Podívám se na mobil. Dvě pryč. V duchu počítám další vteřiny. Po 314 sekundách se ozve zvonek. Popadnu tašku a vyjdu ven. Holly čeká o kus dál a když mě uvidí, kývne na mě. Vypadá líp oproti ránu. 

„Směr stánek se zmrzlinou," zavelela jsem a Holly protočila oči, ale nic nenamítala. Ještě aby. 

Odpoledne jsme si dělaly srandu z různých věcí, od paní, která neuměla točit zmrzlinu až po milostný páreček, který seděl na vedlejší lavičce klukovi spadl kopeček zmrzliny na botu jeho holky. V tu chvíli jsme s Holly propukly v neuvěřitelný smích a celé to dovršilo tím, když se ta dívka zvedla, a ještě při odchodu mu stihla plácnou zmrzlinu do obličeje. Při tom všem na něj křičela, že ji vůbec nemusel brát na zmrzlinu jen aby ji mohl říct, že se chtěl rozejít. 

Pak tam zavládlo ticho, kluk se na nás podíval a já v něm poznala kamaráda Henryho. 

To by sedělo. 

Jeden větší blbec jak druhej.