„Sane! Pojď ke mně." Plavovlasá dívka pobíhala po zahradě.
„Notak, Sane!" chlapci již bylo pět let. Vesele poskakoval po zahradě a chytal motýlka. Zeleň byla všude. Vše bylo tak krásné a něžné. Dokonalá iluze...
„Tak tady jsi," konečně jej polapila a otočila se zpět k malému domku. Její manžel ji sem ukryl, sám se tu ale moc nevyskytoval. Jen výjimečně a i tak ten čas trávil jen se synem. Na ni se ani nepodíval. Změnil se. Před pěti roky se vrátil domů a už to nebyl on. Vyhýbal se pohledu na ni a dokonce se bál vzít do rukou svého syna. Nechápala proč? Pak se to trochu zlepšilo, ale ji... Ji stále ignoroval. Nechápala to a bolelo ji to. Hodně ji to bolelo.
Vstoupila do domu a chlapce položila na zem. Zamkla a rozešla se zpět do kuchyně, kde začala připravovat oběd. Myšlenky se jí stočily k událostem za posledních pět let. Nevěděla sice vše, zatajovali jí to, ale to hlavní věděla. Schyluje se k válce. Už teď slyšela o přepadeních, o vraždách, o strašlivých démonech, kteří byli perfektně vycvičeni a také zvěsti o vůdci toho všeho. O děsivém vrahovi s maskou přes tvář a s ledově modrýma očima. Otřásla se. Nebyly to hezké myšlenky, ale tady byla v bezpečí. Tady jí nic nehrozilo. Nic nehrozilo ani jejímu synovi, který se tolik podobal svému otci. Stejně tvarovaný obličej, stejně zbarvené oči a stejně bílé vlasy.
Jak obdivuhodné je domnívat se, že tomu, kdo je mimo dění, nic nehrozí. Není to bláhové?

„Znovu! "zakřičel na rozlehlou plochu cvičiště a dohlížitelé zopakovali jeho rozkaz. Zbraně se opět opřely jedna o druhou a démoni se opět pustili do cvičného boje. Nebyli na tohle zvyklí. Nikdo je nikdy takto necvičil. Zprvu protestovali, ale když spatřili výsledky... Zmlkli a plně se podřídili veliteli s ledovýma očima. Pořádně netušili, jak vypadá. Nosil stále jen masku, z které prosvítaly jen oči. Kápě zakrývala vlasy, jen sem tam prosvitl zlatavý odlesk. U boků měl připevněny dýky a to bylo vše. Zdál se tak slaboučký a jemňoučký, když mezi ně přišel s dopisem od Satana, že nad nimi přebírá moc. Chtěli ho okamžitě zabít, ale on byl rychlejší. Ukázal jim svou sílu a tolikrát jim zachránil život, vyléčil je, ochránil jejich ženy a děti. Stal se jejich nadějí pro lepší časy. Položili by za něj život. Je to až podivně směšné, kolik důvěry do něj vložili... Bezmezná důvěra... Stal se jejich vyvoleným. Ale stále ne všichni souhlasili. Objevili se i tací, kteří na první pohled souhlasili a na druhý se připravovali pro úder jako právě teď.
Theo se procházel a poukazoval na chyby a nedostatky. Nechválil. Chválou pro ně je, že se o nich nezmínil. Ozval se výkřik a proti němu vyrazila zbraň. Zbraň se zastavila u špičky jeho nosu. Šíp se vznášel ve vzduchu a pak se začal pomalu otáčet. S jakou rychlostí vystřelil, s takovou rychlostí se vrátil majiteli. Zabodl se přímo do jeho krku.
„Pokračujte! " vše se vrátilo do normálního chodu. Obyčejná situace všedního dne. Mrtvolu si už odtahovali vlci.

