《39》

„Ahoj," prohodil, když mě konečně doběhl.

„Čau," odpověděla jsem.

Rozešel se s Holly? Ale mi můžeme být pořád kamarádi, ne?

„Neviděla jsi někdy v blízké době... ehm... Holly?"

Zarazila jsem se. „Co?"

„No... udělal jsem strašnou blbost a je mi to líto. Nechtěl jsem jí ublížit, ale... rodiče mě donutili podat přihlášku na vejšku mimo město. Vzali mě tam."

„A?" odseknu podrážděné. Proč to vysvětluje mně?

„Vím, že vztahy na dálku nevydrží dlouho."

„Cože? Ale... počkej! Jo, jasně, nevydrží, ale ty a Holly jste jinej případ. Ty jsi pako, Drewe. Holly by tohle nikdy neodradilo," zamračím se. „Myslela jsem, že ji znáš."

„No právě. Jenže to, že bychom to možná zvládli, mi došlo až dneska."

„No, asi nejsi jediný s dlouhým vedením," prohodím tiše a když se mě zeptá, co jsem říkala, zamumlám něco o tom, že je to blbec. Řeknu mu, kde je Holly a kdy by asi tak měla přijet domů a pak se já sama vydám domů.

Ještě, než odejdu od něj uslyším jedno slovo: „Díky". Nevím proč, ale potěšilo mě to. A taky mě potěšilo to, že aspoň u Holly to bude snad mít šťastný konec.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top