Řvala a ječela. Bolely ho z toho uši. Vyslýchána byla již pět hodin. Bez přestávky, bez jediného odpočinku a i tak nic neprozradila. Tak moc jej to rozčilovalo. Tak moc jej to dohánělo k šílenství. Obešel neviditelnou klec. Na zemi uvnitř kruhu ležela dvě těla. Jedno mrtvého strážného a druhé umírající čarodějnice. Její vzhled byl tolik rozdílný oproti tomu dřívějšímu. Bylo to jen pět hodin a i tak měla vypadané a sežehlé vlasy. Pokožku pokrytou hlubokými ranami, puchýři a seškvařenou kůží. Jedno oko chybělo. Nohy byly zakřiveny do podivné pozice. „Proč si to děláš tak těžké?" zeptal se sladkým hláskem a imaginárně ji pohladil po zbytcích vlasů. „Prostě mi řekni, co víš, a já tě osvobodím." Zasmála se a z úst jí vytekla černá krev. Jed. Podlaha se seškvařila a černá, smrtonosná kapalina zmizela. William se znechuceně zašklebil. „Ty říkat osvobodit mě ale ty zabít mě." Poprvé uslyšel její hlas a cukl sebou. Hlas byl exotický, chraptivý, podmanivý, svůdný. „A není to snad forma osvobození?" zašeptal William a ústa se mu stáhla do úsměvu. „Jen pomáhám dojít klidu takovým, jako jsi ty a dalším hříšným chudákům." Zase se zasmála a posadila se. „Ty zabíjet muže, ženy, děti. Děti nic nevědět. Děti nic neudělat. Ty zabít nemluvně."
„Zplozence pekla! " Vystřelil na nohy a celý rudý do čarodějnice kopl. Pozdě si uvědomil, že se nechal unést hněvem.
„Dítě pekla, dítě světla mělo brány otevřít. Bránu lásky, bránu smíchu, bránu porozumění." Začala si tišet prozpěvovat a andělovy ruce se roztřásly. „Teď dítě však v zemi s matkou hní, otec se chce mstít. Pomstí se. Zabije. Tvého syna..." Svalila se v mdlobách k zemi. Z hlavy se jí řinula krev. „Ošetřete ji a připravte ji na nový výslech," rozkázal William a bez zaváhání se rozešel pryč. Nikdo mu neviděl do tváře. Nikdo neviděl ten strach. Nikdo neviděl strach o jeho rodinu. Nikdo neviděl strach, výčitky a touhu to celé ukončit. Zároveň však měl ve tváři vepsané šílenství a touhu po krvi a to šílenství a strach
tak jako vždy zvítězili.

„Naposledy jsem spatřil mapu s vyznačenými body před týdnem. Bylo to tady, tady a tady. " Furiel ukázal na mapě vyslovená místa. „Sklad potravin, zbrojovna a pak... Tady by měla sídlit legie číslo třináct... Mají za úkol průzkum okolí." Theo pozorně naslouchal andělovým slovům a zakresloval si na papír své osobní poznatky.
Zair se znuděně opíral o dřevěný sloupek a čistil si nehty. Boky a záda ho stále bolely a jak ke své nechuti zjistil, celý jeho krk byl pokousaný a oflíčkovaný, o zbytku těla nemluvě.

„Jak mu můžete jen tak věřit, je to holub, veliteli. A nebe... Nebe se nikdy nezmění... " Theo nereagoval. Ani i když se Furiel zavrtěl a nervózně se zadíval po místnosti. „Pokračuj," upozornil jej Theo jemně a on okamžitě začal zase mluvit.

„Veliteli! " vyjekl po chvíli Zair. „Jak mu můžete věřit?"
„Jak ses jím mohl nechat opíchat? "odpověděl s klidem v hlase Theo a Zairovi zčernaly tváře rozpaky. „I tak... Nebe." Theo se napřímil a přišel blíž k Zairovi. Natiskl ho na sloup a jemu se zrychlil dech. Vzrušením to ale rozhodně nebylo. Byl to jen strach. Nedokázal hledět do těch ledových, prázdných očí, které jej nemilosrdně probodávaly skrz naskrz. „Vidíš má křídla, Zaire?" Kývl a pevně k sobě semknul víčka. Ten tlak byl neúnosný. „Jsem padlý anděl, Zaire. Anděl, který padl, protože věřil ve spravedlnost boží."

