„Wille, počkej." Theo se nervózně ošil a pokusil se od sebe Willa odstrčit. Nechtěl to. Bál se, že to bude opět bolet. Že to bude bolet tak jako vždy a také. Will. Will se mu zdál zvláštní. Theo chtěl vědět, proč přišel, až po týdnu a proč se chová tak podivně.
Konečně se mu podařila Willa odstrčit a ten omámeně zvedl hlavu. Zadíval se do těch průzračných očí. Chtělo se mu brečet, co to teď dělá? Jak jen může?
„Kde jsi byl?" Blonďáčkův hlas zněl tak smutně a zrazeně. Will naprázdno otevřel ústa. Nemohl. Nemohl mu to říct. Jak by mu mohl říct, že ty dny strávil s jeho sestrou a že byli zasnoubeni. Zásnuby, na které kývl, protože se to od něj čekalo. Velitel stráže a nejkrásnější dcera Boha. Podvolil se. Úplně zapomněl na anděla, kterému slíbil svou věrnost a lásku. Možná k tomu zapomnění přispěly četné nápoje a též výhružky starších, že ho spolu s Theem vykáží z nebe. Nemohl. Měl dokonalou budoucnost a Adeline byla skutečně kouzelná. Zoufalostí si zajel do vlasů.
„Odpusť mi to. Prosím odpusť." Hlasitě vzlykl a naposledy přitiskl svá ústa na ty andílkova. Naposledy ochutnal tu nezapomenutelnou chuť.
Theo nechápal, co mu má odpustit. Otevřel ústa snad v tiché prosbě o vysvětlení.
„Slib mi, že ať se zítra stane cokoli, nebudeš mě nenávidět." Theo jen kývl. Na víc se nezmohl. William zmizel tak jak se objevil. Náhle a beze stopy. Theo jen nechápavě hleděl na prázdné místo na posteli. Proč by ho měl nenávidět?

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Azazel. Při pohledu na Thea se mu zadrhl dech. Theo bez košile a pouze ve spodním prádle. Ale co ho naštvalo, byla vůně. Vůně toho bělovlasého anděla. Cítil ho. Cítil ho všude. Práskl dveřmi a zamířil k Theovi.
Theo sebou cukl, když se Azazel svalil vedle něj a položil si mu hlavu do klína. Theo automaticky zapletl své prsty do černých vlasů a začal je čechrat. Tohle byla jejich každovečerní činnost. Oba dva to uklidňovalo. Azazel se významně podíval na Thea. Ten si jen povzdechl a dal se do vyprávění. Bylo až s podivem zvláštní, jak moc se ti dva sblížili. Za tak krátkou dobu poznali, kdy druhého něco trápí a pak ho dokázali i utěšit. Theovi to utěšování sice šlo lépe, než Azazelovi. Azazel vždy jen neohrabaně hladil andílkova záda a snažil se ho utěšit vyprávěním, jak by mohlo být i hůř.
Když Theo domluvil, Azazel byl znepokojen. Věděl o zítřejším shromáždění v nebi a také věděl, že tam má být přítomen jako zástupce pekla. Skutečně doufal, že se to nebude týkat Thea, ale něco. Něco mu říkalo, že bude. A také věděl, že to andělovi zlomí srdce, ale zároveň se i radoval. Thea totiž pak bude mít jen pro sebe. Neopustí ho. Doopravdy k němu přilnul. Theo byl totiž jediný, kdo Azazelovi ukázal, jaké to je mít někoho rád.

