„Tak pohni," cukla sebou nad nevlídností hlasu. Odfrkla si a víc se přiblížila k postavě s maskou na tváři. Rudé vlasy se jí pohupovaly volně na zádech, na sobě již měla své oblíbené černé šaty s rozparky. Podle Thea vypadala jak prodejná děvka, ale nezmiňoval se o tom. „Proč jste na mě vždy tak zlý," zavrněla ublíženě a víc se natiskla na Theovu hruď. On ji odstrčil a znechuceně jí pohlížel do tváře. Nesnášel dny, kdy si chodila pro svou odměnu. Vyhrnul si rukáv a sledoval, jak se dívčin ohryzek samovolně pohnul. Měla hlad. Pohlédl na své zápěstí, dvě drobounké jizvičky přímo tam, kde měl vystouplou žílu. Ano, milovala andělskou krev. Sedl si na stoličku a dívka klesla do prachu a bláta na zemi. Hladově se začala sápat po té dokonalé ruce s ještě dokonalejším obsahem. Bez okolků jí chytil za vlasy a zvedl jí hlavu do vzduchu. „Ovládej se, jsi jak kde jaké prase." Posměšně jí pustil hlavu a ona teď již pomalu a opatrně zabořila své tesáky do bělostné kůže. Celá se chvěla nad tou slastí. Dech se jí zrychlil a tváře nabraly rudý nádech. Hrudník se dmul rychleji a rychleji. Své nohy překřížila a z úst jí unikaly steny. Theo to celé znechuceně sledoval a čekal. V okamžiku, kdy pocítil první náznak malátnosti, od sebe dívku odkopnul a začal si léčit ránu.

Xenox si s blaženým výrazem olízla rty, její tělo se ještě lehce třáslo po doznívající chvíli slasti. Milovala to. Milovala jeho. Milovala jeho krev. Jeho speciální krev. Po čtyřech se ke svému pánovi začala plazit a on to bez zájmu sledoval. „Odejdi, chci být sám." Nereagovala. Její oči byly zastřené. Chtěla jediné. Chtělo to znovu. Znovu cítit tu dokonalost. Chtěla cítit horkost Theova těla, chtěla ochutnat jeho rty. Způsobit mu stejnou slast, jako on způsobil jí. „Pane," vyšlo jí odevzdaně ze rtů a přitulila se k jeho nohám. „Pane." Dál kňourala a lísala se k němu. I přes Theův odpor se jí podařilo vysoukat se mu na jeho klín. Asi neodhadl množství krve, kterou si vzala. Motala se mu lehce hlava. „Slez," pokusil se jí shodit, ale nedovolila mu to. Držela se jako klíště. Byla jen otázka chvíle, kdy odhalila Theovu svalnatou hruď. Do kalhot se mu začala sápat ve chvíli, kdy se Gabriel probudil. Celou dobu spal schoulený v prostorné posteli. Posadil se a zívl. Zakňučel, když mu křuplo v zádech. Začal se sápat z postele, zkoprněl v okamžiku, kdy spatřil před sebou onen neskutečný výjev. „Co! " unikl mu ze rtů vysoký výkřik. Snad tohle byl signál, který Thea konečně probral. Xenox v tu chvíli ležela na zemi omráčená, spokojená a nyní i špinavá od Theova spermatu.

