„Mami! " zvolal anděl v doprovodu trojce mužů. Jeho křídla byla již opět bělostně bílá a i maska mu už nekryla tvář. „Mami!" zalomcoval klikou. Zamčeno. „Mami! " začal svými zaťatými pěstmi bušit do dveří. Jeho mysl zaplavoval strach. „Mami!" kdosi mu poklepal na rameno. Rychle se otočil, mrkal, aby zahnal slzy. „S dovolením," požádal ho Furiel a jediným mocným kopancem rozrazil zamklé dveře. Perixel jen protočil očima a pohodil si v ruce zlatým klíčem, který nalezl za květináčem.

Gabriel na nic nečekal, bez zaváhání vběhl do domu. Proběhl chodbou, minul starou komodu, kterou pomáhal stloukat, dál utíkal a hledal. Dům mu přinášel tolik vzpomínek a naplňoval jej sentimentem a taky bolestí. „Mami! " vběhl do ložnice a strnul. Beze slov hleděl na postel. Jeho paže poklesly podél boků a pohled se sklonil k zemi. Vrzání podlahy doprovázelo jeho chůzi k posteli. Noha střídala tu druhou. V obličeji se nezračila jediná emoce, modré oči upíral na postavu na posteli. Postel se prohnula pod váhou, kterou způsobilo Gabrielovo tělo. Pomalu natáhl ruku a položil ji na ruku své matky. „Jsem doma," zasmál se tiše a ruku jí políbil. Hypnotizoval očima drobnou, křehkou ručku. Svíral ji ve svém stisku u svých rozechvělých rtů. „Jsem doma, mami," zopakoval a pohlédl do její nehybné tváře. První vzlyk opustil jeho ústa následovaný dusivým pláčem. „Ty tu ale nejsi," zachrčel a něžně pohladil svou maminku po líci. Blonďaté vlasy jí splývaly podél obličeje. Ústa byla pootevřená a oči navždy zavřené. Vzala si život, vzala si život, protože chtěla být se svým manželem a jediným synem. Netušila, že její syn ještě žije a vrací se domů. Chtěla utéct od bolesti a osamění, chtěla utéct z kruté reality a to se jí i povedlo.

Ti tři stáli mlčky na prahu místnosti a sledovali výjev před sebou. Furiel se nakonec odvážil vkročit do místnosti. „Musíme jít," zašeptal Gabrielovi do ucha. Chlapec jen tupě přikývl a políbil matku na čelo. Nemělo cenu dřepět nad mrtvým.

„Vypadá to, že je konec," pousmál se Satan a poplácal svého bratra po rameni.

„Ano, vypadá to tak, za chvíli přijdou," zašeptal starý muž a oplatil bratrovi úsměv.

„Tak pojď se mnou, skryji tě," navrhl Satan,

Bůh však jen zakroutil hlavou. „Můj čas nastal a čas mého soudu nadešel. "

Seděli společně v rajské zahradě. Z venku byly slyšet rozčílené hlasy a dusot nohou. „Pak je tohle naše sbohem, " pošeptal pekelník a sevřel bratrovu ruku ve své.

Bůh jen přikývl. „Pamatuješ na chvíli, kdy jsme byli zvoleni? "

Satan se na něj s úsměškem zadíval. „Chceš vzpomínat na staré časy jako starý blázen?" Dostalo se mu jako odpovědi jen pokrčení ramen.

„Tehdy jsme byli tak mladí a plní sil, " pokračoval nakonec Bůh a pobaveně sledoval bratrův znechucený škleb.

„Má síla je však už pryč, " pohlédl na své vrásčité ruce. „Byl jsem špatný?" optal se náhle.

„Byl jsi tak dobrý, jak jsi jen mohl," odpověděl po zamyšlení Satan a zkoumavě sledoval svého bratříčka.

„Měl jsem být lepší, nechal jsem se zaslepit a můj Theo, můj lid. Všichni za mě odnesli následky."

„Přeháníš," pokusil se jej Satan uklidnit.

„Ne, zavinil jsem smrt tvého syna, toho nejdražšího, co jsi měl."

Satan zatnul čelist. Za tohle svého bratra nenáviděl. „Ano, vzal jsi mi ho a tím si i ty ztratil svého syna."

