Po tomhle dni se všechno obrátilo k horšímu. 

Jsem ztracená. Jsem ztracená dokonce i ve svých myšlenkách. 

Mám pocit, že už nikdy neuvidím tak barevně, jako jsem kdysi viděla. Možná takhle ani nechci vidět. Mi si svět jen zkrášlujeme do podoby, která ani není stála. 

A pak bum! A najednou jste hozeni do černobílého světa, který vás děsí, jenže proč vlastně? 

Svět nikdy neměl být barevný ani lehký. 

To jenom mi vidíme všechno, jak chceme. 

Aby to pro nás bylo přijatelnější. 

Lehčí. 

Jenže ono ve skutečnosti není. 

Není a nikdy nebylo.

________________

(50 kapitola zde. Nevím proč, ale to číslo se mi líbí. A ještě hezčí jsou ty čísla u views a u hvězdiček. Děkuju. :) I za všechny komenty. Tohle všechno mi dělá velikou radost, já to všechno vidím i sleduji, i když se to nezdá. Každý autor si hlídá své views a hvězdy u příběhů. I všechny ty komenty, a i když možná na všechny neodpovím, vždycky si je čtu, pokud mi nějakým způsobem neproklouznou mým očím. Poslední dobou je tohle to jediné, co mě těší a co mi zůstalo a je nějakým způsobem stálé. Protože zbytek světa se mi tak nějak bortí pod rukama. A teď nemluvím o škole, která na to má svůj určitý podíl taky. Akorát, že na to jsem přes jiné problémy vlastně i zapomněla... Každopádně mě tohle psaní baví a budu se to snažit udělat ještě hodně zajímavý. Vlastně už tak nějak mám v hlavě, co se stane. Přece jste si nemysleli, že tohle bude všechno?)