Sotva jsem otevřela oči, vyjekla jsem, protože kolem mě prolétl sendvič a připlácl se vedle mě na zeď. A protože jsem se teď probudila, okamžitě jsem sebou trhla. Tak trochu jsem zapomněla, že jsem ve škole na lavičce a slétla jsem na kamenné kachličky, kterými je vydlážděná chodba školy. 

„Au," syknu a začnu se sbírat se země. Podívám se na Henryho, který se pochechtává dál ode mě. 

Že já jsem si s tím, co jsem mu napsala dělala takové starosti. Je v pohodě a očividně víc než to. 

„Idiot," zamumlám si pro sebe a znechuceně se otřesu při pohledu na sendvič, který díky pomazánce nechutně sjíždí po zdi. 

Představa, že to mohlo skončit na mě je...minimálně nechutná.