala, že jsem to Henrymu neřekla. 

Měla jsem. Ale nechtěla jsem. 

Kdybych mu to řekl, bylo by to lepší. Nemusela bych se tím teď užírat. 

Ale kdybych mu to řekla, byla bych to já? Protože to by znamenalo jiné rozhodnutí. Já se rozhodla takhle. Když se mu teď rozhodnu říct pravdu, bude to znamenat, že jsem jiný člověk?

A pak mě napadla otázka... Je možné se změnit?  V někoho úplně jiného? V chování? Tak moc, že by vás ani vlastní kamarád nepoznal? 

Táta byl zastáncem, že ne. Člověk se nemůže změnit. Vždycky bude takový, jaký je, i kdyby se to snažil sebevíc skrýt. 

Ale já mám pocit, že jsem se změnila. Že by mě Molly nebo Henry z minulosti nepoznali.  

■■■■■■■■■■■■■■■
(Nevím, čím to je, že vždycky moje short story směřují depresivní cestou. :D Asi je na čase lehká změna.)