Kapitola šestatřicátá

Byl to tanec. Tanec plný pocitů, síly a bolesti. Tento tanec měl trvat tak dlouho, dokud jeden z tanečníků nepadne mrtev k zemi.
Bílá se proplétala s černou. Černé perutě se leskly ve stejné intenzitě jako bílé. Ani jeden nechtěl polevit. Ani jeden se nevzdával a ani jeden nechtěl zvítězit pomocí lsti, či jiných kouzel. Tento boj byl o čestnosti a konečné odvetě. Bylo to mezi nimi.


Theo se elegantně vyhnul smrtící ráně, která by mu zvládla bez problémů rozrazit lebku. V okamžiku útok oplatil rychlým sekem, který mířil na břicho za účelem rozpárání, druhá dýka zase mířila na zápěstí. Jen jedna zasáhla svůj cíl. Williamovi se z úst vydral bolestný výkřik a meč mu vypadl z pravé ruky. Paže mu bezvládně visela podél těla. Theo bez zaváhání odkopl meč stranou a opět zaútočil. Jedinou ranou srazil Williama k zemi. Přílišná opojenost pocitu povýšení jej však ovládla moc brzy. Nikdy nepodceňuj svého nepřítele. Stará, moudrá a hlavně pravdivá slova. Nohy mu byly podkopnuty a i on se svalil na zem. Ani jeden z nich se stále nehodlal vzdát. Váleli se po zemi, William zoufale zadržujíc Theovy paže, v kterých třímal smrt v podobě dvou dýk. Nepoznával již toho nevinného, roztomilého blonďáčka. Konečně mu to došlo a do očí mu to nahnalo slzy bolesti. Jeho Theo byl již dávno mrtev. To on jej zabil svými činy a nyní ona prázdná schránka, se kterou bojoval, se chtěla jen a pouze mstít. Z úst se mu vydral výkřik, když Thea odhodil stranou. Stále tu byla skutečnost tělesné síly a v té měl William značně navrch. Pozvedl svůj meč do levé ruky a pomalým krokem se vydal k Theovu tělu, které se marně snažilo zvednout. Zlomená noha a natrhlé křídlo. Z úst se valila rudá kapalina, stále však bojoval. Stále třímal ve své zakrvácené ruce alespoň jednu svoji zbraň.


William postupoval pomalu. I on byl zmožen bojem a i on byl těžce zraněn na několika místech. Vší silou dupl na Theovo zápěstí, až to ošklivě křuplo. Z Theova hrdla se vydralo zavřísknutí. Dýka mu vypadla z pevného stisku a bělovlasý anděl, jehož vlasy byly nyní zašpiněny od krve, přiložil špičku svého meče k bělostnému hrdlu. „Na co čekáš?! Tak dělej!" vykřikl Theo ochraptělým hlasem a posměšně se zasmál. Meč zasvištěl vzduchem a zakrvácené ostří se zalesklo ve světle slunce.

„Podívej se na mě," zašeptal zoufale démon a houpal tělo anděla ve své náruči. „Prober se." Dál s ním pohupoval sem a tam. Cítil to. Cítil, že se dech zpomaluje, že srdce přestává tlouct, že Furiel zažívá nepředstavitelnou bolest. Cuknul sebou, když na své tváři pocítil onen nečekaný jemný dotek. „Mil... Uhm..." krev se vyřinula z úst a zabránila tak andělovi říct ona krásná slova. Zairovi se z očí řinuly černé kapky a dopadaly na sinalou tvář andělovu. „Taky. Taky," opakoval stále dokola svou zoufalou odpověď. „Neumřeš. Nedovolím to." Postavil se na nohy a i s andělem v náruči se vydal na místo na kraji tábora. Rozhodl se riskovat. Rozhodl se riskovat. Buď anděl bude žít, nebo nyní zemře v nepředstavitelné bolesti. Mnohem větší než mu slibovala smrt v nehybné poloze.

Běžel ve stínech. Nevnímal okolí. Nevnímal okolní jatka. Nezajímalo jej to. Jej zajímal pouze Furiel, jehož hrudník se již sotva zvedal.
Vpadl do dřevěné chýše, kde v křesle podřimoval mladý, pohledný muž. Naprosto jej okolní dění nezajímalo a nyní jej rušila z poklidného spánku nevítaná návštěva. „Co chcete? " otevřel s nezájmem zlaté oči a protáhl se. „Pomoz mi, Perixeli!" vykřikl Zair a položil Furielovo bezvládné tělo na kamenný stůl, či spíše oltář. Mladý muž, Perixel, upřel své zlaté oči na tu podivnou dvojici. Znechuceně si je prohlížel. „Proč bych to dělal?" zeptal se neutrálně a prokřupl si krk.

„Jsi léčitel! Máš pomáhat! Je... Andělé! Oni! Musíš!"

„Nic nemusím! " přehlušil jej Perixel a znechuceně na ně dál hleděl. „Jsem jen prostředník. Pomáhám, kdy chci, komu chci a jak chci. Nesloužím nikomu. Sloužím jen sám sobě," došel k oltáři a zahleděl se na umírajícího anděla. „Co mi můžeš nabídnout, démone? " zasyčel samolibě.

„Cokoli, "vydechl démon a klesl před ním na kolena. „Cokoli." Zamumlal Zair a své paže zvedl v přísaze. Přísaha, kterou nebylo možno porušit, přesně to si léčitel přál.

„Pak tě beru za slovo," zasmál se pisklavým hlasem a během okamžiku otočil Furiela na břicho. Než Zairovi došlo, co Perixel chce vlastně udělat, bylo pozdě. Výkřik anděla se nesl celým táborem a přidal se ke stovce dalších, mezitím zbytky, co zbyly po odseknutých křídlech, byly vyrvány z těla. Musel být zbaven svého andělství.

Zair jen nepřítomně hleděl na v křeči zmítající se tělo svého milovaného. Škubl sebou, až když ucítil oheň. „Ne!" vykřikl a pokusil se zabránit přiložení dvou žhnoucích tyčí na otevřené rány. „Musím zastavit krvácení," zavrčel na něj Perixel a odstrčil jej stranou. Dál pokračoval ve své proceduře. Sám netušil, jestli to anděl zvládne. Právě vynutil reakci těla, ale jestli se ujme? To netušil. Netušil jestli tohle byl vůbec dobrý nápad. Vynutil proces přeměny, nepřirozené přeměny.


Místností se rozlehlo ticho, přerušované jen nepravidelným, mělkým dýcháním anděla. Zair měl nutkání si rvát vlasy. Byla to jeho chyba. Tohle všechno. Cukal sebou pokaždé, když Furiel zakřičel bolestí, pokaždé když se pohnul. Nedalo se to snést.


Ozvalo se zaklení. Všiml si, že Perixel zrychlil svou činnost. Něco se dělo. Něco nefungovalo, jak mělo. „Co se děje?! Co to děláš!?" rozkřikl se na něj. Odpovědí mu bylo jen naštvané vykřiknutí, ať je zticha. „Jeho tělo se brání, nepřijímá svou přeměnu!" dodal po chvilce zlatooký a do úst andělovi strčil podivnou bobuli. Znovu byl donucen vyzkoušet novou směs. Poslední možnost. Poslední pokus o přeměnu. Na víc již anděl neměl dost sil. Do černých štěrbin na zádech vtlačil ostré předměty podobné drápům. To opět vyvolalo nesnesitelný jekot a křik. Kdyby mohl Furiel mluvit, přál by si říct jediné. Přál by si prosit o smrt.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top