„Měla bys zítra čas?"

„Co... cože?" vyhrknu. Co že to po mně chce? „Proč?"

„Pamatuješ si ještě do čeho jsem tě zatáhl na pouti?"

Ach. Aha. „Ne."

„Cože?" řekne pro změnu on zmateně.

„Nejsem herečka. Zamítá se."

„Vážně? Protože mě jako herečka přijdeš pořád. Každý den, kdy hraješ, jak bys mě nejradši zabila."

Protočím oči. „Já to nehraju," zamumlám potichu a usměju se. „Jasně, díky. Lámu rekordy v herectví." Podívám se na hodiny. „Jejda, to je hodin, za chvíli mi začíná matika, promiň, musím jít." Rychle se zvednu i s tácem, ale Henry mi ho okamžitě jedním pohybem ruky připlácne zpátky na stůl.