Henry se na mě podíval pořád s úsměvem na tváři. Jenže já mu ten svůj nemohla věnovat.

A tak jsem se místo toho otočila na patě a prošla dveřmi kantýny zpět stejně rychle, jako jsem přišla. 

I přes to jsem ale před tím viděla v očích Henryho zmatek. A věděla jsem, že já mám zmatek v hlavě. 

Zmatek a Henryho. Dvě věci. 

Dvě věci, které mě dokážou zmást, rozhodit a znervóznit.