„Vy jste jiný, veliteli... Vy byste nás nezradil... " Hlas se mu třásl.

„Přesně tak," poplácal ho po tváři. „Myslíš si snad, že bych nás ohrozil nesprávnou důvěrou? Zpochybňuješ mé rozkazy?"

„Ne, pane. Já... " Rozplakal se. Cítil příšernou bolest na hrudi. Strach zachvátil jeho mysl.

„Nechtěl jsem."

„Tak tys nechtěl?"

„Theo!" Černokřídlý anděl odstoupil a Zair se svalil na zem. Furiel se k němu rozeběhl a i přes pekelníkovy nepřesvědčivé protesty ho pevně obejmul. „Nedovolím, aby jakékoli mé rozhodnutí ublížilo někomu, na kom mi záleží..." S tím se sebral a odešel.

Zair se choulil ve Furielově náruči. Stále cítil dotek kapitánovy ruky na své hrudi. Ty pocity. Ta bolest, zoufalství, vztek, nenávist, lítost, žal a zase hněv. Pocítil snad... Dal mu velitel možnost pocítit své pocity? Svou bolest? Jak by jen mohl tohle, tohle zvládnout. On to cítil pár sekund a skoro se zbláznil.

„Gabriel?" blonďatý chlapec se na něj vystrašeně zadíval a roztřeseně přikývl. „Slova!" zahřměl děsivý hlas. „A-ano, pane! " zakňučel chlapec a velitel třinácté legie si odplivl. „Takovou srágoru nám sem poslali. Jak chceš zabít démona? Ty nám posloužíš možná tak jako návnada." Chlapec se rozplakal. Chtěl zpět za svou maminkou. A táta. Neviděl ho už tak dlouho, ani se mu neozval. Stále nechápal, proč tu je? Nedosáhl ještě patnácti let. Nebylo mu ani čtrnáct. To až za dva týdny. A přeci ve vyhlášce stálo, že do služby musí alespoň jeden člen rodiny, který dosáhl patnácti let. A táta přeci v armádě je... Je to nějaký omyl. Určitě. Brzy se to prokáže a on půjde domů.

Vydal se ke stanům. Špinavý a zbědovaný. Taky zbitý. Vedl si špatně při cvičení a tak dostal trest. Nezvládal to. Náročnost byla až moc vysoká pro tělo nedospělého chlapce. Pro dítě.
Vysíleně padl na lůžko ve stanu, ale po ani ne deseti minutách byl vyhozen. Někdo jako on si přeci nezaslouží ležet ve stanu. Se slzami v očích vylezl na strom. Bál se šelem a démonů. V dálce slyšel vytí a také děsivý chechot. Víc se natiskl na kmen stromu. Rozhodně dnes v noci nesmí usnout.

Seděl na pasece a hleděl do hluboké a tiché noci. „Je ti vše jasné? "

„Jistě, veliteli," ozval se v odpověď hihňavý smích, tráva zašustila a Theo osaměl. Lehnul si do trávy. Rozkaz byl vydán. Musejí jednat. Třináctá legie je příliš blízko jejich tábora a zbytečné krveprolití již nedovolí. Hluboce vydechl a po nezaznamenání žádné přítomnosti si sejmul masku. Chladný, vtíravý vzduch mu polaskal nezdravě pobledlou tvář, v které jako drahokamy zářily oči barevné jako led sám. Hleděl na hvězdnaté nebe a začal si pobrukovat ukolébavku. Azazel ji malému často prozpěvoval. Usmál se. Usmíval se a plakal. Plakal, smál se šíleným smíchem a do ticha noci se nesla tichá dětská ukolébavka.