Zhluboka oddechovali. Rty obou dvou byly nateklé a zarudlé. Mezi nimi panovalo ticho, ani jeden netušil, co tomu druhému říci. Oba dva byli zmatení. Jak svým chováním, tak chováním toho druhého. Co se to stalo? Proč se to stalo? Ani jeden nedokázal nalézt odpověď. Ale pozice, ve které se momentálně nacházeli, to vyžadovala. Vyžadovala odpověď. Prostou odpověď. Ano, či ne. Pokračovat nebo skončit. Jejich těla pokračovat chtěla. Chtěla víc. Hořela touhou po dotycích toho druhého. Stále tu však bylo to velké ale. Je to správné? Mozek křičel ne! Tělo křičelo ano! A srdce? Srdce splašeně bušilo.
Henry se nervózně zavrtěl. Látka kalhot ho nepříjemně tlačila v rozkroku. Jediné, co ho uklidňovalo, bylo, že princ na tom byl podobně. Opět se chtěl zavrtět, ale princ ho pevně sevřel.
„Prosím, nevrť se." Teprve tehdy si Henry uvědomil, co svým počínáním způsobuje. Seděl na Adrianově klíně a při sebemenším pohybu se svým pozadím otíral o princovu chloubu. Zrudl a sklopil pohled. Nedokázal se na něj podívat. Vždyť tato situace byla špatná. Tohle se nemělo dít. Jenže se to dělo a Henry si byl jistý s tím, co chce. Chtěl ho. Chtěl prince. Chtěl Adriana. A Adrian? Ten čekal. Čekal, jestli ho Henry odstrčí a uteče, nebo jestli zůstane a přijme svůj osud. Věděl, že by bylo lepší, kdyby Henry utekl, jeho sobectví mu ale nedovolovalo Henryho pustit. Potřeboval ho. Potřeboval cítit to, co cítil jen s Henrym. Potřeboval to tak moc.
„Co když nechci přestat? " Tato slova zpečetila plán dnešní noci, nebo už rána? Ani jeden nevěděl, kolik času uplynulo. Teď je zajímali pouze rty toho druhého.
Adrian začal Henryho tělo zasypávat motýlími polibky a chlapci nezbylo nic jiného než se pouze svíjet pod náhlým zvláštním avšak příjemným pocitem, který mu byl dopřáván. Adrian si to užíval. Bylo to tak jiné a přesto tak známé. Tohle chtěl vždy zažít. Tohle si představoval pokaždé, když snil. Snil o lásce a o takovýchto okamžicích.
Jejich nahá těla se o sebe třela a oběma dvěma ze rtů ucházely tiché steny. Potřebovali se, ale zároveň. Henry měl strach. Strach z opětovné bolesti. Bál se a zároveň toužil. Vražedná to kombinace.
„V pořádku?" Adrian se opatrně odtáhl a zkoumavě se zadíval do tváře svého milence. Ten přikývl a lehce ho políbil na rty. Bylo to svolení, že může pokračovat a Adrian pokračoval. Avšak teď už v tom nebyl ten chtíč. Byla v tom ta jemnost a láska. A v tom byl ten rozdíl. Přestal hledět pouze na své potěšení. Teď mu záleželo hlavně na Henrym. A díky tomu Henry jen nahlas sténal a šeptal do prázdného pokoje Adrianovo jméno. Tohle nebyl tvrdý sex, ve kterém by o nic nešlo. Tohle bylo jemné milování a oba dva to věděli a oba dva byli šťastní. Zmatení ale šťastní. Adrian myslel ještě na něco. Myslel na tajnou komnatu s obrazy. Měl nový námět pro obraz. Zelenookého chlapce, kterému na tváři pohrával něžný úsměv. Něžný úsměv, který byl jeho dílem. Jeho mistrovským dílem.

