Minulost...

„Otče? Proč to dělají? " Plavovlasý chlapeček se se smutkem v očích díval dolů na zem. Na zem smrtelných lidí. Na svět, který sžíral oheň zloby.
Jeho otec si povzdechl. „Jsou to lidé. Je to jejich součástí. Je to část jejich osobnosti." Odpovědí mu byl pouze nechápavý pohled jeho synka.

„Člověk by se takhle neměl chovat," zamumlal a dál se díval na krvavá jatka pod sebou.

„Ano, člověk by se takto neměl chovat. Jenže člověk je zvláštní, není ale vždy zlý."
„Jak? Jak můžeš obhajovat tohle odporné počínání, jsou to stvůry!" Teď ve tváři svého syna neviděl smutek. Viděl jen hněv a nenávist. A to ho děsilo. Děsilo ho, vidět svého syna takového.
„Theo," povzdechl si, přidřepl si a zpříma se chlapci zadíval do očí. „Člověk je zvláštní protože dokáže milovat i nenávidět. Dokáže popřát štěstí a může naopak přát jen smůlu. Může lhát a podvádět, zároveň však může mluvit pravdu. Však se podívej, jak jsou zvláštní. Plní rozkazy svého krále, ale zároveň s tím nesouhlasí. Někteří to dělají, protože si proti sobě nechtějí poštvat hněv krále. Jiní, aby ochránili své rodiny. "
„Takže radši budou vraždit cizí rodiny? Cizím budou brát milované?" V chlapcových očích se zrcadlil zmatek. Nechápal a výjev pod ním mu taky nepomáhal. Výjev plný krve, křiku, řinkotu zbraní, praskání ohně, pláče.
„Podívej se támhle. " Otec mu pokynul rukou a chlapec se zadíval na okraj vesnice. Stál tam voják. Byl od krve. Ne však od té své. Před ním na zemi ležela žena. Umírala a k hrudi tiskla nemluvně. Kryla ho vlastním tělem a tiskla ho k sobě jako svůj nejcennější poklad, jímž vlastně její děťátko i bylo. Poslední člen rodiny co jí zbyl. Zemřela během okamžiku. Její skelné oči se upíraly k muži nad ní. Ten se nehýbal a jeho oči se dívaly na nemluvně.
Když vojáci odjížděli, odjížděli v plném počtu. Bez ztrát, bez zranění. S pocitem hrůzy, která přicházela jako následek po masakru. Jen jeden voják jel na koni s pocitem naprosto odlišným. Jel a pod pláštěm ukrýval malé stvoření. Stvoření, které přežilo vlastní rozsudek smrti.
Theo mlčel. Už nebyla potřeba slov. Jeho otec věděl, že to pochopil. Pochopil, že i v tom nejzlejším člověku je kousek dobra a naopak.

Současnost...

Nevěděl, proč si zrovna na tohle vzpomněl. Možná protože doufal, že zahlédne ten výraz milosti jako tehdy ve tváři vojáka.
Marně.
Tohle nebyl nikdo, kdo by znal lítost.
On byl čiré zlo.

To je ono. Sice to ještě není dokonalé, ale bude pokračovat jindy. Tohle nebylo jednorázové umění. Tenhle kluk chtěl čas. Chtěl počkat, až modřiny zmodrají a šrámy se zacelí v bílé jizvy. Bude mít hotový podklad a pak, pak. Byl jak u vytržení. Stále očima bloudil po těle chlapce. Dlaněmi lehce hladil pohmožděná místa. Ta něha byla zarážející a děsivá.
Theo to ale vnímal jen okrajově. Byl napůl v bezvědomí a okolí vnímal jen lehce. Vlasy slepené potem a krví se mu lepily na kůži. Rty rozpraskané a vysušené od křiku a hrdlo také sežehnuté spalující bolestí. Břicho bylo pokryté řeznými ranami, které tvořily podivný ornament oka. Záda byla poseta přesně dvaceti hlubokými a zle vyhlížejícími šrámy od biče. Ruce, nohy. Darmo popisovat strašný pohled. Na první pohled by se zdálo, že je chlapec mrtvý. Na druhý pohled si ale každý mohl, povšimnou malého pohybu hrudníku.

Odpoutal ho. Tělo se okamžitě sesunulo k zemi. Anise ho nesnažil jakkoli zachytit. Tupá rána, která se ozvala, když tělo dopadlo,na chladnou podlahu se ještě notnou chvíli rozléhala tichou místností.
„Vstaň a zmiz! " Princův hlas zničil ticho jako bič chlapcova záda.
Nereagoval. Neměl sílu.