U oběda s Henrym jsem se kolikrát málem udusila jídlem, protože jeho kamarádi si nedali pokoj jak se vtipnými tak dost často i celkem nechutnými hláškami. 

Jako vážně. 

Říkat u stolu takový nechutnosti, jako třeba jak ve školní jídelně vaří? 

Vím, že je to vymyšlené jejich úžasnými mozky, ale už jen ta představa, že do toho velkého hrnce ty kuchařky naházely plesnivé brambory a místo másla tam dali psí sliny, je nechutná. 

I když, nebudu lhát, ta bramborová kaše vážně nechutnala dobře.

■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■

(Tak... a teď víte, jak vaří ve školních jídelnách. ;) Neee! Doufám, že nikde takhle kuchařky nevařily... Ale nedivila bych se, kdyby ano. :D Jinak vám moc děkuju, protože se tahle povídka umístila #34 v Povídkách. Moc děkuju. :) Jste fakt skvělí. Úplně se mi tím připomněl ten pocit, když se takhle hezky umístila i má první short story Maybe. Doteď, když si na ten pocit vzpomenu, jak jsem byla šťastná a nechápala, usměju se nad tím. Byla jsem ráda za každý vote a komentář a i teď mě neskutečně vaše komentáře a hvězdičky těší. :) Nemůžu skoro ani uvěřit, že Maybe bude už rok. V září. Moje první short story. Jeeej. :DDD Je to smutný, jak ten čas plyne. :O Chce se mi z toho brečet. Ale ne, teď vážně. Opravdu moc děkuju všem!)