Theo se otřásl a rychle se zahalil, pak... Klesl na stoličku a zabořil svou hlavu do dlaní. Roztřásl. Ne. Mohl ji odstrčit, ale neodstrčil ji. Podvedl ho. Podvedl svého muže. Jeho ramena se otřásala vzlyky, které však neopouštěly jeho ústa. Jediným mávnutím ruky se červenovlasá dívka vznesla do vzduchu a opustila jeho stan. Poslal ji do jejího příbytku, věděl, že se neovládala. Byla to jeho chyba, vzala si moc krve, která jí obalamutila mozek. Za tohle nesl odpovědnost on.
„J-já. " Ohlédl se a zadíval se na postavu drobného chlapce, který nesměle koktal. Hleděl na něj s otevřenou pusou, jeho tváře byly najednou červené. „Jste nádherný," zachraptěl chlapec. Nikdy neviděl krásnější stvoření. Vlasy, jež se vlnily podél obličeje a podporovaly efekt tekoucího zlata. Plné růžové rty, které jako by křičely, ochutnej mě! Drobounký nos, roztomilá brada, ďolíčky a ty narůžovělé tváře. Oči dodávaly obličeji nebezpečnost a tajemnost. Nemohl se na něj vynadívat. Jeho srdce hlasitě bušilo a otřásalo se, někdo tak krásný nemůže být zlý. On byl a stále je skutečně dítkem samotného boha.
Theo se vyděšeně rozhlédl kolem. Jeho maska ležela na zemi. Chtěl ji zvednout, ale ten kluk byl rychlejší. „Tu masku bych měl nosit já, abych zakryl tu odpornou jizvu, Vy byste měl ukazovat svou tvář všem. Podělit se o tu krásu."

„Věděl jsem, že nezklameš," poplácal jej hrdě po rameni a William se slabě pousmál. „Děkuji, otče." Starý muž se opět usadil na nebeský trůn. Trůn, který měl patřit Bohu. Jak vzdálená to minulost. Bůh byl uvězněn v nebeské zahradě. Zbaven své moci i vlády. Zbaven svého titulu. Byl z něj již opět jen anděl. Brzy budou nové volby. Po tisícovkách let bude mít nebe nového Boha. Druhého v historii.
On jakožto hlava senátu byl jasný kandidát. Chtěl moc, chtěl sílu, chtěl pokořit všechny tři světy. Nebe, Zemi, Podsvětí. Svrhne i Satana a stane se, stane se tím nejvyšším. Nejmocnějším. Překoná i samotné prastaré síly, které stvořily Boha a jeho bratra Satana a jejich služebníky. Ovládne vše.
Pohlédl na svého syna. Chtělo se mu z té trosky zvracet. On se nazýval jeho synem. Taková slabá nicka. Kdyby nezasáhl včas, bylo by snad i možné, že by si vzal toho blonďatého kluka. Tu andělskou děvku pro lidi. Toho kluka, který by nešel ovládat tak dobře jako jeho sestra a i potom, co si ji vzal, nedokázal donutit svého syna, aby vyhnal toho padlého ze svého srdce. Marně mu podsouval kruté noční můry, vše bylo marné. Nezbylo mu nic jiného. Nenávist musela být zažehnuta na druhé straně.
Posedl vlastního syna a vedl jeho paži při smrtelném úderu, která zapříčinila onu válku, která mu tak otravně narušovala plány.
Každý hledá zlo, tam kde je nejpravděpodobnější. Hledá to, co se na první pohled zdá zřejmé. Nezajímá se o skutečnosti, proč se tak vlastně stalo. Každý se dívá na zlo jako na celek. On byl červ, který se uhnízdil v nitru jablka a nepovšimnut se živil sladkým vnitřkem. Na první pohled bylo jablko panensky neposkvrněné, pokud by se však rozřízlo, nalezla by se pouze nicota a uprostřed nicoty vykrmený červ. Nebe skončilo jako jablko. Napadeno parazitem, který způsobil tolik bolesti. Naprosto nedůležitý červ, který baží po moci je však nejnebezpečnější a nebezpečným se stane právě ve chvíli, kdy okusí chuť moci.
„Vyhlaš poplach, ať nastanou přípravy k našemu vítězství. "
A pokud je jablko nakaženo, bude muset být utrhnuto a vyhozeno. Na jeho místě vyroste nové jablko a staré, nakažené jablko se stejně jako nebe obrátí v prach. Uvolní místo novému řádu.