Netušil, proč to udělal. Stále nemohl pochopit, z jakého důvodu si vybral za sluhu toho kluka. To jak se na něj díval. Zvědavě a to hlavní, beze strachu. To ho vytáčelo a zároveň vzrušovalo. Nikdo se mu do tváře nedokázal dívat dlouho. To jizva je vždy donutila stočit zrak jinam. Nenáviděl je za to. A zároveň se stejnou měrou nenáviděl sebe. A ten kluk si na něj dovolí jen tak bezostyšně civět. Jen tak, jak na nějaké zboží. Přitom zbožím byl vlastně on. Hlavním důvodem proč si vlastně blonďáčka zvolil za svého sluhu, byl fakt, že ho chtěl jeho bratr. A on rád svému bratrovi kazil plány. Chápal, ale proč si jej bratr vyhlédl. Drobná postava. Nevinný výraz. Bělostná pleť. Tak křehký a zároveň nepolapitelný.
Byl by to vrchol bratrovy sbírky. Dokonalá trofej. Musel se ušklíbnout. Teď je to ale jeho trofej.
Pravdou bylo, že princ Christian byl sobec. Ohlížel se jen na své zájmy a na ostatní nehleděl. Z části to ale nebyla jeho vina. Nikdy nepocítil jaké to je být milován, natož někoho milovat. Uzavřel se před okolním světem. Byl jen on a nikdo jiný.

Konečně dorazili do komnaty. Byla to prostorná místnost, které vévodila masivní postel. Na stěnách visely obrazy krajin. Z okna byla vidět královská zahrada. Celkově komnata působila sice přepychově, ale jaksi... ledově. Nebyly tu žádné osobní věci. Nic, co by cokoli prozradilo, zvyky, koníčky, povahu obyvatele. Chlapci se tu nelíbilo. Měl rád volnost a tady to na něj působilo stísněně. Nepřátelsky.
„Ráno mě budeš budit přesně v osm hodin s čerstvou snídaní. Budeš mi pomáhat s oblékáním. Mé slovo je nyní pro tebe jako boží přikázání. Budeš mě následovat jako stín. Vždy, když tě budu potřebovat, budeš mi po ruce. Je ti vše jasné?" Otázal se po vyčerpávajícím proslovu. „Ano pane." To bylo jediné odpovědi, které se mu dostalo. I přes to ho ale hlas chlapce omámil. Byl tak jemný skoro dívčí, a přesto si ponechával mužský podtón. V hlavě se mu okamžitě utvořila představa, jak z růžových rtíků vychází jeho jméno v doprovodu hlasitých a slastných stenů. Okamžitě tuto představu pohřbil hluboko ve své mysli. Na to bude čas jindy. „Chci se vykoupat, připrav mi koupel a nachystej čisté oblečení. A pohni sebou, nerad čekám." S tím zamířil k pracovnímu stolu. Po očku však svého nového sluhu sledoval. Jak kmitá sem a tam. Hledá potřebné věci. Chystá vše, co mu bylo nakázáno. Vlastně se ani nezeptal na jeho jméno. No vždyť je to vlastně fuk, jak se ten spratek jmenuje. Hlavně aby plnil svou práci. „Koupel je připravena, pane." Vytrhl ho ze zamyšlení tichý hlásek. Kývl. Chlapec ho začal odstrojovat. Všiml si, že se nepatrně třese a je celý rudý. Když před ním stál úplně nahý. Musel se doopravdy usmát nad jeho od studu zarudlými tvářemi. „Podívej se na mě." Chlapec nereagoval. V mžiku uchopil jeho bradu mezi prsty a donutil ho tvář otočit. „Řekl jsem, podívej se na mě!" Konečně k němu pozvedl pohled. V jeho očích se zrcadlila nejistota a hlavně stud. Princ si ho přitáhl ještě blíž k sobě. Chlapec na něm byl nyní natisklý ještě víc. Cítil teplo, které vycházelo z těla jeho pána. Jeho vůni. Každý sval. Zrychlil se mu dech. Proč to dělá, co po něm chce. Už slyšel o lidském chtíči, ale nikdy ho nenapadlo, že to sám zažije. Ano, toužil po tom, aby se ho dotýkal a on se dotýkal jeho. Naklonil se k jeho uchu. Horký dech ho ovanul, až se zachvěl.
„Zmiz."
Toto jediné slovo stačilo, aby se chlapec vzpamatoval. Rychle se od prince odtáhl a s poklonou se odporoučel z místnosti. Po něm tu zůstala jen lehká neidentifikovatelná vůně a lehký průvan. Christian se musel usmívat. Usmíval se i při ponoření do příjemně teplé vody. Tohle ještě bude zábavné.

Už bylo dávno po půlnoci. Všude byl klid. Jediné, co rušilo, tento noční čas byl tlumený vzlykot a pláč, který vycházel z jedné komůrky. Blonďatý chlapec opatrně vešel do místnosti. To, co tam spatřil, mu vehnalo do očí slzy. Ty však rychle zahnal, nasadil úsměv a opatrně zvedl ze země třesoucí se postavu. Polo odnesl, polo odvlekl osobu do své komůrky. Položil ho na postel a začal mu ošetřovat rány. Chlapec už nevzlykal a neplakal, jen tiše sledoval hebké ruce, které mu tělo pomazávaly podivnou mastí, po které poraněná místa přestala bolet. Vnímal jeho tichý hlas, který mu říkal, že vše bude v pořádku. Viděl jeho konejšivý úsměv, ale přesto nedokázal zapomenout na to, co mu princ Adrian provedl. Co všechno mu vzal. Odhodlání i představa skvělé budoucnosti byly dávno pryč. Tohle všechno dělal pro svou rodinu. Čekal, že mu sem tam přiletí facka nebo dobře mířený kopanec. Nečekal však, že se z něj stane sexuální hračka. Věc používaná jen za jediným účelem. Potěšit svého pána. Znovu se rozvzlykal.
Blonďáček ho pevněji sevřel ve své náruči. Postaral se o jeho rány. Ráno už po nich zbydou jen drobné skvrnky a strupy. Jenže na zlomenou duši žádný lék neměl. Bolelo ho vidět, jak ten hnědovlasý chlapec trpí. „Jak se jmenuješ?" zašeptal směrem k schoulené hromádce ve své náruči. „HH-Henry a...a ty?" zašeptal.

„Já jsem Theo," usmál se ještě zářivěji. Henry se k němu natiskl ještě víc.

Povídali si spolu, dokud si Henryho neodnesl spánek na svých konejšivých křídlech zapomnění. Theo ještě nešel spát. Upřeně se díval na hvězdnou oblohu. Usmíval se a slzy hněvu nechal kanout ze svých krásných, modrých očí.

Tak je tu další kapitola. Snad se líbila. Brzo nashle! 😄