Christian se vrhl na Thea jako lev na svou kořist. Jedinou ranou ho shodil na zem, až Theo vykřikl. Okamžitě ho připevnil k zemi svým tělem. Začal z něj strhávat oblečení. Čím víc viděl bílé pokožky, tím víc byl vzrušenější a počínání chlapce pod ním ho též vzrušovalo. Mlel sebou a snažil se vysvobodit. V jeho očích byl děs a zoufalství.
Své rty přitlačil na ty jeho. Byl to tvrdý a drsný polibek, ve kterém byl pouze chtíč a to pouze z jedné strany. Odtáhl se a s úsměškem sledoval, jak to děcko plive krev a začíná se trochu dusit. Prokousl mu jazyk. Sám ve své puse cítil jeho krev. Byla tak sladká a horká. Najednou vykřikl.
„Wille, ne! Pro-prosím. Ne, Wille." Nechápavě se na něj zahleděl. Zbláznil se snad? Je tak slaboučký. Zklamalo ho to. Pokud se ten kluk nevzpamatuje, bude ho muset dřív či později nechat utratit. Začal zase pokračovat ve své činnosti. Tělo chlapce zásoboval kousanci, z kterých kapala krev a modřinami, které způsobovali jeho ruce. Netušil, jak blízko byl své smrti. Jaký kousek zbýval, aby zdobená dýka proklála jeho zkažené srdce.

Chtěl mu pomoci. Tak moc mu chtěl pomoci, ale pohled, slova, tichá prosba ho zastavily. I když spíše mu zabránily jen bodnout. V pohybu mu bránilo možná kouzlo, zakletí. Zamrzl na místě neschopen pohybu. Jen tam stál. S dýkou v ruce sledoval, jak osoba, kterou miluje je právě před jeho očima znásilňována. Chtěl zasáhnout. Nemohl.
Chtěl si rvát vlasy zoufalstvím, nemohl.
Chtěl řvát z plna hrdla, nemohl.
Chtěl zabít toho muže, nemohl.
Chtěl toho ještě tolik udělat, jenže kupodivu nemohl nic.
Sledoval, jak jeho láska nyní nahá, leží na zemi. Ruce spoutané za zády a bolestně skrčené. Oči doširoka rozšířeny děsem, nohy násilně odtáhnuty od sebe. Náhlý záklon hlavy v strašné agónii. Pohyb pánve. Hlasitý pleskot kůže. Vzdechy z jedněch úst a bolestný křik z druhých někdy přidušen sevřením hrdla.
Jediné, co mu bylo povoleno, bylo skanutí jediné slzy. Co je ale jedna slza proti zoufalství, které obklopovalo jeho mysl.
Dopadnutí kolen na podlahu a cinkot upuštěné dýky mu prozradil, že kletba pominula. To už však bylo jedno. Bylo pozdě.

Theo ležel na podlaze. Cítil krev, která mu vytékala z pozadí. Věděl, že to není jen krev, co z něj vytéká. Věděl, že se z něj stala děvka. Princova děvka. Věděl, že jeho život nemá žádnou cenu. Věděl to všechno a přesto, přesto se uslzenýma očima a s úsměvem na tváři díval na Willa. On byl pro něj všechno. Nechtěl ho spoutat, ale musel. Musel to udělat. Jen tak ho mohl ochránit. Stačilo, že on je pošpiněn. On je zatracen. Will ne. Will musí žít dál, dál plnit svou andělskou povinnost. Začal se k němu plazit. Vstát nebyl schopný, věděl, že by ho nohy neudržely. Cítil všechnu tu bolest, kterou bylo obdařeno jeho tělo. Každý kousanec, každou ránu. Cítil to všechno. I pocit rukou na svém těle nemohl pustit z hlavy.
„Proč? " Otázka, na kterou mu Theo neodpověděl. Věděl, že Will odpověď zná. Věděl to moc dobře. Pohladil ho po uslzené tváři. Nechtěl, aby se kvůli němu trápil.
Will se na něj díval uhrančivým pohledem. Theo netušil, co se mu honí hlavou a tak se jen usmál. Náhlý pohyb hlavy Willa ho vyděsil. Vyděšení se, ale brzy změnilo na zmatenost a nakonec na příjemný pocit doprovázený šimráním v podbřišku.
Williamův polibek byl natolik rozdílný oproti tomu princovu. Byl plný lásky, něhy a jemnosti. Vyhýbal se poraněnému místu v puse. Rukama si ho přitáhl do hřejivého objetí. V tuto chvíli se cítil šťastně. Byť cítil bolest a zoufalství, byl šťastný. Díky němu. Díky bělovlasému andělu. Strážci nebe. Jeho strážci.

Christian byl spokojen. Nadmíru spokojen. Lepší sex snad nezažil. Ten kluk byl prostě kouzelný. Anděl v lidském těle. Ani netušil, jak blízko byl touto myšlenkou k pravdě.
Zmoženě se protáhl. Byl unavený. Přece jen mu dal pěkně do těla. Pobaveně se ušklíbl nad vzpomínkou jeho křiku a bolestné grimasy. Jak moc ho to vzrušovalo i teď. Jen něco ho trápilo. Jakýsi pocit, nebo pohled. Upřený a zlomyslný. Netušil, co to bylo. Netušil, odkud to šlo. Věděl však, že to není dobré. Ani trochu. Radši se přetočil na druhý bok a pokusil se usnout. Jediné dobré rozhodnutí.

Malá siuleta muže se odlepila od chladné stěny pokoje. Ten ubohý člověk už usnul. Prošel zdí a objevil se v místnosti, kde se na zemi váleli dva andělé a jemně se líbali. Ušklíbl se. Nesnášel ty okřídlené parchanty, tu jejich lásku, soucit a další jemu neznámé pocity. Neznal je a nechyběly mu. On znal pocity naprosto opačné. Nenávist pro něj bylo pohlazením a nadávka lichotkou. Pokračoval dál v cestě. Cestou míjel služebné, poskoky, sluhy, kuchaře. Nikdo jeho přítomnost nezaznamenal, pouze chladný závan vzduchu, až jim po zádech přeběhl mráz.
Vykračoval si po chodbě, jakoby mu to tu patřilo a možná to tak i bylo.
Malý mladík vypadající sotva na dvacet let. Uhelně tmavé vlasy, olivová pokožka, červené oči s černou zorničkou. Černá netopýří křídla vznešeně zvednutá. Ostré bílé zuby a dlouhý hadí jazyk stejně rozeklaný. Někdo by řekl, že svou výškou nenahání strach. Pravda však byla taková, že jeho malá výška ještě více zdůrazňovala jeho dominanci a nadřazenost.
Vklouzl do obrovské komnaty. Uvnitř byla jen postel s nebesy a na ní ležel rozvalený vydechující starý muž. Po boku mu ležela služebná, dnes padl úkol uspokojit krále na ni.
Znechuceně si odfrkl při pohledu na obrovské břicho pokryté chlupy. Pohled mu sklouzl i o kousek níž. Uchechtl se. Připadalo mu, že se den ode dne zmenšoval a scvrkával. Nechutné. Dlouhými kroky došel ke králově hlavě a chytil ji do studených drobných rukou s černými ostrými nehty. A tak jako každou noc i dnes mu vnukával do mysli nové nápady. Nutkání, malá popostrčení. Nebylo to tak, že by krále ovládal. To ne. On ho jen utvrzoval v tom, že to co dělá, je správné, i když naprosto věděl, že není.