„Theo? Našel jsem nějaké to oblečení tak snad ti bud... " Nedořekl větu. Nedokázal to. Jeho ústa oněměla a oči se zalily slzami. To co spatřil. Troska. Hromádka neštěstí, či spíše čirého zoufalství. Nelze slovy popsat všechny ty negativní emoce, které z něj čišely. Myslel si. Co si vlastně myslel? Že bude v pohodě? Že to jen tak přejde? Dopustil se takové hloupé chyby. Jak ho tu mohl ponechat samotného?
Rychlým krokem vyrazil k hromádce na zemi. Chtěl ho obejmout. Uklidnit. Výkřik, který se však vydral z hrdla blonďáčka, jej zastavil. Bál se ho? Bolelo ho to. On by mu nikdy neublížil. Nikdy.
„Theo" jeho hlas byl roztřesený.
„To jsem já. Neublížím ti. Theo. Jsem u tebe." Hladil ho po vlasech a konečně ho obejmul. Theo se bránil. Škubal sebou. Chtěl pryč od něj. Nikomu nemohl věřit. Nemohl. Po tom všem těžko.
Takto skrčení tam byli ještě dlouho. Předlouho. Pustil ho až tehdy, když se přestal třást, když se uklidnil, když se opět usmál.

„Jak to teď mezi námi je? " Henry si nervózně hrál s prsty ve svém klíně a z okraje postele se zadíval na rozvaleného Adriana.
„Co bys řekl? " Pousmál se princ a začal se k chlapci přibližovat.
Henry se ani nepohnul. Jen se díval, jak se k němu Adrian přibližuje jako lev ke své kořisti. Jistým způsobem ho to i vzrušovalo. Oba dva byli stále nazí. Těla obou dvou byla označena drobnými modřinkami, které způsobili jeden druhému. Musel se samolibě pousmát. Označil si ho. Označil si samotného prince a samotný princ mu právě teď sedí na klíně a hladově mu zasypává krk polibky. Ruce okamžitě obmotal kolem jeho krku. Možná to bylo špatné. Možná za to bude jednou trpět. Jistý si byl však jedním. Nikdy toho nebude litovat. Miloval ho? To netušil ale něco. Něco k němu cítil. A ten pocit mu způsoboval mravenčení po celém těle. Jeho srdce díky tomu začalo bušit jako divé a tělo pokaždé zaplavil obrovský žár. Nejspíš to byla láska, ale nepřiznal by to. Bál se, že by totiž byla jednostranná.

„Už jsem v pořádku, můžeš jít. " Člověk, který by náhodou zaslechl onu větu, by si řekl, že je vše v naprostém pořádku. Slyšel by veselý zvonivý hlásek, bezstarostný až dětinský.
Will mu však nevěřil. Nevěřil tomu jasnému úsměvu. Nevěřil, že je v pořádku. Nevěřil tomuhle podivnému Theovi. Tohle nebyl jeho Theo. Jeho Theo by ho jen tak neposlal pryč. Jeho Theo by se usmál od srdce. Nechápal to. Nechtěl odejít a zároveň chtěl být co nejdál. Tenhle Theo mu svým způsobem naháněl i strach. Zemřel snad jeho malý anděl. Zbylo snad jen tohle? Prázdná skořápka? Nevěděl co dělat.
Znovu na něj pohlédl a ten jeden pohled na malého blonďáčka s nepřítomným širokým úsměvem a s prázdnýma očima ho přesvědčil.
„Nejdu." Blonďáček sebou škubl.
„Co prosím?" otázal se.
„Slyšel jsi. Nenechám tě znova samotného, na to zapomeň." Pomalu se k němu začal přibližovat a Theo začal couvat.
„Myslíš si, že ti věřím ten tvůj prázdný pohled? Ten úsměv?" přistrčil ho ke zdi a tím uvěznil jeho tělo pod tím svým.
„Znám tě až moc dobře, až příliš dobře. " Tvář měl blízko té jeho a jeho dech šimral chlapce na krku.
První drobná slza se svezla po tváři blonďáčka a poté následovala další a další. William se vyděsil. Přehnal to? Okamžitě se chtěl začít omlouvat, ale drobné ruce obmotané kolem jeho těla a tvář zabořená do jeho košile ho umlčela.
„D-děkuju, Wille. Děkuju."

„Kam jdeš?"
„Musím do kuchyně pro snídani."
„Nechóď." Princ Adrian se s nelibostí díval na svého sluhu, teď již milence, jak na sebe souká oblečení. Mnohem více by se mu líbilo, kdyby si to oblečení sundával.
„Za chvíli jsem zpět. " Úsměv, polibek na rty a cvaknutí dveří. Osaměl. S povzdechem se převalil v posteli. Přemýšlel. Přemýšlel o všem, co se stalo. O Henrym, který ho nutil k úsměvu byť jen při pouhé myšlence na něj. O společně strávené noci, kdy se milovali. Nechal se pohltit těmito myšlenkami. Byl šťastný, ale štěstí nikdy netrvá dlouho. Mysl se mu začala stáčet k malému blonďáčkovi. Zprudka se posadil. Blonďáček. Rychle se začal hrabat z peřin a tak, jak ho pánbů stvořil, se vřítil do vedlejší komnaty.
Spatřil usměvavého blonďáčka. Oblečeného, čistého a hlavně živého. Ani nevěděl, co ho to popadlo, ale sevřel blonďáčka v náručí a vlepil mu polibek na líčko. Blonďáček vypískl, zrůžověl, ale nakonec objetí opětoval.
Prudká rána spadnutého svícnu ho probrala. Uvědomil si, co dělá a že je vlastně nahý. Rychle odskočil, zamumlal k blonďáčkovi cosi, že Henry brzy přijde a urychleně se vydal zpět do ložnice. Obléknout se to zaprvé a také poklidit, protože jak si uvědomil, po rušné noci neuklidili. Ještě než opustil místnost, vrhl nechápavý pohled směrem k spadnutému svícnu. Nikde nikdo. Jen ten svícen.

Theo se zachichotal a zadíval se na Willa, který vypadal naštvaně. Přímo vražedně. Ještě víc zrůžověl a s neviditelným Willem se vydal za princem.
Když přišel, našel už oblečeného Adriana, jak kmitá po místnosti a zběsile uklízí. Chtěl mu pomoci, ale princ ho odehnal mávnutím ruky. Posadit se však už nestihl. Zapištění a něčí pevné ruce ho k sobě přitiskly a mačkaly.
„H-henry," vymáčkl ze sebe přidušeně Theo a Henry se ještě víc rozvzlykal.
Vyrušilo je opět prásknutí. Tentokrát spadla židle. Henry a Adrian, oba nechápavě zírali na židli, Theo však vyčítavě zíral na Willa. Ten jen mávl rukou a posadil se na druhou stranu místnosti a dál se pokoušel sledovat, jak ty lidské bytosti šahají na jeho Thea. Nejdřív ten nahatej kluk a teď tenhle. Tohle přeci mohl jen on. Theo byl jeho. Jenže teď nezmohl nic. Byl pro lidské oči neviditelný a tak tam jen seděl, zatínal pěsti a sledoval, jak je jeho blonďatý andílek objímán a pusinkován po celém obličeji. S jistým zadostiučiněním si však všiml, že ani ten vysoký blonďák není dvakrát nadšený z náklonosti, kterou Henry, jak se dozvěděl, věnoval blonďatému andělovi. Možná si s ním bude jen rozumět. Pokud tedy už nebude nikdy objímat Thea, když je nahý. Podruhé by to už totiž neodnesl svícen, ale něco měkčího a živějšího.