William se procházel podél klenuté brány. Křídla vznešeně pozvednutá. Na hlavě přilbice zdobená po stranách dvěma zlatými pery. Na sobě měl zlaté brnění, po boku zdobený meč. Vše se krásně lesklo a blýskalo. Anděl strážce. Velitel stráže nebeské brány. William měl vysokou hodnost. Každý ho obdivoval, jak pro jeho bojové schopnosti, chytrost a vynalézavost, tak také pro jeho krásu a milou povahu. Jenže tentokrát jeho tvář nezdobil úsměv, nýbrž smutek a strach. Strach o Thea. Chtěl být u něj, ale nemohl. Jeho povinnosti jako velitele byly důležité. Potřebovali ho tu.
Náhle se za ním ozval veselý, zvonivý smích.
„Williame." Hubená dívka s plavými vlasy a modrýma očima. Theova sestra. Lépe řečeno jeho dvojče. William se musel usmát. Byla krásná. Růžolící tváře, jiskřičky v očích, zářivý úsměv. Byla jako Theo. Úplně celá. I povahou si byli podobní.
„Adeline." Její jméno nechal ze svých rtů splynout tak lehko. Dívka se začervenala. Měla už dlouho slabost pro velitele stráže. Žárlila na svého bratra a ta žárlivost ji dohnala až sem. Byla rozhodnutá získat Williama pro sebe. Chtěla si ho vzít. Mít s ním děti a William ač ve skrytu duše toužil po tom samém. Toužil po rodině a něžnostech a to mu Theo dát nemohl.
„Projdeme se." Usmála se a zavěsila se do bělovlasého anděla. Ten zaváhal. Myšlenky výčitek se mu, ale vykouřily z hlavy v okamžiku, kdy pohlédl do spanilé tváře dívky. Tak rychle zapomněl na malého andílka.

Azazel se protáhl a znechuceně žduchl do spícího prince. Asi spícího. Omdlel. Tím si byl jistý a byl si též jistý, že je mu to fuk. Rozvázal mu ruce i nohy. Vzal nožík a do hrudi prince začal vyrývat podivné symboly. Princ se neprobudil. Nic totiž necítil. Nůž sice projížděl kůží a zanechával za sebou rudé čáry. Krev z nich však netekla. Bezbolestné značení. Lepší by byla ta bolest než to, co se s ním dělo. Azazel svazoval jeho duši. Princ teď neudělá nic, co by se Azazelovi nelíbilo. Stal se jeho loutkou. Ubohou a neschopnou se bránit. Lepší smrt než tento osud. Ozvalo se klapnutí dveří a Theo se zvědavě zadíval na ďábla. Přistoupil k němu a se zájmem se díval na ornament připomínající růži.
„To je tvůj oflit?" Oflit. Znak každé nadpřirozené bytosti. Každý znak je úplně jiný, liší se ve struktuře, tvarech a v mnohých dalších věcech. Je to podpis dané bytosti. Magická značka.
Azazel jen zamručel. Jeho oflit skutečně připomínal růži a to se mu nelíbilo. Nelíbily se mu růže. Zdály se mu příliš ženské. Málo mužné. Jako malý měl problémy. Co záleželo na tom, že byl synem Satana a Smrti. Stále to byl jen malý kluk, který vypadal jako dívka. Přitažlivá dívka. Možná tyto nehezké zážitky způsobily jeho zatvrzení a nenávist. Nikde to nebylo jednoduché a v podsvětí už vůbec ne.

Konečně byl oflit hotov a duše prince spoutána. Znovu se protáhl a po očku se zahleděl na anděla.
„Jsem Azazel," promluvil a zadíval se na toho blonďatého ňoumu.
„Theo." Zářivý úsměv a jiskřičky v očích ho zarazily. Chvíli beze slova zíral do tváře anděla. Odvrátil se, když Theo vesele zamrkal.
„Proč tu vůbec jsi? " Začal bez zájmu zapínat princovu košili. Ve skutečnosti byl ale zvědavý. Chtěl to vědět a Theo mu vše bez okolků začal vyprávět. Dlouho do noci si povídali. Anděl a ďábel. Syn nebe a syn pekla. Synové dvou bratrů a věčných rivalů.
Bylo již ráno, kdy oba domluvili. Neskryli před sebou nic a oba byli překvapeni tím druhým. Podivné přátelství dvou nepřátel. Ani jeden nesouhlasil s úkolem toho druhého, ale uzavřeli společnou dohodu. Navzájem si vypomůžou. Tajné spojenectví výhodné pro obě strany.

