„Ale, otče! " rozezněl se sálem znělý, zpěvavý a hlavně naléhavý hlas.
„Nemůžeš je pozabíjet, určitě mezi nimi stále existuje láska a pochopení. Nezavrhuj je. Žádám tě o to. "
Chlapec by určitě pokračoval dále ve svém proslovu. Jenže pozvednutá ruka otce mu v tom zabránila. S očekáváním mu proto pohlédl do tváře. Starý muž na něj však nepohlédl. Místo toho se zadíval utrápenýma očima do dálky před sebou.
Promluvil
„Chceš po mně, abych dál přehlížel nespravedlnost a ohavné činy páchané králem Erowi? Lidé umírají kvůli jeho pýše a sobeckosti. Neviní lidé mě den, co den prosí o pomoc, když jejich děti umírají hlady. Žádají o vysvobození a já už nemohu déle čekat. Už ne. Král měl tolik příležitostí, tolik možností. Všechny zavrhl. Dobrotu a lásku oplácel hněvem a smrtí. Tímto posledním činem si podepsal svůj osud a osud celého svého rodu." Poslední větu pronesl stařec s očividným hněvem a zatvrzením v hlase.
Konečně pohlédl na chlapce.
„Řekni mi alespoň jeden jediný důvod."
Chlapec sklopil pohled, pak ale jakoby našel znovu odvahu, zpříma pohlédl muži do očí.
„Nechci obhajovat odporné činy krále Erowi. On si peklo zaslouží, zaslouží si trpět za své hříchy."
Odmlčel se. „Proč ale," rozezněl se jeho hlas prázdným sálem.
„Proč za jeho činy má zaplatit i jeho rod, jeho rodina. Nechceš zabít jen krále ale i ty, kteří s jeho činy nemají co do činění. Vím, že král má dva syny. Jak můžeš vědět, že by následník vládl stejně krutě?
Jenže to není vše," polkl a s bolestným výrazem se zahleděl na nebe.
„Král má i dceru, sotva oslavila osmé narozeniny. Milejší a dobrosrdečnější dítě bys nenašel. A i jí chceš vzít život? Copak může za to, že její otec je tyran a zrůda. Má trpět jen proto, že se narodila?"
Stařec překvapeně pohlédl na svého syna. Takhle o tom vůbec nepřemýšlel. Hleděl jen na činy krále a na ostatní členy rodiny se neohlížel. Pořád ale nechtěl ustoupit.
„To děvče, s tím máš možná pravdu. Ale ti dva. Jeden se nezajímá absolutně o nic, ani o lid, který trpí rukou jeho otce. A ten druhý? Sadista bez špetky citu zahleděný jen do sebe."
Chlapec se prudce otočil a zpříma pohlédl žhnoucíma, odhodlanýma očima do těch starých, znavených a moudrých.
„Dokážu ti, že si žít zaslouží, dokážu ti to! Jen řekni jak?! "
Muž se překvapeně zahleděl do tváře svého syna. Byl nejmladším ze všech jeho synů a dcer a také nejkrásnější. Jeho vlasy barvy slunce se lehce vlnily podél plných tváří s veselými ďolíčky. Oči hluboké jako dvě laguny. Plné narůžovělé rtíky. Nejkrásnější byl však jeho úsměv. Zářivý a upřímný. Málo kdo by mu mohl odolat. I on. Všemocný a vždy neústupný, nedokázal odepřít to, co si jeho syn přál. Jenže nic není zadarmo. Vždy musí mít něco nějakou podmínku, i tato prosba se neobejde bez oběti. A teď se tou obětí stane jeho nejmilejší syn. Věděl, že už ho nepřesvědčí, aby změnil názor. Že neustoupí. A proto vloží osud královy rodiny do jeho rukou. Pošle ho na zem, ale jako obyčejného smrtelníka. Dostane rok na to, aby dokázal, že mají nárok na to žít. Pokud to ovšem nedokáže. Zemře spolu s králem za rok i jeho rod.
To ale není vše. Jak už bylo řečeno, nejkrásnější na něm byl jeho nikdy nemizící úsměv. A právě tento úsměv nesměl po celý rok zmizet z jeho tváře. Pokud by zmizel, znamenalo by to rozsudek smrti. Znamenalo by to, že ho dokázali zlomit. Zničit jeho křehkou a dobrosrdečnou duši. A právě proto doufal, že se mu to podaří, že se mu podaří dosvědčit právo k životu té lidské rodiny. Doufal, že se jeho milovaný syn nikdy nepřestane smát.

Zdravím vás u nového příběhu😊. Za jakékoliv ohlasy budu moc ráda. Prosím napište, pokud vás tento příběh nějak zaujal. Děkuji. 😊Jinak kapitoly bych se snažila vydávat minimálně jednou za týden.