„Gabrieli!" chlapec sebou cuknul a tak tak se udržel ve větvích stromu. „Slez dolů, ty malej smrade!" Pohlédl do hloubky pod sebou a tím i do zarostlé tváře svého velitele. Víc se natiskl ke kmeni stromu. „P-pane, prosím... " zoufale se třásl, ale i tak se odpoutával od větve, ke které se připoutal. Muž pod stromem neodpověděl, jen stál a čekal. Pohled byl ledový a krutý. Měl vztek. Přes noc zmizel jeden jejich strážný a on si ten vztek potřeboval vylít. Čekal, dokud se chlapec nedostal dolů a pak ho přetáhl páskem přes jeho hloupý obličej. Chlapec vykřikl a svalil se na špinavou, zablácenou zem. Velitel se chystal opět udeřit, ale vyrušily ho kroky přicházejících mužů. Gabriel se instinktivně plazil pryč. Do očí se mu valila horká krev a celý obličej bolestivě štípal a pálil. Kdosi ho popadl za ruku a vytáhl jej do vzduchu. „Pane, potřebujeme je do boje, alespoň jako návnadu... " Moc netušil, kdo to mluví. Slyšel jen další nesrozumitelné, hluboké hlasy.
„Ošetřete mu to," tuto větu, ale slyšel zřetelně a jeho mysl zachvátil klid. Brzy již seděl ve stanu a starší žena mu zašívala centimetr hlubokou ránu, která se táhla od pravé strany čela šikmo přes nos až po levý koutek bolestně zkřivených úst. Tiše hleděl do očí staré ženy. Plakal, ale neříkal nic. Dávno mu již došlo, že slova zde nemají žádný význam.

„Proč se velitel chová tak... Já nevím... Proč vlastně... Proč se vlastně stal padlým?" Zair se se zájmem a snad i se strachem díval na Furiela a ten jej zase probodával pohledem plným neochoty. Nechtěl o tom mluvit bez Theova souhlasu. Zair se na něj dál díval štěněčíma očima a při tom se mu přesunul na klín. „Nechci to zadarmo," olízl mu ucho a víc se na něj natiskl. Furiel se mírně zachvěl. Automaticky přesunul své ruce na Zairův zadek, ale v mžiku ho odstrčil. „Theo je nejmladším synem samotného Boha. Princ nebes. Býval tím nejbláhovějším, nejdobrosrdečnějším, lehkomyslným, obětavým a spravedlivým andělem. Kvůli své obětavosti se vydal na zem s úkolem dokázat, že královská rodina není tak zkažená, tak jak se zdá... Chtěl ochránit lidi. " Zair nechápavě hleděl na Furielův obličej. O tomhle nic nevěděl. Myslel si... Myslel... Co si vlastně myslel?
„Jeden z princů... On... Zdálo se to být v pořádku, ale pak se to pokazilo a..." Zmlknul. Nedokázal to vyslovit, Zair na něj ale dál mlčky hleděl. Čekal snad, že neřekne to, co bylo nade vše jasné.

„A on ho znásilňoval, bil ho a zase s ním šukal den co den, dokud..." přerušil je cizí hlas.

„Theo!" Ten se jen se ledově zasmál a chytil Furiela za límec. „Přestaň mě tady vychvalovat a začni dělat, to co máš a ty... " obrátil se zpět na Zaira a ten se přikrčil. „Přestaň se zabývat minulostí a připrav si zbraně. Už to nebude trvat dlouho a setkáme se s našimi nevítanými hosty." Falešně se usmíval, nebo spíše. Nebyl to falešný úsměv. Byl to úsměv plný nadšení. Úsměv, který prahnul po krvi.