Vyrušilo je zasténání a další hlasité vzdechy. Theo lehce zrůžověl a zadíval se na Willa. Ten se jeho pohledu však mistrně vyhýbal. Tohle bylo trapné. Jak pro něj tak pro Thea. Hůře na tom byl však William, protože ty zvuky, co slyšel, ho nutily představovat si, jak by zněl hlas malého blonďatého anděla. Hlas, který by byl prosycen slastí, kterou by způsoboval on. Jeho jméno, které by šeptal a pak i křičel. Křičel by slastí a touhou po víc. Jeho rty by...
„Ehm, Wille? " Bělovlasý sebou trhl a s lehkým začervenáním se zadíval na důvod svých hříšných myšlenek. Ten na něj hleděl s takovou nevinností, jako by vůbec netušil, co tam ty lidské bytosti dělají.
„Nemáš nějaké oblečení?" Teprve teď si uvědomil, že se blonďáček třese zimou. Rychle se zvedl a se slovy, že něco sežene, rychle zmizel z místnosti.
Theo osaměl. Teď teprve dal průchod svým pocitům. Třes jeho těla se ještě zvětšil a tělíčko se sesulo k zemi. Netřásl se zimou. Třásl se děsem. Bál se. Tolik se bál. Chtěl to vzdát, ale nemohl. Chtěl pryč. Nemohl. Chtěl zemřít. Nemohl. Nemohl nic. Mohl jen dál nést svůj úděl, který si sám ze své hlouposti vybral. Litoval svého rozhodnutí. Možná by ho teď někdo nazval zbabělcem. Zbabělcem, který to chce vzdát, ale co ten člověk může vědět. Člověk jen soudí, ale dál se tím nezabývá. Uvidí, odsoudí a odejde. Jenže, jak by se zachoval on? Nechal by si zase způsobovat všechnu tu bolest? Nechal by ze sebe dělat jen kus čehosi? Nenechal. Utekl by okamžitě. Bez výčitek by utekl a ani jednou by se neotočil. Theo ale nebyl člověk. Byl to anděl, který věřil v lidskou dobrotu a jako každý kdo spoléhal, či spoléhá na lidskou dobrotu. I on musel a bude muset za svou hloupost zaplatit. Tak jako každý. Takový svět je. Krutý bez špetky smilování a anděl si tento fakt uvědomil příliš pozdě. Teď se mohl jen litovat a vzpomínat na doteky chladného kovu. Na krev, kterou viděl stékat ze svých ran. Na muže, kterému na tváři pohrával děsivý úsměv. Na pohled Willa. Pohled, ve kterém viděl něco, co si sám namluvil. Viděl něco, co neexistovalo a zvlášť to nemohlo existovat v očích člověka, který ho bezmezně miloval. Theo ve Willových očích viděl znechucení. Strach o něho si zaměnil za odpor. Tak se totiž cítil. Pošpiněný, nečistý tak odporný. Bál se, že jestli se vrátí na nebesa. Jestli se vůbec vrátí. Budou jeho křídla černá, matná. Zneuctěná. Znak poskvrněných. Stal se poskvrněným? Stal se troskou? Vzlyky zaplnily komnatu. Ruce se tiskly k tělu schoulenému v klubko. Brzy si však našly cestu do zlatých vlasů a zoufale za ně začly tahat. Byl na dně. Nic neviděl. Nic nevnímal. Jen svou vnitřní bolest a prázdnotu. Jak by možná řekl básník. V srdci žal a bolest, na tváři však úsměv jasnější, než samo slunce má. A to byla pravda. Theo se usmíval. Děsivý, nucený úsměv zdobil jeho tvář zkřivenou bolestí. Zlomili ho? Dokázali zničit srdce a dobrotu anděla? To se ukáže časem. Dohoda totiž zněla, dokud se Theo nepřestane smát, královská rodina bude žít. Už bylo jedno, jaký úsměv chrání jejich životy. Jisté však bylo jedno. Úsměv plný lásky a dobroty to nebyl.