Pobouřeně se po něm ohlédnu „Hej!" 

„Máš ještě patnáct minut času," povytáhne obočí a tentokrát je to on, kdo se směje. 

„Fakt? No jo, jsem strašně pomalá. Bude mi trvat věčnost, než se dostanu ke skříňce a-" 

„Vymlouváš se," vzdychl frustrovaně. 

„Co? Ne! Prosím tě, co si o mně myslíš," začnu ironicky. „Já bych se přece nikdy nevymlouvala člověku jako jsi ty," pokračuju dál v naší hře. Respektive mojí hře.

„No jistě, to ty nikdy," přidá se. „Jenom dneska zrovna jo," řekne a zmaří můj další pokus o to zvednout tác a odejít. 

„Mohl bys?" Kývnu hlavou směrem k tácu a jeho ruce. 

Henry záporně zakývá hlavou. „Potřebuju pomoct. A ty mi s tím pomůže ve své obraně." 

„Jaké obraně? Co to zase meleš?" začal jsem znovu odmítat, ale on nasadí úšklebek alá vítěz. 

„Jak myslíš. Ale pak to neshazuj na mě." A odešel. 

Co přesně na něj nemám shazovat? Sakra! Teď mám brouka v hlavě. Hned mi bylo jasné, že se ho na to po škole zeptám. Protože moje – od minulého střetu s ním už dost pochroumané – sebevědomí je to jediné, o co nechci přijít, a ještě ke všemu jeho vinou! Henry! Proč jsi to vždycky ty, kdo mi působí problémy.