Učitelka tělocviku v důchodu, paní Milada Nováková, zírala zděšeně na malého chlapečka, který stál těsně u jaguáří klece, drbal jaguára pod bradou, a něco si pro sebe drmolil. Jeho otec, nebo to byl možná spíš starší bratr, postával opodál a zjevně mu to bylo jedno. Nakonec se odhodlala, došla až k muži, příliš mladému na to, aby mohl být zodpovědným vychovatelem, a vyčítavě pronesla: „Zahráváte si a dřív nebo později dojde k neštěstí. Takoví jako vy by vůbec neměli mít děti. Jdu zavolat strážníka."

Jan Boleslav se na ni nechápavě podíval: „Vždyť nic nedělá. Podívejte se. Té kočce se to docela líbí."

Jaguár, jehož skvrnitá srst byla stvořena během boje o post Pátého Slunce, aby smrtelníkům připomínala, že i slunce jsou pomíjivá, právě vysvětloval Cipitiovi: „Když tu klec otevřeš, a já vím, že to dokážeš, protože znám legendy, které se o tobě vyprávějí, tak budu muset poslechnout instinkt a vyběhnout ven. Potom mě budou pronásledovat a možná mě zastřelí. Proto tě, milý Cipitio, prosím, abys tu klec nechal zavřenou, protože mě tu nic nechybí, dostávám čerstvé jídlo několikrát denně, jsem v suchu a nemusím čelit úkladům pytláků, ani obtěžování vřešťanů a chápanů." A Cipitio nechal klec zavřenou.

Paní Nováková se nadechla, aby ještě něco dodala, ale slova se jí z ničeho nic nacpala sama od sebe zpátky do krku až se rozkašlala. Všimla si, že otec dítěte na ni zírá žlutýma kočičíma očima, zapomněla co chtěla říct, ochromil ji strach a rozrušeně se rozběhla směrem k vrátnici.

***

Luisa se toho rána dozvěděla, že je potřeba vyzvednout v botanické zahradě sazenice ježunky. Mělo jít o rozšíření servisu pro dárce, aby se cítili v N.O.C. jako doma a rádi se vraceli. Luisa se ovšem svěřila Janu Boleslavovi, že jí courání po městě zhoršuje její sociální fobii. Jan Boleslav už byl několikrát svědkem jejího meltdownu, který se projevoval poněkud nestandartně. Kdykoli totiž byla Luisa rozrušená, její hlava se změnila v hlavu černé kobyly. Proto se galantně nabídl, že za ni sazenice vyzvedne. A co víc, navrhl, že s sebou vezme Cipitia. „Vsadím se, že vůbec nikam nechodíte. Uvidíš, že se mu botanická zahrada bude líbit."

Luisa si úplně nemyslela, že téměř pět set let staré dítě přestane zlobit jen proto, že ho cizí chlap vezme na jedno dopoledne na vycházku, ale představa, že bude mít čas sama pro sebe bez obvyklých šoků, byla příliš lákavá. Velkoryse nabídla, aby u ní Jan Boleslav nechal „psy". Beztak je na ně venku horko a aspoň se nebude muset s nikým handrkovat u vstupu.

Luisa nepochybovala, že by se Jan Boleslav dostal do botanické zahrady i s chupacabrou a vlkodlakem, ale myslela si, že Cipitio sám o sobě má dostatečný talent přitahovat maléry, a není nutné mu to usnadňovat.

Jan Boleslav s Cipitiem se napřed zastavili v tropickém skleníku. Ropuchy byly zvědavé, jakou nakonec našel práci, a nechaly si všechno do podrobna vyprávět. „Ještě tě bolí zub?" zeptal se starý Bufo Alvarius. „Děkuji za optání, je to lepší, doktor mi nakonec dal keramickou plombu."

Potom vyzvedli sazenice.

„Byl jsi někdy v zoologické zahradě?" Cipitio zavrtěl hlavou. Šli tedy do zoologické zahrady, protože to bylo blízko, a protože mohli.

***

U vrátnice se paní Novákové vrátil hlas i soudnost. Dobývala se do kanceláře a dramaticky vyprávěla o nezodpovědném tatínkovi s chlapcem, který strká ruce do klecí. Zřízenec její výlev neposlouchal, protože ho zaujal jakýsi tmavý stín, který se mihnul kolem okna. Bylo nepravděpodobné, že by se do areálu náhle teleportovat yetti. Tuto domněnku vzápětí potvrdilo zjištění, že se po areálu důstojným krokem prochází gorilí samec, doprovázený malým nazrzlým chlapečkem, a živě spolu konverzují znakovou řečí.

***

Jan Boleslav probíral s kondorem Fabianem Gonzálezem problematiku republikánského zřízení v Mexiku a ani jeden z nich si nevšiml, že se Cipitio potichu vytratil. Z diskuze je vytrhl až Amadeus Knödlseder, třiadvacátý toho jména, který se uštěpačně zeptal: „Neztratilo se vám náhodou dítě? Prý utekla gorila, tak aby se jí něco nestalo."

Jan Boleslav spěchal odchytit Cipitia, než stihne provést nějakou lumpárnu. Našel ho s Richardem II. u náhle nepochopitelně opuštěného stánku s praženými mandlemi. Zdálo se, že ti dva si náramně rozumějí. Richard pobaveně předal svěřence Janovi, popadl svou část lupu -zbytek měl Cipitio po kapsách - a odebral se do své ubikace, kde na něj, jako po každém útěku, čekal ovocný dort. Po příchodu pokynul do kamery, načež ošetřovatelé informovali zřízence, a ti konečně pustili vystresované evakuované návštěvníky z pavilonu hadů. Paní Nováková mezi nimi nebyla, protože zrovna v kanceláři přesvědčovala zástupce ředitele, že je jeho povinností zavolat OSPOD. Jan s Cipitiem však tou dobou již opustili areál.

V N.O.C. zatím panovalo pozdvižení, protože chupacabra s vlkodlakem se nechali unést a přetahovali se o chlupatou bílou deku z čekárny tak dlouho, až z ní byla cupanina. Luisa naříkala, že je nedokázala usměrnit, ale Jan Boleslav vzal vinu na sebe a uhradil vzniklou škodu ze svého.

Potom si všichni stoupli kolem stolu jako jedna velká rodina. Luisa obřadně vyjmula sazenice z cestovního balení, a za zpěvu posvátných veršů je přesadila do velkého truhlíku, ozdobeného starodávnými ornamenty.