Gabriel vyděšeně hleděl před sebe. Přesněji řečeno, hleděl na dveře, kterými před chvíli vyšel a za kterými se současně ukrýval onen výjev těch tří. To, co viděl, mu nahnalo červeň do tváří a jeho mysl se ubírala do podivných, jemu zapovězených koutů myšlení. Když se i přes masivní dveře vydral hlasitý sten, rozeběhl se pryč. Tohle neměl vidět. Pro jeho stále nevinnou dětskou stránku to byl patřičný šok. Jeho pocity bouřily a on sám běžel ještě rychleji. Snad, aby utekl oněm pocitům, kterým nerozuměl.

Celý uřícený doběhl do Theova stanu. „Kde jsou?" zamračil se na něj Theo a Gabriel odvrátil pohled. „Přijdou brzy, oni..." zmlknul a zděšeně sledoval Thea, který se rázným krokem rozešel k domku léčitele. „Pane, to, to nedělejte, oni tam," snažil se ho dohnat, ale bylo to marné. To, co pro něj bylo ale naprosto zahanbující, byl fakt, že jak sledoval Theova záda a černá křídla, jeho mysl si automaticky představila Thea a sebe na místě těch tří. Otřásl se. Jestli hrůzou nebo vzrušením, sám nevěděl.

Vyčerpaně ležel mezi těma dvěma. Byl celý ulepený, zpocený ale zase uspokojený. Roztřeseně se posadil a odhrnul si fialové, potem slepené vlasy z čela. Hleděl šokovaně před sebe. Skutečně se to stalo? Skutečně ze sebe nechal udělat "hodného hocha?"

„Tak tohle bych si nechal líbit," zasmál se Zair a natiskl se na Furiela, kterému se pod očima klikatily černé čárky. Furiel se cítil plný síly. Bylo to skutečně skvělé.

„Tohle, jak jste to mohli udělat!?" rozkřikl se náhle Perixel. „Jak jste se ke mně mohli chovat tak! Tak! " postavil se na roztřesené nohy. Zadek jej pálil. Stále na něm jasně svítily jako maják rudé otisky po ruce. Dostal výprask jako malý fakan. Též se zhnuseně otřásl, když z něj začalo vytékat to bílé svinstvo. Začal se prohlížet. Všude měl kousance a cucfleky a jeho bradavky byly taky tak zatraceně moc rozbolavěné, červené a zneužité, ani se nezmiňoval o celkovém vyčerpání. On i Zair dali notnou část své energie Furielovi.

„Jak to mluvíš?" zavrčel na něj Furiel a Perixelovi sklaplo. Zašoupal nohama a následně vykvikl, když jej Zair štípl do citlivého zadečku. „Nebuď na něj takový," zasmál se Zair a stáhl si Perixela k sobě. Následně mu věnoval polibky na krk a Furiel se omluvně pousmál. Též se natiskl na ty dva. Pomalu to vypadalo, že budou ve své činnosti pokračovat pátým kolem, ale vyrušilo je zabušení na dveře. Všem zatrnulo. V rychlosti se snažili obléknout. Všichni tři věděli, že ty dveře nevydrží věčně.

Theo dál naštvaně bušil na dubové dveře. „Otevřete! " rozkřikl se. Na to se dveře skutečně po chvilce otevřely a on se vřítil dovnitř jako velká voda.

Jeho ledové oči okamžitě spočinuly na těch třech. Bylo mu jedno, co zde prováděli, to byla jejich věc. Neuposlechli však rozkaz a to jej dohánělo k nepříčetnosti. Pohledem si každého z nich několikrát přeměřil, ale zarazil se u Furiela. Fascinovaně sledoval jeho proměnu. „Žiješ, ale jakoby jsi byl mrtvý, pramocní se slitovali a za to jim teď musíš sloužit. Stal ses poslem smrti."