„Veliteli?" zamumlal ospale mladík a protáhl se.
„Co chceš?" odsekl Theo a zahleděl se na jeho inkoustovou pokožku.
„A proč nejsi pořádně ustrojen?" sjel ho pohledem. Mladík stojící před ním jen ve spodkách na něj upíral své čokoládové oči a kousal se do rtu.
„Veliteli, já... Nemohu spát," kňukne.
„A co s tím mám dělat, tak jdi cvičit!" Theo na něj s nezájmem pohlédl a poupravil si masku.
„To mi říkáte pořád," zakňoural a natiskl se na Thea a políbil jej na krk. Okamžitě byl odhozen na druhou stranu a z úst mu vytekla krev.
„Tohle uděláte taky... Pokaždé," hlesl a zasněně se na Thea zadíval. Velitel ho vzrušoval od prvního okamžiku, kdy ho uviděl. Jeho tělo, ta chladnost, ta moc. Sice neviděl jeho tvář, ale ty oči. Vyprávěly příběh, kterému nerozuměl. Chtěl tomu rozumět. Chtěl si získat jeho náklonost.
„Zmiz odtud, spratku!" s nezájmem otočil další stránku knihy. Ten kluk za ním od prvního dne stále dolízal. Nechápal proč, ale už si na to zvykl. Nakonec vstal a vyhodil ho ručně ze stanu. Neřád otravnej, běželo mu hlavou.
Unaveně se opět posadil do křesla. Nepřítomně si přejel po krku ve snaze zbavit se toho pocitu.
„Už jen chvíli, lásko, a pomstím tě. Už jen chvíli. "Zavřel oči a usnul. Opět tím spánkem plného děsu a nezapuditelné bolesti.

Mladík se sesbíral ze země a zamířil do svého příbytku. Světle šedé vlasy měl v nedbalém culíčku a špičaté zuby se leskly od plamenů ohňů v nadcházející tmě.
Zalezl do malého stanu. Měl ho sám pro sebe. Jeho bývalí spolubydlící... Podle všeho se s ním páří jedna vlkodlačice. Nezáviděl mu. Vlkodlaci v říji bývali neodbytní a hodně divocí. Zvláště pak ženy. Ten chudák neutekl včas. Protáhl se a unaveně se zahleděl skrz díru ven na noční oblohu. Hvězdy měly rudou barvu. Zítra bude prolita krev. Pohlédl na svůj luk a šípy. Už se tolik těšil.

„Ne, ne, ne, ne! "zlostně mlátil do stolu rukama. Vztek mu zatemňoval mysl.
„Jak se to stalo! Co hlídky? Budou potrestáni! Předveďte je, okamžitě!"
„Pane, to nejde. "
„Proč?" vztekle přistoupil k rozklepanému andělovi.
„Jsou mrtví... Do jednoho. Tedy. Jedno tělo chybí." Dosedl na židli a hlavu si dal do dlaní.
„Kdo?"
,,Furiel, pane." William pohlédl do prázdna. Mají mapy a také živého anděla. Furiel. Ten trouba, ze kterého si dělali všichni legraci. Jak by ale věděli, že zrovna jeho mají unést, že zrovna on bude možná mluvit. Věděl to. Stále si to ale nechtěl přiznat. Nemohl.
„Pane, co když, co když přeběhne?" zašeptal anděl a nejistě přešlápl.
„To se nestane, ty zrůdy ho zabijí hned, jak zjistí, že nic neřekne," odsekl William a zahleděl se do papírů.
„Zmiz, "rozkázal a voják poslušně opustil stan. William při jeho odchodu zahlédl temné nebe. Opět si vložil hlavu do dlaní. Jeho hříchy nikdy nebudou odpuštěny. Jenže teď musí udělat jediné. Ochránit svou rodinu, i když zemře a on věděl, že zemře. Věděl, že po něm jdou. Stále viděl mrtvé oči toho muže a toho děcka. Stále ho děsili ve snech a nedali mu chvilku odpočinku. Výčitky nikdy neodejdou. Zůstanou s ním navždy.