„Drž ho! " zařval na Zaira Perixel a démon se vzpamatoval. Pevněji chytil zmítající se tělo na kamenném oltáři. Neměl tušení, jak dlouho tu již byli. Zde čas ubíhal jako by zpomaleně a současně neuvěřitelně rychle. Celá místnost byla osvětlena mdlým světlem a zelené výpary vycházející z ohně, dodávaly tomu všemu zlověstný vzhled.

Perixel se otáčel sem a tam. Vlnité, světle fialové vlasy se mu míhaly kolem obličeje ve zběsilém rytmu. Nakonec si vzteky vlasy svázal do roztomilého, maličkého drdůlku a uvolněné prameny vlasů mu lemovaly ostře řezanou tvář. Byl doopravdy pohledný, za jeho pěknou tvářičkou se však skrývala nepěkná minulost a charakter též nebyl o nic moc lepší. Narcis zaujatý jen sám sebou a svým pohodlím. Ke smůle všech ostatních to však byl i vynikající léčitel, který znal mnohá tajemství. Tajemství, která ovlivňovala životy ostatních. Mnoho tajemství je však nebezpečných a strach, který naplňuje ty, kterých se týká. Strach, jenž se týká prozrazení jejich tajemství tímto nafoukaným mladíkem. Theo jej stejně jako mnohé ostatní zachránil před jistou smrtí. Dal mu možnost volby. Život v jeho službách nebo smrt. Všichni si zvolili stejně. I on si zvolil stranu padlého anděla. Vždy volil výhodnější možnost. Nikdy neudělal chybu. Teď si však nebyl moc jistý. Ano, dělal to ze své vlastní sobeckosti, ale nedařilo se. Viděl to. Nechtěl se hojit. Vztekle zabořil prst do andělovy rány a zbavil se tak žlutého, lepivého hnisu, následně vytáhl jehlu a černou nit. Pomalu se pustil do sešívání ran. Zair dál Furiela držel a snažil se jej uklidnit svými slovy. „Bude to dobré. Vnímej jen můj hlas," šeptal do jeho ucha a snažil se i přes slzy usmívat. Furiel na něj zíral vykulenýma, krví podlitýma očima. Ústa a tedy rty měl rozkousané do krve. Třásl se. Ječel. Očima Zaira prosil o milost.

„Cos to udělal!?" vykřikl Zair a s úděsem sledoval nehybné tělo Furiela, připomínající již dlouho vychladlou mrtvolu. „Musel jsem ho omráčit." Pokrčil Perixel nezaujatě rameny a usadil se do křesla sledován Zairovým nenávistným pohledem. „Tos jej musel udeřit loktem do hlavy?" Zoufale zkoumal vybarvující se podlitinu na čele svého milence. „Věř mi, že ta podlitina je jeho nejmenší starost." Zašklebil se na démona léčitel a pustil se do čtení své knihy. „Co teď budeme dělat? " vykvikl Zair. „My? My nebudeme dělat nic. My můžeme akorát tak čekat. Teď je to jeho boj. "

Čepel se svezla po ostří modrého meče. William nechápavě hleděl na drobného anděla, který mu připomínal Thea a ještě někoho, koho si však nedovedl vybavit. Celý dojem však kazila jizva, která se táhla od spánku přes celý obličej. Chlapec na něj hleděl s děsem. Nohy se mu třásly o rukou nemluvě. Netušil ani, proč to udělal. Proč ochraňoval svého únosce? I tak tu však stál. V rukou třímal ukradenou zbraň a mířil s ní na o dvě hlavy vyššího muže. „Co to děláš? " zamumlal Theo. „Zmiz!" vykřikl následovně, až sebou Gabriel vyděšeně škubl. Necouvl však. Naopak pevněji sevřel zbraň. „Zrádče!" štěkl bělovlasý anděl a zaútočil na chlapce, kterému on sám ukradl dětství a zavraždil jeho otce.

Gabriel odrážel útoky statečně. Prohrával, ale držel se. Stále měl dost sil na to, aby se bránil. Theo to sledoval ze země. Vztek v něm kypěl. Ten kluk to překazil. Tohle nebyl chlapcův boj, nýbrž jeho. Měl prohrát a to jej dovádělo k šílenství. I tak musel obdivovat chlapcovu statečnost a odhodlání.

Mezitím, co se Theo snažil zvednout z tvrdé země a zabránit tak smrti mladíka, tak ti dva stále bojovali. Nebo spíše William útočil a Gabriel se bránil. Útoky byly silnější a silnější, naopak obrana byla slabší a slabší. Stále to byl jen chlapec a jeho síly byly omezené a jeho zkušenosti v boji byly velmi chabé. William se napřahoval k poslednímu, smrtelnému úderu. V tu chvíli byl William odhozen ohromnou silou pryč. Theo stál s rukou napřaženou před sebe, nohy se mu třásly a z úst mu tekla krev již proudem. William se postavil. Byl vzteky bez sebe, viděl rudě. Chtěl ničit, chtěl zabíjet.

„Pane, musíme se stáhnout. " Až tato zpráva jej probrala zpět ke zdravému rozumu. Pohlédl do tváře zraněného a viditelně znaveného vojáka. Bylo ticho. Přemýšlel, nakonec se však musel rozhodnout.
Táborem se ozvala trubka. Ústup byl oznámen, tuto bitvu nebe prohrálo. První bitvu, ne však poslední. Tohle vše byl jen začátek konce.

Furielovo tělo ovládaly křeče. Zmítal sebou jako divý. Ze zad mu rostly kosti. Byly to jen kosti. Kosti v podobě křídel. Pot se leskl po celém jeho těle a stékal na zem. Nekřičel. Vyřval si hlasivky již dávno. Jeho ústa byla celá od krve a po zemi se válely zuby. Na místě jeho starých zubů se nyní nacházely špičaté zoubky. Staré zuby mu kvůli přeměně vypadaly, Zair se obával jediného. Pokud by přeměnu Furiel nepřežil, znamenalo by to, že Furiel celou dobu trpěl naprosto zbytečně. Zbytečně kvůli němu.

Už slyšel jen tiché vzlyky. Nic jiného ze sebe nebyl Furiel sto dostat a Zair na tom byl podobně. „Lásko, " šeptal a svíral jeho ruku ve své. Všiml si, že jeho nehty se barví do černa stejně jako rty. Pod očima se objevovaly černé žilky. Jeho krev se barvila na černo. Když znovu otevřel oči, naskytl se Zairovi pohled do dvojice bílých duhovek. Ty těkaly sem a tam, vše pro něj bylo tak matoucí. Cítil, jak jeho srdce přestává tlouct. Cítil to. I Zair to vycítil. S úděsem se zadíval na nezaujatě hledícího Perixela. „Ty! Udělej něco! " Začal s léčitelem zoufale třást. Vše proběhlo tak moc rychle.
Nejprve Furiel přestal dýchat, poté mu zmizela kostnatá křídla a poslední částí bylo znehybnění celého těla.

„Né!" Zair klesl na kolena. Vše bylo marné. Trpěl pro nic? Proč? Proč se to stalo? Jak se to mohlo stát?! Tloukl pěstmi do podlahy, rval si vlasy. Uklidnil jej až mrazivý chlad.

„Přece by pro mě tvá hezká tvářička neplakala?"