Vlekli ho blátem, špínou a trním. Hlavně trním. Moc dobře věděl, že to dělají naschvál. Pořádně netušil, jak se do tohoto vlastně zamotal. Ještě před pár hodinami měl hlídku v archivu a pak. Řev, démoni, krev... Objevili se tak náhle. Nečekali je. Pobili celou hlídku a ukradli mapy. Jen jeho jediného ušetřili. Nerozuměl tomu, proč? Proč jeho? Nejslabšího, toho nechtěného. Byl vůbec div, že ho neposlali domů a že ho nechali na stráži. Byl příliš slabý.
Neměl přátele. O toho jediného přišel před... Kolik už je to let? Snažil se ho obhájit, zastat se jej. Snad právě proto ho pak shazovali ještě víc. Stal se tím trpěným a teď? Teď ho čeká mučení. Spatřil obrovskou plochu plnou stanů. Bylo to... Děsivé. Tohle byla armáda. Děsivá a připravená k úderu. Vlekli ho bez přestávky dál a on se už ani nevzpíral. Vzdal to.

Probudil ho řev, smích a jekot. Unaveně se posadil. Navlékl si košili a kalhoty. Sebral toulec s šípy a do pravé ruky uchopil zdobený, ebenový luk. Vylezl ze stanu a začal se prodírat vřavou. Konečně se protlačil až na samotný vnitřní okraj kruhu. Spatřil na zemi ležícího anděla. Usmál se. Byl ošklivě zbitý a jeden démon mu stahoval kalhoty. Anděl brečel. Světle hnědé vlasy se mu lepily k čelu a obličej měl pomatlaný krví. Plakal usedavě a dusivě. Byl podle všeho vysoký a hubený. Na nose měl posazené brýle s rozbitým sklem. Vypadal jako trouba a uplakánek. Tohle rozhodně nebyl jeho typ. Jeho vysněným cílem byl velitel. Dotýkat se jeho alabastrové pokožky. Líbat ty věčně mračící se ústa.

Démon držící anděla za křídla se zrovna chystal splnit si svou tělesnou potřebu, když vřavu hrubě proťal hlas. Kruh se rozestoupil a všichni s respektem sledovali velitele. Démon ustoupil od anděla a se sklopenou hlavou se zadíval do země.
„Chováte se jako zvěř! Neumíte plnit rozkazy a nyní jste málem zabili..." zmlkne a zvedne anděla do náruče. Ten se k němu, co nejvíc natiskne a něco mu šeptá do ucha. Pláče, ale usmívá se.
„Četa, co měla na starost anděla má dnes službu u vlkodlaků!" ozval se zoufalý jekot pětice démonů a posměšný smích ostatních. Služba u vlkodlaků znamenala jediné. Nastavit buď zadek, nebo mužství. Obojí bolelo stejně. Vlkodlaci v říji se ale nějak uspokojit museli a mezi sebou jim to většinou nestačilo.
Theo se i s Furielem začal prodírat do svého stanu. Andělovi celou cestu šeptal uklidňující slova a ten se k němu tiskl, jako mládě ke své matce.

„Omlouvám se za způsob, jakým tě přinesli a také za přivítání," hodil přes něj druhou deku a podal mu nové brýle. Furiel je s vděkem přijal a nasadil na nos. Pohlédl na zamaskovaného muže.
„Tvrdili, že jsi mrtvý spolu s..." sklopil oči pod upřeným pohledem dvou ledových krystalů.
„Je mi to moc líto, Theo, snažil jsem se je nějak..." rozplakal se a Theo jej obejmul.
„Nebe, už není takové jako dřív," zašeptal a nechal se dál objímat. Tolik jej ty věci, co mu prováděli, bolely.
„Furieli, pomůžeš mi vytvořit nový svět?" Omámeně přikývl.

Rázným krokem si to mířil ke stanu velitele. Bez jakéhokoliv upozornění vpadl do stanu a oněměle zůstal zírat na toho brejlouna, který právě objímal JEHO velitele. JEHO velitel, který mu při každém letmém dotyku vrazil facku, si teď toho anděla tiskne k sobě a hladí ho.
Vztek v něm kypěl jako nikdy, zrovna se chystal zakřičet.
„Zaire! "Theův hlas se rozlehl stanem.
„Ano, veliteli?" zakoktal se démon a nervózně se zahleděl do jeho očí, vzápětí uhnul očima. Nedokázal vydržet ten nápor.
„Postaráš se o Furiela."
„Co? Ne! O žádnýho brejlatýho..." facka ho umlčela.
„Jestli se mu něco stane, jediný vlas... Věř mi, že zažiješ něco hodně ošklivého. Každý jeho šrám, bude pak tvůj." Démon se roztřásl a se sklopenou hlavou přikývl.
„Ano, pane."
„Vše mi nahlásíš, Furieli, jasné?"
„Ano, Theo... Jo, já... Ale já... On... Co když..." Pohladil ho po hlavě a Furiel se utišil. Vstal a nechal ze sebe sklouznout deky.
Zair na něj hleděl. Byl doopravdy vysoký a neohrabaný. Jistým způsobem roztomilý, když anděl zakopl a spadl na něj, rychle o roztomilosti změnil názor.
„Spíte spolu ve stanu, " s tím Theo skončil a oba dva se vytratili do tmy.

Furielovi se to nelíbilo. Ani trochu. Ten démon byl pěkně neurvalý. Musel běžet, aby mu stačil a na jeho volání ten odporný démon neodpovídal.
„V tomhle budu spát?" nevěřícně se zahleděl na podivný plachtovitý útvar.
„Jo," zavrčel v odpověď a zalezl dovnitř. Anděl ho po zaváhání následoval. Nechtělo se mu, ale bál se zůstat venku sám.
Vnitřek stanu vypadal odpudivě i tak se ale usadil do rožku a s rudými tvářemi sledoval, jak se Zair převléká.
„Co tak čumíš? Nikdy jsi neviděl tak velkého ptáka? "
„Když už tak přirození," posunul si brýle ke kořenu nosu.
„A pokud se jedná o velikost, podle všeho se řádíte mezi průměr. " Zair na něj zůstal hledět. Ta brýlatá, okřídlená... Svůj vtek zahnal.
„Taky se svlékni." Ledabyle si lehnul a sledoval anděla.
„Já s Vámi, ale smilnit nehodlám." Odpovědí mu byl jen smích a tak si neochotně začal svlékat oblečení. Spodní prádlo si ponechal a lehnul si zády k démonovi. Ten ho pozoroval. Byl nahý jen proto, aby ho vyvedl z míry a to se mu nepodařilo. Začal se vzrušovat a pak se natiskl na andělova záda. Svým penisem se otíral o jeho zadeček. To co nečekal, byla reakce anděla, který se otočil čelem k démonovi.
„Spletl jsem se, je to podprůměr." Inkoustové tváře se mu zbarvily do černa.
„Cos to řekl!?"
„Že vaše přirození..."
„Až ti ho narvu do prdele, tak změníš názor."
„To byste se musel trefit." Nechápavě hleděl do brejlounovy tváře.
„Sundej si brýle, chci ti jednu vrazit."
„V tom případě je nesundám."
„Nemám tě rád," otočil se k němu zády. Přikryl se dekou a zavřel oči. Doopravdy toho anděla nenáviděl.