Theo klouzal očima po přítomných. Hledal jakýkoli náznak nesouhlasu s tím, co tu teď všichni slyšeli. Marně. Bolest v srdci se náhle změnila ve vztek. Takto chutná zrada? Ano. Přesně takto. Místo toho, aby byl znovu slavnostně přijmut na nebesa, má být vykázán a stát se mlhou? Mlhou? Prošel si tím vším, aby se stal mlhou? Zadíval se do klidné tváře otce, nechápal jak je tohle možné. Příliš pošpiněný? Kdo určil, co je ta hranice pošpinění? Jak to někdo může vůbec určit? Nedokázal to pochopit.
Náhle se ozvala rána a uprostřed sálu, hned vedle Thea se zhmotnil Azazel. Vyslanec pekla. Se zájmem si prohlédl všechny zhnusené tváře andělů, jen u jedné se zastavil. U té, která na něj nehleděla s nenávistí nýbrž s úlevou. Malinko se na Thea usmál a vydal se na své místo. Už tak přišel pozdě, ale vlastně na čas. Theo se ještě nerozhodl, co si vybere.
,,Nuže?" Pobídl Bůh malého anděla.
Theo stále sledoval Azazela. Bylo to poprvé, co ho viděl v jeho pravé podobě. Byl snad ještě krásnější, než si myslel. Pohlédl na otce a měl jasno. Jeho srdce puklo. Jeho srdce zaniklo. Zrazeno vším, co znalo a odhodláno se pomstít.
„Padlý anděl." Ta slova řekl s takovou jistotou a hrdostí. Všichni zhrzeně zalapali po dechu, jen ďábel se usmál.
„Važ svá slova!" Vykřikl Bůh. Ne. To se nemohlo stát. Nemohl se stát padlým. Theo se jen ušklíbl. Na jeho tváři to působilo tak podivně.
„Svá slova jsem zvážil dostatečně."
„Pak tedy trp za své rozhodnutí." Bůh zhrzen a znechucen sebou samým pokynul strážím, aby vykonali následující.
Theovi byla uvolněna těžká pouta, která s rachotem dopadla na zem. Theo se jen zmateně rozhlédl. Brzy však pocítil příšerný žár a ostrou bolest. Jeho křídla hořela. Hořela zlatým plamenem a měnila barvu dřív bělostných pírek na uhlově černou. Theo se svíjel na zemi ve strašné agónii. Přál si, aby to skončilo. Tak moc si to přál. Rval si vlasy, převaloval se, oči protáčel do stran a křičel. Křik se linul z jeho hrdla a rozléhal se po celém sálu. Taky cítil, jak se mu protahují špičáky a zornice rozšiřují. I bělmo se barvilo do černa. Křičel tak nelidsky, až většina přihlížejících raději opustila sál. Nedokázali se na to dívat. Nedokázali to. Nedokázali přihlížet na to, co sami způsobili. Mohlo se zdát, že andělé a lidé se liší. To byl ale omyl. Andělé byli lidmi s křídly. Možná opředeni všemi zásadami a dobrou výchovou v jádru, ale byli stejní. Stejně sobečtí jako lidé sami. Pohlceni svou představou čistoty a nevinnosti. A proto teď odvraceli zrak. Stejně jako lidé zavírali oči před nespravedlností, kterou způsobili. Andělé i lidé byli přeci jen stále dětmi Boha.
Jen Azazel se zájmem sledoval celou přeměnu. Taky si všiml, že ten bělovlasý anděl pláče. Je možné, že Thea skutečně miloval, ale i tak. I on přispěl k Theovu rozhodnutí.
