Vztekle mu sebral masku z rukou. „Co si to dovoluješ!?" jeho hlas se třásl vzteky. Nenáviděl to. Nenáviděl tyto řeči. „Co ty o tomhle vůbec víš!? Jsi jen spratek!" klepal se. Stále byl otřesen a nyní se mu ani nedařilo nasadit si tu hloupou masku. „Koho jste podvedl? " zeptal se náhle Gabriel a v Theovi hrklo. Podvedl... Podvedl jej. Sesunul se v slzách k zemi. „Jsem odporný," rozplakal se a snažil se skrýt svou uplakanou tvář. „Nikdy mi neodpustí. Nikdy."
Gabriel na něj vyděšeně zíral. Nechápal, co se s tím mužem, který byl vždy tak chladný a krutý, stalo. Najednou vypadal tak křehce a jeho srdce plakalo s ním.
„A mé dítě. Mé dítě, co si o mně pomyslí?" Celý se chvěl a Gabrielem otřásl děs. Nebo nepříjemné uvědomnění? Zapomněl snad, že jeho, že jeho dítě i milenec jsou po smrti? Že jsou nadobro pryč?
Přisedl si k němu na zem a opatrně jej vzal do náruče. Netušil proč to dělá, netušil, ale konal. Theo byl kupodivu lehoučký jako pírko, a i on, jen chlapec, jej s lehkostí unesl. „Bude to v pořádku," zamumlal pokládaje jej do peřin. Theo se na něj díval zastřeným pohledem. „Azazel mě seřeže a pak," zasmál se. „Odpustí mi to a pak si spolu pořádně užijeme," zoufale se hihňal a Gabriel se stále víc a víc zděšeněji díval na omámeného Thea. „A maličký... Budeme muset být hodně potichu." Bylo to děsivé. Nejistě a se strachem se Gabriel napřáhl a udeřil Thea do tváře.

„Jsou mrtví, " vydechl rozrušeně a Theo se na něj tupě zadíval.

„Mrtví? Ah ano. Já... Zapomněl. " Pousmál se a zavřel oči. „Jsou mrtví a já ne. Zatím ne," dodal a více se usmál.

„Ale, pane!" vyjekl Gabriel a vlezl si k Theovi do postele. Ten na chlapce zmateně koukal a ještě vyděšeněji vyjekl, když jej chlapec objal.

„Co to děláš?" mumlal zoufale, ale nevysmekl se. Cítil Gabrielovy ruce, které jej konejšivě hladily a andělova laskavá slova. Rozplakal se. Opět plakal. Opět nechal na povrch proniknout své pocity, svou slabost. Poprvé dostal to, co celou dobu potřeboval. To po čem tak dlouho toužil. Co žádalo jeho srdce. Chtěl se vyplakat. Chtěl se svěřit. Chtěl ukonejšit. Chtěl obejmout. Chtěl slyšet ten naivní slib, že všechno bude zase v pořádku.

Číhali ve stínech a s hrůzou hleděli na obrovskou armádu. Bylo jich tolik. Jak by je mohli přemoci? I když byl moment překvapení na jejich straně, bylo jich oproti nepřátelům málo. Jeden z nich proti jejich třem. Tolik nevyrovnaný počet. Strach jim prostupoval celým tělem. Mysleli na své rodiny a modlili se k Bohu. Bohu, který nad nimi už ani nemohl držet ochrannou ruku. Rozkaz byl ale rozkaz a vzepření znamenalo jen smrt a utrpení.
V dálce se ozval tichý svist, který značil stáhnutí se. Průzkumníci se měli navrátit zpět. Znali již vše potřebné. Polohu, rozmístění stráží, potřebné informace.
V rychlosti se přemístili do svého ležení. Bylo jich hodně, ale všichni byli vyděšení. Bitva se blížila víc a víc. Chystal se konečný souboj? Je to skutečně tak? Vyhrají? Prohrají? Zemřou? Přežijí? Tolik otázek a nikdo na ně neznal odpověď.

„Rychleji! "vykřikl omámeně a slastně se propínal v zádech. Furiel vyhověl jeho žádosti a zrychlil intenzitu i počet přírazů do démonova těla. Křídla měl roztáhlá a sem tam svého milence jejich měkkostí polaskal.
Zair netušil, jak se to zase mohlo stát. V jednu chvíli jej málem zadusil a v té druhé klečel u jeho nohou a dobrovolně mu kouřil. Nenáviděl se za to a při tom ten pocit oddanosti miloval. Miloval, když jej ten anděl zneužíval a tvrdě si jej bral. Miloval tu bezmoc. Miloval, když mu nezbývalo nic jiného než poslechnout. Být ovládán. Furiel mu tohle všechno v posteli dával. Nechápal, kde se to v tom andělovi vzalo. Tak zkažený a při tom tak nemotorný. Podlehl mu a pomalu se s tím smiřoval. Už si ani nedokázal jeden den představit bez toho otravného zvuku jeho hlasu, jeho tupého obličeje a jeho pitomoučkých brejliček.

Další táhlý sten opustil jeho ústa, když jej Furiel zatáhl za vlasy. „Jsi můj? " zachraptěl mu zhrublým hlasem do ucha a Zair se oklepal vzrušením. Neodpověděl ale hned. Měl hravou náladu. „Zaire!" vyštěkl Furiel a sevřel mu čelist v železném stisku. „Jenom tvůj, "vydechl šťastně a odevzdaně. Anděl se spokojeně usmál a pohladil svého milence po vypracované hrudi. Miloval tohohle démona. Ano, miloval jej. Byla to pro něj láska na druhý pohled, když ho spatřil poprvé, tak si upřímně pomyslel, že odpornější bytost neviděl. Na druhý pohled, nebo spíše v okamžiku, kdy se probudil a Zair s ním souložil, mu konečně došlo, že on musí být jeho spřízněná duše a také výjimečná bytost, která jej zbavila panictví.

Naposledy přirazil a nechal své tělo vychutnat si dokonalý pocit orgasmu. To samé konečně dovolil i Zairovi. Přitáhl si vydechujícího démona k sobě a objal jej. Stal se pro něj vším, co Zair jenom chtěl. Dělal to, co Zair chtěl. Zair se stal smyslem jeho bytí, což Furiela i chvílemi děsilo, ale smířil se s tím. Smířil se s tím stejně jako s myšlenkou a potřebou dotýkat se Zaira. Myslet na Zaira. Mít Zaira ve své blízkosti. Všude bylo jen Zair, Zair, Zair. Dalo by se říci, že to byla posedlost. Posedlost, chtíč a zvrácená láska je spojovala dohromady. Dvě duše, které neměly nic společné a zároveň k sobě bez námitek patřily. Byli jako černá a bílá. Jako jing a jang. Jeden druhého se snažili pohltit, ale ani jednomu se to nedařilo. Oba toužili, aby pro toho druhého byli vším. Jediný rozdíl byl v tom, že si Furiel přiznal, že se to Zairovi povedlo. Zair se s tím ještě nesmířil. Nikdy by to neřekl nahlas, nepřiznal by to. Ale láska, kterou mu anděl věnoval... Tuto lásku Zair přijímal a vracel ji ve stejném množství... jen trošku jiným způsobem.

Bylo již k ránu, kdy se táborem ozval zvuk trubek a zvonění na poplach. Nastala ona chvíle.