Princ se zavrtěl a otevřel oči. Pohled se mu naskytl na tváře dvou chlapců. Chtěl se posadit, ale nemohl. Chtěl mluvit. Nemohl. Jen němě otvíral ústa. Azazel se s úšklebkem sklonil nad tělo prince.
„Ode dneška jsi můj," usmál se lehce a prince políbil na rty. Theo jen protočil očima. Už před dlouhou dobou mu došlo, že Azazel je pěkně arogantní a majetnický. S povzdechem si stoupl.
„Dojdu pro snídani," musel se projít a též se nemohl dočkat dnešního večera. Will se má vrátit. Vše se náhle obrací k lepšímu. Jeho otec ho brzy pustí zpět na nebesa. Svůj úkol má už vlastně splněn. Mladší princ se nyní chová laskavě a mile, starší princ je pod kontrolou. Sice ďáblovou, ale i tak. Půjde domů. Stačí jen čekat.

Čekal už týden a William nikde. Nepřišel, i když slíbil, že přijde. Jedinou útěchou mu byla společnost Azazela a Henryho. Ten nového sluhu přijal s nedůvěrou, ale byl rád, že je Theo v pořádku, ale zarážela ho ta změna.
S princem Christianem se odehrála změna. Nechodil ven, byl zamlklý a měl kruhy pod očima. Nikdo pořádně nevěděl, co se to s ním děje. Nikomu ale tato změna nevadila. Proto nejspíš nikdo nepátral dál. Kdyby ano, nedozvěděl by se hezké věci. Azazel skutečně neoplýval laskavostí. Šlo mu jen o vlastní uspokojení. Taky našel tajnou místnost se všemi těmi nástroji. Theo si myslel, že se zbláznil, když začal pobíhat sem a tam a jako malá dívka nadšeně pištět.
Azazel byl doopravdy spokojený, ale zaráželo ho jedno. To jak přilnul k tomu andělovi. Dokonce společně spali v jedné komnatě. Henry se totiž přestěhoval ke svému milenci a už většina sloužících o tomto poměru věděla, noční i denní aktivita nešla totiž přeslechnout.
Azazel s Theem si noc co noc dlouze vyprávěli. Azazel si anděla oblíbil a to ho děsilo. Děsilo ho pokaždé, když se mu zrychlil dech, kvůli přítomnosti anděla. To bušení srdce. Bylo to divné. Netušil co to je a nelíbilo se mu to. Jedinou útěchu nacházel v týrání prince. Ano, z prince se stala děvka. Děvka ďábla. Jeho tělo už nepatřilo jemu, jeho duše také ne. Co mu zbylo, byly pouze myšlenky. Celé dny, kdy mohl jen sedět a dívat se z okna přemýšlel. Nad čím? Nad smrtí. Chtěl si vzít život. Tolik toužil po smrti, ale ani té mu nemělo být dopřáno.

Theo si zrovna sundával košili, když se mu kolem boků omotaly silné svalnaté ruce. Otočil se s úsměvem do polibku.
„Wille." Dočkal se. Jeho strážce byl zase u něj. Will se lehce usmíval. Nebyl to ten vždy jasný a veselý úsměv. Něco se změnilo, ale to Theo nepoznal.
Will byl znechucený sám sebou. Znechucený tím, co se chystal udělat, ale jeho touha výčitky umlčela. Tohle byla poslední chvíle, kterou mohl využít, tak jak vždy snil.
Když v nebi probíhal soud o osudu Thea, andělé rozhodli. Někdo tak pošpiněný se již nemůže vrátit na nebesa a Bůh musel souhlasit, i když mu to trhalo srdce. Byl přehlasován. Nic nezmohl. Theo měl být zítra předvolán a měl mu být sdělen výsledek. Do zítřka byl stále andělem a tak se William rozhodl využít poslední příležitosti, kdy tohle mohl udělat. Až Theo nebude andělem, kdyby s ním smilnil v takovou dobu... Stal by se též vyvrhelem a to nemohl. On se nebes vzdát nemohl, na to byl až velký sobec. Položil Thea na postel a začal zasypávat jeho tělo polibky. Hodlal ho zneužít jako všichni ostatní. Možná si namlouval, že to dělá kvůli lásce. Je však pravda, že láska a chtíč se velmi často zaměňují.