Pomalu se vydal k Theovi. Vnější přeměna skončila. Theovi z úst kapala krev a oči měl zavřené. Z křídel stoupal štiplavý dým. Položil svou dlaň na Theovu hruď. Sálem se nyní rozléhala podivná mumlavá slova v podivném jazyce. Všechny přítomné to děsilo, syčivá slova, z kterých kapala zloba a nenávist. Theovi však ta slova zněla jako zpěv, bolest pomalu ustupovala a on otevřel oči. Cítil se podivně lehce a příjemně. Posadil se a roztáhl svá křídla. Černá. Uhlově černá. Líbila se mu. Velmi se mu líbila. Chopil se pomocné ruky Azazela a vyšvihl se na nohy. Zakolísal, ale hruď ďábla ho podepřela. Nohy se mu třásly a oči vyděšeně kmitaly sem tam.

Azazel se do těch očí nemohl vynadívat. Modrá zornice. Už nebyla nebesky modrá, nýbrž chladná jako led a bělmo se zbarvilo do černa. Společně vytvářeli podivný, děsivý přesto fascinující kontrast. Taky ty zoubky. Lehce protáhlé a bělostně zářící.
S lehkostí vzal drobné tělíčko do náruče a s úsměškem mířeným snad na celý sál se vypařil.
Když zmizeli, sálem se rozlehl šum. Všichni byli zděšeni a znechuceni. Náhle všichni vzpomínali, jaký to byl skvělý a dokonalý anděl, že je ho škoda tvrdili. To co si vybral... Ach jaká to chyba, lomili rukama a kroutili hlavami. Zapomněli snad na to, že za to mohli oni? Samozřejmě, že ano. Sval vinu na jiného. Sval svou vlastní vinu a špatný úsudek na nevinného. Sval ho na nebohého anděla. Jenže zapomněli na jedno. Mysleli si snad, že to tímto končí? Že už padlé ho anděla nikdy neuvidí? Vážně si mysleli, že Theovo srdce nyní není naplněno zlobou, vztekem a touhou po pomstě? Dohnali ho k tomu. Probudili v něm to zlé a jednou za to budou muset zaplatit.

Bůh seděl mlčky. Svůj zrak upíral na černá pírka, to jediné co mu po synovi zbylo. Bylo pozdě litovat. Mohl zasáhnout. Vzepřít se rozhodnutí senátu. Jenže to neudělal. Nezasáhl. Podvolil se a neprávem odsoudil svého syna. Myslel jen na jeho dobro. Myslel si, že takhle to pro něj bude lepší. Mlhou očištěn navrátiv se ve vší slávě zpět na nebesa. Nikdo by se ho neštítil. Bylo by to jako dřív. Myslel na synovo dobro a snahu zajistit, aby mu neubližovaly posměšky, že si neuvědomil to nejhlavnější. Že to on sám synovi nejvíce ublížil. To on. Otec, který ho měl, vždy podpořit se k němu otočil zády a právě tohle jeho syna zlomilo. Odvrhnut osobou, u které si myslel, že pochopení a jeho podpora je u něj samozřejmostí, ho zradila. Všichni ho zradili. Jak v otcovské lásce tak v té milenecké. William ho zradil. Zradil jejich lásku. Sliboval mu toho tolik. Šeptal mu tichá laskavá slova. Theo se domníval, že jsou pravá. Byla pravá, to ano. William ho skutečně miloval. Nejspíš i teď se lásky k němu nezbavil, jenže se nechal zastrašit. Zastrašit vidinou jeho zkažené budoucnosti. Přišel by o vše, co tak dlouho a pracně budoval. O svou funkci, úctu, o místo v nebi. Raději přikývl na sňatek s dvojčetem jeho milého. Jako by mu ho snad mohla nahradit. Nemohla. Věděl to a i tak. Vybral si sobeckost. Vybral si to, co by si vybral každý. Tohle nebyla pohádka. Kdo by se vzdal všeho kvůli lásce? Kdo by obětoval naprosto vše a příslibem by mu byla jen láska toho druhého. Láska, která by ani nemusela trvat věčně. Vybral si, co bylo lepší pro něj. Mohl litovat, nenávidět se. Mohl křičet do světa svou bolest a i tak. I tak by byl ve skrytu duše rád za to, co si vybral.