Theo byl nervózní. Velmi nervózní a také pociťoval strach. Strach, který byl prosycen nechápavostí. Ten muž před ním. To jak se na něj díval. Jakoby se nedíval na něj jako na člověka. Nýbrž jako by hleděl na kus masa. Leknutím sebou škubnul, když princ pozvedl ruku. Čekal ránu, facku to, co ale přišlo, bylo nečekané a mnohem, mnohem více děsivé. Princ se na něj usmíval a lehce mu rukou naznačil, ať ho následuje. Proč, že ho to ale tak vyděsilo? To ten úsměv. Úsměv podobný úsměvu jedovatého hada, slizký a škodolibý.
A oči. Ty oči, ve kterých se podivně blýskalo. Vzrušením a nadšením.
Theo se dal pomalu do pohybu a následoval záda vysokého muže. Nevěděl, kam jdou. Vlastně ani netušil, že tu jsou ještě jedny dveře. Dveře umně skryté za gobelínem. Jeho zdravý rozum křičel, ať uteče, ať odtud zmizí, dokud má ještě šanci. Jenže srdce to odmítalo. Odmítalo zničit úspěšnost zadaného úkolu. A proto vstoupil do místnosti. Místnosti bez oken. Místnosti s jedinou možnou cestou ven. Cestu v podobě těžkých, dubových dveří, které byly na pevno zajištěny kovovým zámkem. Pohlédl na osobu, kterou ozařovalo jen mihotavé světlo svící. V tu chvíli pohlédl skutečně do tváře ďáblu.

„Vaše výsosti?" Henry nervózně postával přede dveřmi Adrianovy komnaty. Sice ho poslal pryč, ale v kuchyni mu strčili do rukou tác s večeří a mu nezbývalo nic jiného než se sem vrátit. Trhl sebou, když se rozletěly dveře a pak už jen němě zíral na muže ve dveřích, na muže, kterého by měl nenávidět a opovrhovat jím. Ne na něj tak bezostyšně a snad i chtivě koukat. Adrian byl rozespalý. Stál tu před ním pouze v kalhotách, horní část těla měl obnaženou a svaly, které se napínaly a povolovaly, při každém pohybu nešlo přehlédnout, i kdyby se o to snažil sebevíc. Oba dva na sebe zírali. Jeden s bázní a něčím co si nechtěl přiznat. Druhý s překvapením a podivným hřejivým pocitem.

„Svlékni se." Hrubý hlas proťal tíživé ticho. Chlapec poslechl a přitom očima těkal po místnosti, nyní už velmi dobře osvícené. To, co viděl, v něm potvrdilo nejčernější domněnky, co se s ním bude dít.
Na stěnách visely řetězy, nože, háky, kleště a další podivné nástroje. Jak si Theo povšiml, všechny byly dokonale vyleštěné bez jediné poskvrny. Celé místnosti pak vévodila dřevěná deska, kterou, jak si uvědomil, se dalo libovolně otáčet i dokonce naklánět. Kovové okovy na ruce i nohy přidělané k desce se leskly matnou tmavou barvou. V rohu místnosti pak byla skříň, co bylo v ní, nechtěl chlapec vědět. Nestál ještě o větší ztrápení své už tak poznamenané mysli. Konečně si sundal poslední vrstvu svého oděvu a chladný vzduch mu ovíjel nahé tělo. Chvíli na sebe hleděli. Christian byl nadšený, skutečně nadšený. Tohle tělo. Nevypadalo jako žádné jiné. Sněhobílá pokožka. Tak čistá, až na ty amatérské a zahanbující rány od jeho bratra. Musel to spravit. Musel ho udělat krásným. Chtěl, aby jeho pokožka hrála všemi barvami. Chtěl si ho vychutnávat postupně. Postupně tvořit své nejdokonalejší dílo. On bude jeho skvost.

„Přinesl jsem vám večeři, pane," vyhrkl Henry a s lehce narůžovělými tvářemi zarytě zíral k nohám svého pána. Adrian se lehce pousmál.
„Děkuji. Ty už jsi jedl? "
„N-ne." Proč se ho na to ptá? Henryho mysl byla zmatená. Jak podivnými pocity, tak náhlou laskavostí prince.
„Tak se najíme společně. "
Adrian absolutně nechápal, co to dělá. Proč se chová tak jak se chová. Ale něco na tom chlapci ho fascinovalo. Možná to, že s ním vydržel v jedné místnosti i přes to co mu provedl. Dokázal se na něj dívat a v očích se mu nezrcadlilo znechucení. Možná to bylo i z jiného důvodu, ten by si ale nikdy nepřiznal.
Jedli mlčky pak už ale ani nevěděli, který z nich rozpoutal rozhovor, který trval dlouho, velmi dlouho a oba účastníci se bravurně bavili.

I Christian se bravurně bavil a to pořádně ani nezačal. Pouze chlapce připoutal k desce a na jeho stehnech vytvořil několik hlubokých šrámů. Krev z nich tekla hodně a muselo to pekelně bolet. Chlapec však přes to vše nevydal ani hlásku. A to právě miloval. Miloval ty tvrdohlavé. Miloval, když je donutil, aby křičeli a prosili. Miloval, když prosili o svou smrt.

Theo se díval do očí tomu muži. Celou tu dobu se mu díval do tváře. Nevěděl, co čekal, že v ní najde. Možná lítost jako u Adriana... Tohle ale bylo jiné. Zde viděl potěšení a zrůdnost. Viděl zlo.

Bič zasvištěl vzduchem a s prásknutím dopadl na břicho nebohého chlapce. Další rány pak dopadaly na tělo v krátkých intervalech. Z ran postupně začaly stékat pramínky krve. Theo neměl ani sílu křičet. Bolest mu zatemňovala mysl a jazyk svazovala pevnými řetězy. Dokázal jen vnímat svist biče a větu prince Christiana. Větu, kterou opakoval stále dokola, jako svou mantru. Šeptal mu, jak ho udělá krásným.