„Dolij mi víno! " rozkřikl se Christian na chlapce. Ten přiskočil a číši okamžitě dolil. Princ Christian se vrátil odpoledne. Byl nevyspalý a nerudný. Zabloudil, pršelo a celkově celá cesta stála za nic a teď se ještě musel dívat na malého spratka, který nebyl sám od sebe schopen ani dolít víno. K tomu ještě kulhal a celkově byl zpomalený. Měl tušení, co se stalo a to ho dohánělo k nepříčetnosti. Tedy alespoň zevnitř. Navenek si ponechával ledovou masku. Jen v očích byly vidět blesky hněvu a škodolibosti. Konečně měl důvod ho potrestat. Konečně měl důvod mu ublížit.

Henry byl zmatený. Zmatený ze svého pána. Už od rána to bylo divné. Už od rána se princ Adrian choval divně. Vlastně si ho vůbec nevšímal. Jen párkrát po něm něco chtěl. Při udílení rozkazů se mu ale princ nikdy nepodíval do tváře. Vždy rychle něco zamumlal a zas si hleděl svého. Henry měl tak čas si prince pořádně prohlédnout. Byl mužný, to nemohl popřít. Ostře řezané rysy, výrazná brada a přesto si zanechávala tvář jistý půvab. Nechápal, jak někdo s tak andělskou tváří, může mít v srdci ďábla. Ano, stále z něj měl strach a obavy.
Zatímco Henry si prince nestydatě prohlížel, princ se naopak snažil na svého sluhu ani jednou nepohlédnout. Nespatřit tvář, ve které by spatřil zhnusení a nenávist. Nenávist směřovanou k němu. Ke strůjci jeho neštěstí a k tomu. K tomu ten strašný sžíravý pocit zevnitř kvůli blonďatému chlapci. Byl na dně a nikdo to netušil. Topil se ve vlastní nenávisti a žalu. A tyto pocity ho pohlcovaly víc a ví.

„Sundej si košili! " Rozkřikl se náhle Christian na nebohého sluhu.
„Pane?" Nechápal. Tento příkaz. Proč?
„Neslyšels? "
„Promiňte, pane." Třásl se ale i přesto začal plnit pánův rozkaz. Košile s šustotem dopadla na zem. Teď tu stál před svým pánem do půl těla nahý. Nevěděl, co přijde. Měl strach. A právě to. Tohle Christian miloval. Ten strach z budoucnosti. Tu nejistotu svých obětí.

„Au," Sykl Henry a pokoušel se zastavit krvácení z poraněné ruky. Krájel ovoce a smekla se mu ruka, nesnášel ten kovový pach krve. Ale víc ho teď ovládl strach. Zašpinil ovoce, zašpinil ubrus, pán bude určitě zuřit. Ublíží mu?
Z myšlenek ho vytrhly teplé a jemné ruce, které mu ránu obvázaly šátkem. Nechápavě pohlédl do Adrianových očí. Jejich pohledy se střetly. Henry se musel usmát. Byl to znak poděkování a prince to zaskočilo. V okamžiku pustil poraněnou ruku a poslal svého sluhu pryč. Avšak dlouho, dlouho do noci myslel na ten úsměv a při tom cítil zvláštní hřejivý pocit u svého srdce.

Christian si ho se zájmem prohlížel. Tu bílou pokožku, to křehké tělo. Ale to co ho nejvíce fascinovalo, byly obvazy a to co se skrývalo pod nimi. Pomalu je začal sundávat. To co pod nimi ale našel, jej zklamalo. Povrchové rány, které se zahojí během týdne. Jeho bratr byl vždy lajdák, nikdy jim nezpůsobil pořádná zranění. Možná s nimi měl pohlavní styk. Jenže o ten Christian nestál, tedy většinou ne. On stál hlavně o krev, křik, prosby a zase o krev.
Všichni si mysleli, že to jeho bratr je ta zrůda, která ničí lidské životy. Jak směšní a hloupí lidé jsou. Stačí se jen tvářit, že vás nic nezajímá a automaticky vám připíšou nulovou vinu. A přitom, přitom on. To on mohl za náhlá zmizení, za vraždy, za psychiku svého bratra. Ano. Bylo tak zábavné si pohrát s člověkem a pak ho podstrčit do bratrova pokoje, neboli vedle něj do postele. Bratr nikdy nezapochyboval, že to neudělal on. Nikdy. Doopravdy však ublížil sám od sebe pouze asi deseti. Sotva deseti lidem. Byl tak naivní. Utápěl se ve své zoufalosti a sebe nenávisti zatímco on se výborně bavil. Z povzdálí toho všeho. To on tahal za nitky. To on byl loutkářem v této divadelní hře. On byl tou zrůdou hradu. A nyní si chtěl znovu pohrát. A tak jako jeho bratr maloval na plátna. On také maloval. Maloval na lidská těla.

Jak jsem slíbila. Každý týden jedna kapitola. Snad to vydrží. Doufám, že se líbilo. 😊