Jeho hlas se rozléhal tichem a Furiel na něj jen vyděšeně koukal. „Nerozumím ti," špitl, ale Theo nereagoval. Jen se díval do prázdna. „Každá pomoc má svou cenu, čím jsi zaplatil, Furieli? Nemůžeš se dotknout cizí bytosti, bez toho, abys ji nezabil?" Ten hlas zněl mrtvolně, nepřirozeně.

„Ne-nemohu políbit... "

„Takže polibek smrti, krásné," skočil mu do řeči černokřídlý anděl.

„S tím se dá žít... Gabrieli!"

Blonďatý chlapec vklopýtal do místnosti a díval se všude možně jen ne na ty tři. „Vysvětli jim průběh přípravy, a kdy vyrážíme. Prostě vše." S tím se vydal k odchodu.

„Ale, pane! Já! Oni! To ne, prosím!" Dveře se zabouchly a Gabriel zůstal stát s rukou zoufale nataženou před sebe. Nechal ho tu. Rychle se na ty tři otočil. Ret se mu třásl a očima těkal všude možně.

„Tak mluv! " zasyčel otráveně Perixel, až sebou anděl škubl.

„J-já... " zhluboka se nadechl a pomalu začal vše popisovat, přesně tak jak dostal nakázáno.
Furiel poslouchal jen na půl ucha. Stále byl myšlenkami u Thea a jeho slov. Spíše než u slov však byl u jedné otázky, která ho sžírala. Jak zaplatil Theo za obrovskou moc od pramocných?

Andělské stráže hlídkovaly na obvyklých stanovištích. Rozestavěni na hradbách a lukostřelci na věžích, bránu ze zlata osvětlovaly louče a vrhaly děsivé stíny na tváře strážných. Noc byla klidná a strážcům již končila směna, mělo brzy svítat. Všichni se již těšili na to, až dorazí domů a pořádně si odpočinou. Jeden ze strážných se právě blížil ke svému příteli.

„Ariadna vzkazuje, že se máš stavit zítra s manželkou na oběd," zasmál se mladý muž a dál v klidu vykračoval.

„Představ si, že chce udělat obrovskou oslavu, no jo, malej má tři." Znovu se zasmál a zastavil se před stojící postavou. Postava strážného byla zahalena tmou a působila děsivým dojmem.

„Ferikle? " zamumlal zmateně onen strážný, jehož syn zítra slavil své třetí narozeniny.

„Notak, nedělej si srandu a," jeho slova zanikla v jeho přidušeném výkřiku. Muž před ním, jeho přítel, spadl na zem. Z jeho zad trčel černý šíp.

„Ne! " to byla poslední slova, která ze sebe anděl vypravil. Pak už se ozval jen klokotavý zvuk, když mu nepřítel podřízl hrdlo. Mrtvola padla vedle svého druha v tichém souznění. Ani jeden z nich, jako mnozí ostatní už nikdy nespatří své ženy a šťastně se smějící děti. Taková ale válka je. Bere, bere a nevrací nic. Ničí život ostatním a proč? Protože jeden z mnoha si usmyslí, že chce moc a nic mu v tom nemůže zabránit, tedy do té chvíle, než se objeví někdo, kdo se o to pokusí a začne se mu dařit. Válka je jako šachy. Pěšáci jsou obětováni, důležitější figurky jsou chráněny a až v krajní nouzi předhozeny k popravě a proč? Všichni chrání svého krále a každý se obává, kdy zazní konečný verdikt. Poslední slova, která ukončí bitvu. Každý čeká na chvíli, kdy zazní: „Šach mat."

Postava s maskou přes obličej pozvedla ruce k nebi a nadpřirozeným hlasem pronesla nesrozumitelnou modlitbu. V tu chvíli nebeskou bránu pohltily plameny a ženy natiskly svá dítka na svou hruď. Muži zabarikádovali dveře svých domovů a sami se vydali do boje bránit svůj domov a král se jen smál. Schován za hradbami čekal na toho, jenž se nazýval jeho katem a ani o tom sám nevěděl.