Furiel se krčil ve stínu stromů. Proč musel jít i on? A proč jich šlo tak málo? Vedle něj čapěl Zair a na tváři mu pohrával děsivý, natěšený úsměv. V ruce třímal nebezpečně vyhlížející luk a k tomu různě zbarvené šípy. Nedalo mu to a zasmál se. „Čemu se směješ, holube? " zavrčel na něj Zair a šlehl po něm zlým pohledem. „Jen vypadáš opravdu roztomile." Zair se nechápavě zahleděl do podle něho naprosto tupé tváře anděla. „Cože? " hlesl a natiskl se na strom, když se k němu Furiel přiblížil. „Řekl jsem," otřel se o jeho krk. „Že vypadáš strašně," kousl ho do krku „roztomile. " Následně mu na tváři přistála facka a démon se vymrštil na nohy. Zoufale se rozhlížel kolem, jestli někdo něco neviděl a roztřesenou rukou si prohmatával krk. Anděl, jemuž se na tváři zobrazil opravdu výrazný otisk ruky, se poblázněně usmál.

„Pozor!" ozval se lesem chladný hlas a ze stínů lesa se vynořilo na mýtinu zhruba patnáct pekelníků a jeden bělokřídlý anděl. Zair se neochotně postavil do řady vedle Furiela a pohlédl do tváře svého velitele.
Theo se více narovnal a pohledem sjel jím vytvořenou údernou jednotku. „Deset kilometrů východně od zapadlého dubu se nachází třináctá legie. " Ozval se veselý chechot. Všem vybraným bylo jasné, co se bude dít... k čemu byli vybráni. „Rogers a Portikovovi!" Vyvolaní tři vystoupily z řady.

Malý hromotluk se zrzavými vlasy a bujným vousem s helmou na hlavě, která se uhrančivě třpytila a kladivo v pravé ruce se opíralo o zem. Ruce ukryty v kožených rukavicích byly zaťaty v pěst. Nebyl to pekelník. Dalo by se říci, že patřil ke třetí straně. Pasoval by do kategorie, kam patřili i lidé. Ani přisouzené zlo ani dobro. Trpasličí muž se však rozhodl přiklonit ke straně pekelníků. Co ho k tomu hnalo? To napovídal medailonek na jeho krku. Medailonek, který ukrýval obrázek jeho zesnulé rodiny, která byla poražena jako dobytek. Prý ukryli démony. Prý se přiklonili na nesprávnou stranu... Teď již ano. Teď již poslední žijící člen rodiny patřil ke straně pekla. Teď již skutečně nebe nenáviděl. Už nebyl neutrální. Už mu to nebylo jedno... Už se to týkalo i jeho. Takto to bylo i u mnohých jiných. Víly, skřítci, nymfy, elfové... Přiklonily se buď tam či tam. Vždy to bylo stejné. Dokud se to někoho nedotýká osobně, je mu to jedno. Neřeší to... Možná kdyby to řešili včas, možná by jejich rodiny, jejich matky, otcové, ženy, muži, děti... Možná by ještě všichni žili.

Portikovovi. Manželé. Nájemní vrazi. Žoldáci. Žena a muž, kterým zemřely děti, se s respektem dívali na o dvě hlavy menšího velitele. Kdyby museli, zemřeli by pro něj. Proč? To věděli jen oni a on. Bylo to mezi nimi a jejich vděčnost a oddanost je nezlomná. „Portikovovi společně s vámi, "ukázal na vybrané pekelníky. „Vy zaútočíte ze vzduchu v úžlabině Gorus. Rogers se všemi z podzemní jednotky zaútočí z malé jeskyně a vy," Zpříma pohlédl na zbylé vojáky. „Vy jim odříznete cestu zpět. " Ozvalo se bručení a kývání. „Ale, pane! Jak je dostaneme do té slepé uličky? " mladý muž s hadím jazykem se nedůvěřivě díval do černomodrých očí. „To už je zařízeno." Theo se zašklebil a jeho další slova odnesl zuřivý vítr, který se prohnal mýtinou.

„Co tu vlastně děláš, Gabrieli? " Chlapec sebou cuknul a sklopil pohled. „Chceš zabíjet démony? "

„N-ne!"