„Seřaďte se!" Blonďatý chlapec sotva stál. Celý den ho hnali přes les. Sotva ostatním stačil, k tomu se k nim měla přidat posila za zmizelého strážného. Byl ze všech nejmenší. Bez svalové hmoty se mezi ostatními ztrácel, předčít je mohl snad jen v ohebnosti a inteligenci. To bylo tak vše.
Velitel před nimi stál a sám byl netrpělivý. Ten voják tu již měl být a oni tu čekali zbytečně dlouho. Konečně se z lesa vynořila tmavá postava. Poklonila se veliteli a zasalutovala. Gabriel ohromeně sledoval tvář snad té nejspanilejší dívky, jakou kdy spatřil. Vlasy svázané do drdolu byly rudé jako sama krev a bělostná křídla se tak nádherně leskla. Plné, růžové rty a podivně zlatavé oči. Kráska. Tak si ji v duchu pojmenoval.
Velitel chvíli beze slova hleděl na drobnou postavu před sebou a pak se nahlas rozesmál. Opětoval poklonu, přijmul svitek a zálibně hleděl na dívčino tělo. Pravda. Hrudník byl plochý, ale tento nedostatek vynahrazovala dívčina spanilá tvář a dozajista ohebné tělo. Pohledem dal svým mužům jasně najevo, že je ona dívka jeho. Že dnes v noci ulehne na lože s ním.
Mladá dívka se lehounce usmívala, Gabrielovi přišlo, že až posměšně. Přišlo mu, jako by se ohromně bavila. On sám se nebavil. Neunikly mu chtivé pohledy mužů. Pevně sevřel ruce v pěst a zmateně zamrkal. Dívka se dívala přímo na něj a kousala se do rtu. Zčervenal a dál uhranutě sledoval ty dokonalé rty uvězněné... Zamrkal. Ne. To se mu muselo zdát.
„Tak tedy," velitel obmotal paži kolem útlého pasu. To co chtěl říct, nedořekl. Nikdo pořádně nezaznamenal, co se vlastně stalo. Dívka najednou stála vedle Gabriela na konci řady a velitel se jen zmateně rozkoukával kolem. „Podle rozkazu se máme zítra přesunout na nové stanoviště, " vykoktal velitel a posléze zakašlal. Všichni byli zmateni a dívka se jen vesele usmívala. „Rozdělte se do dvojic a zaujměte bojové pozice! Poslední trénink!" Gabriel se roztřásl a pohlédl na svého obrovitého protivníka.
Když se již po dvacáté sbíral ze země, zahlédl ještě rudou šmouhu, která srazila protivníka k zemi. Byla skutečně nádherná. Díval se na ni však moc dlouho a díky tomu se již po dvacáté první ráně nezvedl.

„Ano, pane, ano, ano..." sténala a kňourala. Jemu to ale potěšení nepřinášelo. Nic mu už nepřinášelo potěšení. Odstrčil od sebe mladou dívku a sednul si na židli. Znechuceně hleděl z okna.

„Pane, co se stal..."

„Ty tu ještě jsi? Zmiz odsud. "

Nečekala. Sesbírala si svršky a utekla zadním vchodem. Z očí se jí valily slzy. Cítila se tak moc poníženě.
Bělovlasý anděl hleděl na obrázek ve svých rukou. Byla tam vyzobrazena jeho žena a jeho maličký syn. Dlouho je neviděl. Ji nemiloval. To věděl s jistotou. Nikdy ji nemiloval, ale na synovi mu záleželo. Tak moc mu na něm záleželo. Stal se jediným cílem jeho života. Ochránit jej. William se postavil, oblékl se a opět se vydal do sklepení k té čarodějnici. Nikomu nedovolí, aby jeho synovi byl zkřiven byť jen vlas na hlavě. Jakmile dostane své odpovědi, vyřízne jí ten její jedovatý jazyk z hrdla.

Plahočil se po okraji tábora. Křídla svěšená, špinavá, sem tam pírka vytrhaná. Obličej pokryt novým počtem modřin. Po tréninku si ho nezapomněli odchytit a připomenout mu, kde je jeho místo. On vlastně ani to místo neměl.
Zarazil se, když si všiml, že o jeho strom se opírala rudovlasá postava. Nervózně se k ní přišoural. „Co se ti stalo? " vyjekl vyděšeně a chtěl se dotknout dívčiny pohmožděné tváře. Pevně zachytila jeho ruku do železného stisku. „Spíš, co se stalo tobě?" Gabriel se zastyděl nad svým zbídačeným vzhledem. Ani dojem na ni neudělal. Spíš ho teď určitě lituje. „Jsem Gabriel, " napřáhl k ní s rozechvělým úsměvem ruku. Rty se jí zkřivily do drobného úsměvu. „Xenox," potřásly si rukama a Gabriel se odhodlal i k políbení dívčiny ruky. Ona se rozesmála. Přímo se rozřehtala, i tak ale její smích zněl jako cinkot zvonků. Gabriel ji nadále okouzleně sledoval. „Jsi nádherná," vyklouzlo mu z úst a ona se už doopravdy sotva udržela na nohou. „Jo, jsem fakt krasavice." Naprosto jí propadl. Jejímu dokonalému jako samet jemnému hlasu, ve kterém sem tam zazněla i podivná exotika a hrubost. „Máš, kde spát?" Zavrtěla hlavou a Gabriel naznačil paží nahoru do větví stromu. „Tam budeme v bezpečí... Ani velitel se tam neukáže." Dívka se ještě více usmála, opět se mu zdálo, že se usmála tím škodolibým a zlým úsměvem. „To zní dokonale," zavrněla a zavěsila se do andělova rámě. Ovanula jej příjemná nasládlá vůně, až se mu zatočila hlava.