„Kašli na něj, Holly." 

„To nejde," fňukne. 

Pomůžu jí vstát z té odporné kostkované podlahy a podám jí další balíček kapesníku. Mám pocit, že se sama sebe lekla, když se podívala do zrcadla. 

„Já ho mám ráda... Víc než to. Nevím, co jsem pokazila. Ale tušila jsem, že se něco děje. Poslední týden se choval... jinak." 

„Jinak?"

Holly přitaká a zamrká, aby zahnala slzy. „Asi jako se choval Henry s tebou na pouti. Prostě jinak, než jsi u něj zvyklá. A pak... přišel s tím, že se musíme rozejít," sotva to dořekne, z očí ji vytrysknou nové slzy. 

„Aha." 

Všechno, na co se zmůžu. 

Chápu ji. 

Chápu ji, protože jsme teď dvě, které nechápou kluky a jejich mozky. 

Obejmu ji a pousměju se na ni do zrcadla. „Mrzí mě to, ale teď jsem si konečně jistá, že přijmeš moje pozvání na zmrzlinu." 

Holly se uchechtne. „To asi jo." 

„Říká se, že je na smutek a rozchody nejlepší," vzpomenu si, co mi radila Lily na základce, když se rozešla s jejím prvním klukem. 

„Taky jsem slyšela," odpoví a opláchne si obličej. 

„Takže ve dvě?" ujistím se.

Přikývne a chabě se na mě usměje.