Přehodil jsem nohy přes hranu manželské postele, ze zmachlané krabičky vyklepal cigaretu. Třináctou a poslední. Ema nesnáší, když kouřím v posteli. Jednou kvůli tobě uhoříme! Duněl mi v hlavě její přeskakující hlas a vzteklé bouchnutí dveří, když s sebou odnášela broušený popelník plný nedopalků. Připálil jsem si a dlouze potáhnul horký vzduch do plic. Dnes už jí to vadit nebude. Protáhl jsem si ztuhlý krk, zakroutil rameny a sledoval rudé světélko na konci malého nebe zabaleného v cigaretovém papírku. Už jí nebude vadit nic, to jediné bylo jisté. Dokouřím, uklidím ten svinčík a pak... pak se buď složím, nebo se probudím. Ohlédl jsem se na Emu ležící uprostřed postele. Vypadala jako anděl, dlouhé hnědé vlasy rozprostřené na obou květovaných polštářích, drobné tělo kryté saténovou noční košilkou, jež naznačovala měkké křivky jejích prsou, štíhlého pasu a dokonalých boků. Paže rozhodila nazdařbůh, jen hebká stehna ladně poskládala na stranu. Chtěl jsem se dotknout jejího nahého kotníku, ale bál jsem se. Strach z poznání pravdy mě děsil do morku kostí, zažíral se jako kyselina a otravoval každý nádech, který jsem bolestivě provedl.

Mrkl jsem na digitální budík. Zelené číslice s agresivní dvojtečkou signalizovaly, že je půl třetí ráno. Promnul jsem si oči a típnul cigaretu o lakovaný noční stolek. Neměla odnášet ten prokletý popelník. Nedopalek jsem uložil vedle ostatních dvanácti, hezky do řady, ani o milimetr vedle.

Teď ta horší část, co s Emou? Podrbal jsem se ve vousech, jako by mě to mohlo způsobit osvícení. Zašátral jsem v paměti... Koberec bude optimální řešení, sahají k němu v každém filmu, proč ho nevyužít? Tak velký odpadkový pytel stejně nevlastníme, a pokud mě někdo potká na schodech v domě, vždycky můžu tvrdit, že nám ho celý zaneřádil kocour Asterix, nešel vyčistit a v tom smradu se prostě nedalo spát. Loupnul jsem pohledem po nevinném klubku zrzavé srsti stočeném na komínku vyžehlených triček v otevřené skříni.

Moje tělo stejně jako mysl pracovala racionálně na pokyny autopilota. Z obýváku jsem přinesl huňatý smetanově zbarvený koberec a připravil si ho vedle Emy. Vzal jsem ji do náručí a opatrně položil na koberec. Pohladil jsem ji po obličeji a uhladil neposlušné vlasy, aby jí to slušelo. Vyhýbal jsem se jejímu pohledu. Modré oči měla divně vyvalené, jako by viděla tarantuli zaparkovanou na kuchyňské lince. Prokrvácené spojivky, kůže na lících a fialové rty vypadaly, jako příliš povedené líčení na halloweenskou párty, rozsáhlé modřiny na krku dojem jen umocňovaly.

To je v pořádku, Emo. Ráno se tomu spolu zasmějeme, až kuchyň rozvoní káva a smažená vajíčka se slaninou. Natáhneš ke mě přes stůl své štíhlé prsty zdobené jednoduchým zlatým kroužkem a jemně stiskneš moji ruku. Řekneš, že jsem blázen a že nemám večer číst detektivky. Nebudu hysterčit, protože vím, že se vzbudím. Není totiž možné, abych čtyřicet minut po druhé hodině ranní balil svou manželku do postaršího koberce a plánoval, jak se zbavím jejího těla.

Políbil jsem ji na čelo a koberec sroloval jako palačinku, včetně jejího těla místo marmelády. Nahodil jsem si náklad přes rameno a bez sebemenší nehody ho dopravil čtyři patra dolů po schodech s kovovým tepaným zábradlím, před dům a dál hlavní ulicí až k nábřeží Vltavy, kam jsem ho se žblunknutím odložil. Na hladině, v které se mihotavě odráželo pouliční osvětlení, se objevilo pár soustředných kruhů utíkajících do tmy a s neslyšitelným plesknutím se rozbilo o kamennou náplavku. I přes parnou letní noc, mi začínalo být na nahý hrudník chladno, otočil jsem se na patě a klusem se vrátil zpět do bytu. Zalezl jsem do postele, přitáhl si tenkou pokrývku až pod bradu a spokojeně usnul.

V koupelně panovala stoprocentní vlhkost, zrcadlo nad umyvadlem bylo orosené, stejně jako dlažba. Vyšel jsem ze sprchového koutu a zoufale se rozhlížel po koupelně. Do háje dubového, zapomněl jsem si sebou vzít osušku.

,,Emo? Emičko? Mohla bys mi prosím hodit ručník?"

Ticho.

,,Emi? Nechci zaťapat celou chodbu," zahučel jsem.

Nic.

,,Co jsem zase provedl?"

Zahlédl jsem v zrcadle svůj rozostřený obraz. Najednou mě zamlžené zrcadlo vyloženě rozčilovalo. Otřel jsem ho hranou ruky, až jsem viděl aspoň svůj obličej. Mračil se na mě a něco šeptal. Jsem se nadobro zbláznil, asi. Opřel jsem se dlaní o kluzkou plochu a naklonil se ještě blíž. Zíraly na mě chladné nevraživé oči. ,,Ema je mrtvá. Zabil jsi ji."

