Theo a William odpočívali v komnatě. Oba dva spali. Oba dva vypadali tak klidně. Oba dva byli šťastní. William, protože mohl udělat, to co vždy chtěl. Políbit ty malinké růžové rtíky, které chutnaly ještě lépe, než si kdy představoval. Třešně. Ty nejsladší třešně.
Theo byl též šťastný. Netušil proč se mu to tak moc líbilo. Ano, cítil k Willovi vždy něco, co k ostatním necítil. Podivné motýlky v břiše pokaždé, když se ho dotkl, když byl v jeho blízkosti. Pokaždé když viděl jeho úsměv. Miloval ho? Nejspíš ano. Pořádně netušil, co to vlastně láska je. Zvláštní, že? Anděl, který neznal lásku. Je nutné ale poznamenat, že neznal tu mileneckou lásku a v tom je rozdíl.

„Pane." Černovlasý mladík vysekl mírnou úklonu samotnému pánu pekel. Ten se na něj díval a na tváři mu prohrával úsměšek.
„Azazeli, můj nejmilejší synu." Ano, byl jeho synem. Synem pekla. Synem vládce pekla a synem samotné smrti. Spojení toho nejtemnějšího. Padlého anděla a mrtvé, krásné ženy, která bere život ostatním. Po svých rodičích zdědil opravdu vše. Po své matce malou postavu s dívčími rysy, které ho dělaly nevinným a okouzlujícím. Elegance. To bylo ono. Také v obličeji jí byl podobný. Ostře řezané rysy a také uhelně černé, krátce zastřižené vlasy. Po otci zdědil oči. Krvavou a černou. Magickou kombinaci. Úzký nos a nadýchané rty. Také křídla. Netopýří křídla. Jeho otec měl taky takové, jen mohutnější a sem tam bylo ještě vidět peříčko. Uhelně černé peříčko. Také ostré zuby, přísný pohled. Tu dominanci, tu nadřazenost. Byl dokonalý. Děsivě dokonalý. Povahově se od rodičů též nelišil, možná snad. Stejně jako jeho otec i on měl v sobě anděla. Zdědil po svém otci andělskou moc, ale anděl v něm byl zapuzen hluboko, hluboko v jeho duši. Teď ho ovládalo jen zlo. On byl zlo. Syn zla.
„Ano, otče? "
„Mám pro tebe nový úkol."
„Ale co král?"
„Toho nech být, ten má již své místo zde jisté."
„Ale co tedy?"
„Nejstarší syn krále, budoucí král." Azazel se usmál, pochopil okamžitě, co po něm otec chce. Chce, aby si Christiana omotal kolem prstu. To se mu líbilo, velmi se mu to líbilo. Miloval hry. S úklonou se otočil a chtěl odejít. Jeho hlas ho, ale zarazil.
„O těch andělech víš?"
„Ano. Mám se jich zbavit?"
„Naopak. Získej si jejich důvěru. Spolupracuj s nimi."
„To ne... "
„Přece jen se možná brzy připojí na naši stranu." Nechápavě zavrtěl hlavou a rozplynul se ve výparech v okolí.
Ďábel se pousmál a se zkoumavým výrazem pronesl do ticha sálu.
„Už můžeš vylézt, bratře." Pobaveně sledoval, jak jeho bratr, sám Bůh, vychází ze stínů místnosti.
„Děkuji."
„Co bych pro svého mladšího bratříčka neudělal. "
„Naše dohoda se naplní následovně."
„S tím počítám."
Bůh to nechtěl udělat, ale musel. Musel ochránit svého syna před smrtí, i kdyby to znamenalo, že se stane padlým andělem a bude náležet peklu. Ochrání ho za každou cenu.

