Problém ale nastal ve chvíli, kdy jsem měla Drewa chuť praštit.

„Ty jsi takovej... a já ti nemůžu ani nadávat," postěžuju si a ruce si opřu o dlaně čelem ke stolu.

„Můžeš."

„Ne. Protože jsem tě nezastavila ze stejného důvodu," řeknu a můj pohled skončí na jednom z číšníků... Na jeho jmenovce stojí jedno pro mě důležité jméno.

Henry.

Když si vlastník jmenovky všimne mého pohledu, jen nakrčí obočí, pak se zamračí a začne si zapisovat na lístek objednávku jednoho z jeho kamarádů. A potom se na mě už ani jednou nepodívá. Stejně tak, jako se já nepodívám na Drewa. Protože jeden jediný pohled na něj mi stačil.

Jasně mi svým výrazem dal najevo něco jako: „Vážně? Tak ty taky?".

A už teď vím, že nejsem o nic lepší jak on.

Jsme stejní, i přes to, že si to stále nechci přiznat. Asi bych měla.