Navzájem si hleděli do očí, ani jeden už nic neřekl. „Sbohem, Nicolentreji, " pronesl náhle tiše Satan a rozplynul se do neznáma. Starci stekla po tváři slza a jeho tvář ozdobil drobný úsměv. Své jméno neslyšel už tak dlouho. S úsměvem pohlédl na ozbrojený zástup s touhou zabít. Rozpřáhl ruce a zahleděl se na zářící slunce. Nechť jsou Všemocní milosrdní k jeho duši.

„Umřu taky? " zamumlal malý bělovlasý chlapec a upřel své velké, smutné oči na Thea.

„Ne," odpověděl prostě Theo a pohladil chlapce po hlavě. „Budeš žít dlouho, velmi dlouho, jednou tady tomu budeš vládnout, " pošeptal mu tiše do ucha a zahihňal se. Cítil se lehčí víc a víc.

„Vládnout? " zarazil se chlapec a zmateně na černokřídlého anděla vykulil oči. Theo jen kývl.

„Máš v žilách něco z mé krve, máš v sobě tím pádem krev i samotného Boha," pronesl celkem arogantním tónem a následně se zachechtal.

„Ale máš v sobě krev i vraha, " pohlédl na mrtvolu starce. „Je na tobě jakou cestu si zvolíš."

Chlapec neodpověděl, jen s rozpaky hleděl na toho podivného muže, kterého vídal ve svých snech.

„Cítím to. Cítím, že Bůh umírá. Můj otec bude za chvíli mrtvý," snažil se mluvit klidně, ale samotná slova jej bolela. Byl to stále jeho otec.

„Ale co to má, co dělat se mnou?" kníkl chlapec.

„Všechno," usmál se tajemně Theo a pohladil ho opět po hlavě.

„Všemocní, nebo jak je sám nazýváš, rozhodují o tom, kdo vládne. My ne. My jsme jen jejich loutky. Dávají nám moc a my ji poté musíme něčím splatit."

Chlapec couvl. Zmateně sledoval blednoucí obličej svého strýce. Tělo, které se postupně neovladatelně třáslo a sláblo. „Pojď ke mně," natáhl k chlapci paži. Chlapec poslechl a následně zasyčel bolestí, když se mu na dlani objevil podivný znak. „Značka mého oflitu, to zajistí, že ti nikdo neublíží," padl na kolena a začal kašlat. Chlapec to s děsem pozoroval.

„Co je ti?! Co je to s tebou?" po tvářích se mu koulely slzy.

„Čas mé splátky nadešel, "usmál se Theo křivým úsměvem. Pomalu si lehl na záda. Hrudník se mu nadzvedal čím dál pomaleji. Vše se rozmazávalo, slyšel hlasy. Hlas svého synovce, hlasy té povedené trojčky a hlas toho anděla, co mu zachránil život. Silou vůle naposledy otevřel oči, aby se naposledy mohl podívat na jejich tváře. Všichni plakali, volali na něj, křičeli. Jen se usmál. Opět to byl ten čistý, krásný úsměv s ďolíčky. „Odveď mě za nimi, prosím," pošeptal nakřáplým hlasem. Hleděl za záda všech přítomných.

Ti se zmateně rozhlíželi, nic však neviděli. Ji však mohl vidět jen Theo. Ji mohli vidět jen umírající. Smrt jej chytila za slabou paži a společně v ruku v ruce zamířili do daleka, kráčeli černotou. Smrt skutečně vypadala jako Azazel, byla však snad ještě nádhernější. Kráčeli černotou, Theo každým krokem cítil, jak jej opouští všechna bolest. Kráčel do dáli, až nakonec běžel. Běžel vstříc zářící osobě na konci černoty. Osobě, která v rukou třímala maličkého chlapce. Osoba rozevřela svou náruč. Jejich život smrtí teprve začal.

Smrt je jen další krok, smrt není konec. Smrt je něco nového a krásného a jednou se s ní setká každý z nás, hlavní je, se však nikdy nepřestat smát. Stejně jako Theo. Ač na jeho tváři byla již jen chladná maska v koutku jeho zlomeného srdce stále žil ten naivní usměvavý chlapec. V každém z nás je malý kousek tohoto naivního dítěte, a všichni se ve svém nitru nikdy nesmíme přestat smát a dovolit bolesti a zoufalství, aby nás pohltila nadobro.