Theo naléval číši vína a Christian ho pozoroval. William ho též pozoroval se starostí. Christian by si teď nejraději zase užil, musel však počkat do večer, jeho otec pro něj měl překvapení. Nenáviděl překvapení. Pomalu se zvedl. Reakce chlapce ho potěšila, škubl sebou a instinktivně se přikrčil.
„Večer přijdu a ty na mě budeš čekat. Jestli ne..." Hrozbu nechal vyznít do prázdna.
„Jistě, pane." Theo se na něj nedokázal podívat, očima se dokázal dívat jen a pouze na Willa. Ten jediný ho uklidňoval, alespoň na chvíli. Will musel za chvíli odejít. Dva dny bude pryč. Dva dny bude střežit nebeskou bránu. Dva dny ho nebude moci políbit a dotknout se ho. Bude vůbec za dva dny žít?
Vyjekl, když ho Christian plácl přes zadek. Ten se jen zasmál a zamířil pryč. Když klaply dveře, Will na nic nečekal a sevřel ve své náruči svého milého. Oba dva plakali. Oba dva se nechtěli rozloučit, oba dva ale věděli, že musí.

Vykračoval si po chodbě. Šel klidně a vyrovnaně, měl namířeno do sálu. Cestou potkal svého bratra s jeho sluhou. Oba dva na sebe byli natisklí a líbali se. Jen se ušklíbl, ale nerušil je. Neměl to zapotřebí. Nenudil se, v komnatě měl svoji vlastní hračku. Dál pokračoval v cestě.

Prudké rozražení dveří všechny vylekalo. Christin nakráčel přímo před svého otce. Neuklonil se. Neudělal nic. Jen si ho posměšně změřil pohledem. Těšilo ho, že děsí i vlastního otce.
Král se jen znuděně podíval do tváře svého syna. Jako mladík se choval stejně a tak tomuto chování nepřikládal nějaký problém.
„Mám pro tebe nového sluhu. Jako budoucí král bys měl mít víc služebníček," usmál se, přistrčil před prince mladíka. Christian rozhodnut odmítnout se zarazil. Místo toho přejel pohledem mladíka před sebou. Byl krásný. Uhelné vlasy, plné rty, drobná ženská postava. Vypadal jako protějšek jeho sluhy, až na ty oči. Načervenalé oči. Nezvyklé a co ho rozčilovalo. Nepůsobily nijak vyděšeně, naopak řekl by, že úplně vybízely k nějakému činu. Musel se usmát. Dnešní noc si velmi užije. Na jedné straně bude mít nevinného blonďáčka, na druhé straně bude mít černovlasého nezbedníka. Anděl a ďábel. Opět, kdyby jen tušil.
Přistoupil k mladíkovi a obkreslil prstem linii jeho úst. Ten ho jen probodl pohledem.
„Líbí se mi." S tím se otočil a vydal se pryč. Azazel ho s úšklebkem následoval. Také se nemohl dočkat dnešní noci. Když už ušli nějakou tu cestu, Azazel už moc nevnímal, byl znuděný a chtěl být už na místě, proto nečekal a z hrdla mu unikl samovolný výkřik, když byl přitlačen na zeď, jeho zadek byl mačkán a ústa pleněny. Nelíbilo se mu to. Absolutně se mu to nelíbilo. Miloval dominanci a nyní o ni přicházel. Jen ale zatínal nehty. Musel se ovládnout. Christian ho náhle pustil a pokračoval v cestě jakoby nic. Azazel ho následoval, nyní už obezřetně. Ten člověk. Ten člověk byl nebezpečný a on měl v tomto lidském těle pouze polovinu svých schopností.
Konečně došli ke komnatě. Christian rozrazil dveře a s úsměškem se zadíval na blonďatého chlapce. Ten se na něj taky zadíval, ale pohledem pak sklouzl asi ke stejně vysokému chlapci jako on. Něco na něm se mu nezdálo, jen nemohl přijít na to, co? Azazel se jen pro sebe uchichtl a čekal, co po něm bude princ chtít. To co nečekal, bylo hození jeho těla na postel a připoutání rukou ke klenbě. V očích se mu zle zablesklo. Nechal si toho líbit, až moc. Tohle si líbit nenechá.
Theo s hrůzou pozoroval, jak se bělmo barví do černa a jak pouta povolují. Usmát se, ale musel. Dnes večer on trpět nebude. Dnes večer princ Christian okusí moc pekla.