S hrůzou jsem odskočil od umyvadla, na mokré dlažbě mi podjelo chodidlo a s tvrdou ránou jsem dopadl na zadek. S úpěním jsem se hrabal zpátky do stoje, do mysli se mi vkrádaly nesmyslné, snové obrazy, Ema s modřinami na krku, krvavé vyčítavé oči, koberec, Vltava. Otočil jsem se a naprázdno dávil do záchodu.

Na roztřesených nohách jsem vyběhl do bytu, křičel její jméno, že muselo být slyšet až na Vyšehradě, zmateně pobíhal z místnosti do místnosti, otvíral skříně, spíž, ledničku, šuplíky, rozházel jsem prázdnou postel. Nic. Ema tady nebyla. Hruď mi svírala železná pěst a drtila jednotlivá žebra, nemohl jsem popadnout dech, na jazyku jsem znovu ucítil žluč. Ruce se mi chvěly. Nepochopitelné nutkání mě hnalo do obýváku, kde se na podlaze v ranních paprscích tkvěl přesný obdélník světlejšího dřeva, kde si s jistotou ještě včera hověl koberec.

Zařičel jsem jako raněné zvíře. To není možné! Všechno je to jen noční můra, nebo hloupý vtip. Praštil jsem pěstí do zdi. Bolestí se mi zatmělo před očima. Zíral jsem na potrhanou kůži na kloubech, z které se drala krev. Kapala na zem a mísila se slzami, o nichž jsem ani nevěděl, že mi stékají po tvářích. Došel jsem zpět do koupelny a pustil si v umyvadle studenou vodu na ránu. Na zrcadle zaschly neforemné šmouhy od mé ruky.

,,Už ti to došlo?" zavrčel na mě můj vlastní odraz.

Zavrtěl jsem hlavou. Ne, nedošlo. Ne, není to možné. Jsem racionálně uvažující člověk. Toto je jen výplod unavé mysli. Třeba jsem chytil chřipku, nebo klíšťovku, teď jen blouzním. Určitě si nepovídám s odrazem v zrcadle a dozajista jsem nezabil vlastní ženu.

,,Jsi si jistý?"

Jsem.

Jsem?

Svezl jsem se na záchodové prkénko, chladil si zraněnou ruku a hlavu si opřel o paži. Možná šla na nákup. Ale co ten koberec? Ten kouzelný nebyl, neodletěl. Telefon jsem zahlédl na nočním stolku připíchnutý k nabíječce. Bez něj by nevytáhla paty. Zavřel jsem oči a znovu uviděl její pohled. Ne, prosím. Vždyť ji miluji, neunesl bych, kdybych ji ztratil. Je moje dokonalá polovina, moje lepší já. Něžná a laskavá. Moje radost.

Z dumání mě vytrhlo zaťukání. Radostí se mi rozbušilo srdce. Emička, dušička!

Zmateně jsem pohlédl na dveře, kterými nikdo nevstoupil. Klepání se ozvalo znovu, jako když někdo netrpělivě klepe na okenní tabuli.

Zaprodal bych duši Ďáblu, jen abych mohl vybruslit ze soukromého blázince v našem bytě. Musel jsem se podívat, musel jsem vyloučit možnost...že na zrcadlo buším z druhé strany. Rudé krůpěje se rozstřikovaly po upatlaném skle, objevily se na něm praskliny, které se rozbíhaly jako oživlé pavučiny od místa, kam dopadaly rozbité klouby.

,,Nech toho!" zařval jsem z plna hrdla a praštil do stejného místa. Doufal jsem, že palčivá bolest donutí můj mozek ke spolupráci.

,,Chceš říct, co se stalo, dřív než zešílíš?" zeptal se posměšně muž proti mě. Usmíval se, rty odhalovaly zuby v šíleném šklebu, oči s širokými zorničkami mě propichovaly.

Znovu jsem uhodil do skla, přesně do zářivě bílých zubů. Místností se ozvalo chechtání.

,,Mně neublížíš. Neexistuji. Jsem jen tvůj odraz." Zasypal jsem ho ranami, drobné střípky se mi zasekávaly do prstů. Pálil mě obličej od slz a z nosu mi nekontrolovaně tekla nudle. Vztekle jsem ji otřel předloktím.

,,Už ti to můžu prozradit?" Jeho obličej byl jako polámaná skládačka, přesto šlo pořád poznat, kdo to je. Já. Jen já. Mysli. Není pravděpodobné nic z toho, co se děje. Nic. Vše má logické vysvětlení. Pouze ho objevit.

,,Dobře, mluv," rezignoval jsem. I v noční můře, jako v některých hrách, existují check pointy.

,,Osud bývá ironický." Pokrčil rameny.

,,Měl jsi zase noční můru, Ema se tě snažila probudit. Jako vždycky, taková hodná ženská. Starostlivá a krásná jako obrázek."

Zaskřípal jsem zuby. Jak se opovažuje?

,,Probudila tě, ale málo. Ve snu jsi se pral se slizkou obludou s děsivými ostrými zuby, kterými tě chtěla rozsápat. Ale tvoje ruce svíraly Emin krk."

,,Neeeeeeee!" hystericky jsem ječel a házel po tom prokletém zrcadle vše, co mi přišlo pod ruce, dokud se nerozpadlo na milion střípků, stejně jako moje duše, protože kdesi uvnitř jsem věděl, že to byla bolestivá a jediná možná pravda.

,,A víš, co ji doopravdy zabilo?" otázal se pobaveným tónem hlas, ke kterému již nepatřila žádná ústa.

,,Kalná voda Vltavy."