Když se ráno Theo vzbudil, s potěšením zjistil, že se nachází v jedné z komnat v nebi. Byl doma. Usmál se a protáhl se. Jeho křídla zašuměla. Byla bílá. Tak moc se mu ulevilo. Vstal a vydal se ke dveřím. Jediné co ho mrzelo, bylo, že se nestihl rozloučit s Adrianem, Henrym a Azazelem. Ale byl konec. Konečně byl konec jeho utrpení. Dokázal to. Dokázal. Splnil slib. S úsměvem vzal za kliku dveří. Úsměv z tváře zmizel tak rychle, jak se tam objevil. S hrůzou zalomcoval klikou. Bylo zamčeno. Zamčeno. Pořádně se rozhlédl po místnosti a oči se mu začaly plnit slzami. Tohle musí být vtip. S hrůzou hleděl na zamřížovaná okna nebeského vězení. Rozeběhl se k oknu. Ano, bylo to tak. Vězení. Vězení pro anděly, kteří čekali na rozsudek.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili dva ozbrojení andělé. Bez ohledů mu nasadili pouta a vedli ho chodbami pryč. Cestou potkával známé tváře. Tváře těch, které považoval za své přátele. A tito přátelé na něj teď hleděli s odporem a znechucením. Slzy se pomalu řinuly z očí. Nemohl tomu uvěřit. Tohle se přece nemohlo dít. Nemohlo. Pak ale spatřil něco, kvůli čemu se mu podlomily nohy. Rozesmátá sestra v náruči Williama. Šok, bolest se do něj zabodly, jako meče. Neměl však čas to jakkoli zpracovat. Vlekli ho chodbou dál, ještě stačil zahlédnout Willův smutný úsměv. Měl ho snad utěšit? Jak by jen mohl.

Konečně dorazili do svého cíle. Do kulatého sálu, zdobeného zlatem a mramorem. Sochami a květinami. Předvedli ho přímo doprostřed a donutili ho padnout na kolena. Před ním za vysokými stoly seděli čtyři andělé, mezi nimi sám Bůh. S nechápavostí a bolestí pohlédl do očí svého otce. Otce, kterého vždy ctil a miloval. Otce, jenž se stal jeho soudcem a popravčím.
Bůh nedokázal pohlédnout do tváře svého syna. Rozplakal by se. Pomalu se do sálu začali trousit přihlížející. Mezi nimi i velitel stráže a jeho nastávající.
William vypadal, že se brzy sesype. Takhle to být nemělo. Teď ve své náruči neměl svírat Adeline, nýbrž Thea. Thea, kterého miloval, jeho sobeckost a strach z vyhoštění, ale rozhodli. A proto teď stál tady na místě přihlížejících. Němý divák v nespravedlivém světě.
Když se všichni usadili, Bůh povstal. Sálem se okamžitě rozlehlo ticho přerušované jen vzlykotem blonďatého anděla. Anděla, který náhle přišel o všechny iluze.
„Theodore, nejmladší synu můj, dnes nad tebou bude vynesen rozsudek ve věci tvého návratu na nebesa. Tvůj čin je všemi obdivován a navždy se zapíše do historie. Pomohl jsi království země Erowi a ta ti je vděčna. Bohužel během tvého dobrého skutku jsi byl pošpiněn a to tak moc, že tvůj návrat na nebesa již není možný," zadrhl se mu hlas, když pohlédl do tváře svého syna. Už neplakal. Klečel před ním, ruce spoutané za zády a hlavu hrdě zvednutou. Usmíval se.
„A proto, bylo rozhodnto, že budeš zbaven své hodnosti anděla a jako dobrou vůli nebes si můžeš vybrat svůj nadcházející osud. Pokud se nechceš stát ubohým a navždy zapuzeným padlým andělem, můžeš se stát mlhou. Mlhou, která vítá rána a chrání dobro před zlem. Pokud si vybereš nést úděl padlého, staneš se tím nejubožejším, už nikdy bys nemohl vstoupit zpět na nebesa. Jako mlha bys tuto možnost měl. Po očištění by ses směl opět vrátit." Byl si tak moc jistý, že si jeho syn vybere první možnost. Že se stane mlhou a bude dohlížet na svět v této podobě a pak se navrátí opět čistý jako sama růže, na nebesa.
„Co si tedy vybereš?" Všechny zraky se upřely na drobnou postavu na zemi. Každý si byl jist jeho odpovědí.