Když dívka odejde oženu se po něm, protože mě najednou vadí, že mě objímá kolem ramen. 

„Co to sakra bylo?!" vyhrknu naštvaně a třu si kotník. „Bože. Jsi fakt nemožnej. A ještě k tomu kopeš holku," nechápavě zavrtím hlavou. 

„Hele, díky, žes mě v tom nenechala." 

„Jasně," zavrčím. „Kdo to vůbec byl?" otočím se směrem, kam ta holka odešla. 

„Ale, řekněme, že holka, kterou nemůžu vystát."

„A já jsem teda co?" ušklíbnu se. 

Usměje se a mě je jasné, že to bude dost pitomá odpověď. 

„Ta druhá holka, kterou nemůžu vystát. Ale před ní budeš ta holka, co se mnou chodí," řekne. 

„To určitě. A vůbec, co se stalo, že jsem se dostala na příčku číslo dvě?" řeknu napůl ublíženě. 

„Kdo ví," odpoví a otočí se na odchod.  

A já blbá, že jsem ho nenechala jít. Jenže to bych nebyla já.