Xenox se zarazila. „Proč ne? " Gabriel rudý rozpaky se poškrábal ve vlasech. „Všichni přece nejsou zlý, ne? " Rozesmála se. Tohle děcko... Tohle děcko bylo skutečně naivní. Ta naivita ho jednou zabije, tím si byla rudovlasá postava jistá.

„Pohyb! " lesem se rozezněl řev velitele a Gabriel protočil očima. Mají být nenápadní a on tu řve, snad aby je démoni dřív našli. Běželi lesem už několik hodin, letět nemohli, stromy a ostré větve jim to nedovolovali. Gabrielovou jedinou motivací byla Xenox. Chtěl ji sledovat, jak nejdéle to jen půjde. Její ladné tělo, ohnivé vlasy. Platonická láska? Asi ano.
Xenox již ale neběžela po jeho boku, přesunula se k veliteli jako průzkumník. Ona byla jejich mapou v tomto děsivém lese. Jejich jízdenkou do bezpečí.

Zastavil se. Muži i Xenox běželi dál, ale chlapec se ani nehnul. Něco bylo špatně. Cesta se zužovala a skály se zvyšovaly. Udělal krok zpět. Tohle přece. Oči se mu zúžily děsem. Udělal další krok zpět. Svou jednotku už dávno neviděl. Nyní stál na rozcestí, kde se pojily dvě cesty v jednu a nová cesta vedla dál do skal, kam běžela i jeho jednotka. Počítal to. Do jejich cíle zbývaly dva kilometry. Žádný vůdce by nerozložil tábor v horách. Buď zabočili špatně, nebo to je past. Udělal další krok zpět. Tady on nezemře. Z dálky se ozvaly děsivé výkřiky a jekot. Řinkot zbraní byl slyšet až sem. Jatka. Tak by popsal všechny zvuky současně. Další krok zpět a tvrdý náraz do něčeho měkkého. Kolem jeho ramen se omotala paže a jeho ucho ovanul ledový dech. „Zatoulal ses, vojáčku?" otřásl se. Hlas mu připadal jemný a melodický, zároveň byl ale chladný jako led. „Tví přátelé právě umírají a ty tu stojíš a hledíš. Pročpak jsi tam nešel s nimi?" Hlas nabral smutný nádech. Přišlo mu, že v něm zaznívalo i šílenství. Gabriel se nedokázal přinutit otočit. Tělo se mu třáslo, ale nebrečel. Byl jako v křeči. „Nikdo by neběžel do skal na jasnou smrt," špitl konečně a vedle jeho ucha se ozval smích. Konečně se odvážil otočit hlavu. Poslední co viděl, byly ledově modré zornice, které zářily v černotě jako hvězdy.

Furiel ze svého úkrytu s děsem sledoval děsivý výjev. Krev. Všude byla krev. Nikdy neviděl bitvu, nikdy neviděl něco tak odporného. Při svém únosu omdlel a tak neviděl své mrtvé spolupracovníky. Tyto anděly neznal, ale i tak. Nebylo to pro něj lehké. Taky přece měli rodiny, taky na ně někdo doma čekal. Válka je tak moc nespravedlivá. „Ahoj. " Veselý hlas se ozval přímo u jeho ucha. Cukl sebou a posunul si brýle zpět ke kořenu nosu. „Ahoj?" zamumlal v odpověď rudovlasé dívce. Co se to dělo? Proč nebojovala s anděly? Proč se neúčastnila boje? Proč se na něj tak... Tak zle usmívala. Znovu se na ni pozorněji zadíval. Kolem pusy měla krev, asi se přeci jen zranila. Dívka se k němu víc přiblížila a zakňourala. „Mám strach! " Bylo mu jí líto. Mohlo jí být tak patnáct. „To bude v pořádku," setřel jí slzy z tváře a ohromeně zjistil, že její pokožka i vlasy jsou hebké jako samet. „Co miluješ? " usmála se náhle a víc se na Furiela natiskla. Furiel nebyl schopen odpovědi. Přestávalo se mu to všechno líbit. Něco s ní bylo špatně. Pokusil se odtáhnout, ale dívka sevřela jeho paži v železném stisku. Usmála se a odhalila tak děsivě ostré špičáky. „Já třeba miluju andělskou krev. "