„Teď ho musíme nechat v klidu a později uvidíme. "
„A bude. Bude v pořádku?" Henry se s uslzenýma očima zadíval na prince Adriana. Ten nevěděl jak odpovědět. Tedy věděl, ale nechtěl mu ještě více přitížit a zároveň mu nechtěl lhát. Nechtěl lhát těm dvěma zeleným drahokamům. Když ošetřovali blonďáčka, bylo to velmi kritické. Rány stále krvácely a sebemenší pohyb s tělem zraněného chlapce zavinil jeho bolestný výkřik, či pouze tichý sten. Teď blonďáček spal, nebo byl v bezvědomí? Netušil. A kdo mu to udělal? Tušil, ale přiznat si to nechtěl. Jeho bratr by přece nebyl něčeho takového schopný. Nebo ano? Přece jen ho neznal. Netrávili spolu čas, byli pro sebe pouze soupeři, kteří jeden druhého nesnášeli. Pouze se míjeli na chodbách a jeden druhého ignorovali. Tak to bylo. Jeden se druhému nevměšoval do záležitostí. Tedy až do teď.
„Je silný bude to v pohodě," usmál se, lehce chlapce pohladil po tváři a tím mu setřel i neposedné slzy, které si našly cestu z těch nádherných očí.
„Děkuju, vaše výsosti, já netuším, co bych mohl udělat, abych vám to vynahradil já..."
„Říkej mi prosím jen Adrian a teď si půjdeme oba odpočinout ano? Hlavně ty to potřebuješ," usmál se a znovu ho lehce pohladil, tentokrát po rukou.
„Dobře, A-adriane." Henry byl zmatený z chování prince. Ta něžnost se mu ale líbila. Líbily se mu ty letmé dotyky, líbil se mu ten úsměv, který byl věnován jen a pouze jemu.
Oba dva odešli a Thea nechali samotného.

„Co ti to udělali?" Lehce mu přejel prsty po tváři. Theova víčka se lehce zachvěly, ale dál nijak nereagoval. Bělovlasý mladý muž se smutně pousmál. Tak krásný i přes všechny ty rány a šrámy, co nyní zdobily jeho tělo. Pomalu začal odmotávat všechny obvazy. Svýma jemnýma rukama lehce nanášel léčivou mast a zároveň se mu tím naskýtala možnost konečně se dotknout hebké pokožky chlapce. Horní část těla byla již znovu obvázaná a rány zahojeny. Teď přišla na řadu spodní část. Nervózně si skousl ret a váhavě přejel rukou po lemu spodního prádla. Zhluboka se nadechl a stáhl malý kus oblečení. V obličeji mírně zrudl, když mu pohled spočinul na penisu a lehkém ochlupením. Byl tak nevinný. Jeho pohled se přesunul na další šrámy a modřiny. Zase pocítil ten hněv a lítost. Znovu si nanesl na ruce mast a znovu začal mazat poraněná místa. Tedy spíše se vyhýbal místům, kde nic nebylo a těch bylo velmi málo. Své velké ruce přesunul na chlapcovo pozadí. Nejdříve ho jen pomazal, ale pak ho začal různě masírovat a mnout mezi prsty. Naprosto mu seděl do rukou. Ze zamyšlení, nebo spíše zasnění ho probralo až tiché a sladké zasténání, které se Theovi vydralo z úst. Bělovlasý muž strnul a rychle Theovi vytáhl spodní prádlo zpět. Právě včas. Theo pomalu rozevřel své oči a zmateně se rozhlédl po místnosti. Netušil co se děje. Pohled mu konečně spočinul na bělovlasém muži s bělostnými křídly, který se na něj lehce pousmál, ve tváři mu však byla znát bolest. Poznal ho. Poznal by ho kdykoli.
„Wille." Ústa se mu zformovala do zářivého úsměvu a zároveň se mu po tváři stekla slza. Takhle ho nikdo vidět neměl. A rozhodně ne on.

„Ehm, Adriane." Henry byl nervózní. Bylo divné oslovovat svého pána křestním jménem a navíc ho nejvíce děsilo to, že tolik přilnul k člověku, který ho znásilnil. Ublížil mu. Byl zmatený vlastními pocity. Tak moc zmatený.
„Ano?" Adrian se na něj se zájmem podíval.
„Proč jste, tedy jsi na mě najednou tak hodný. Pomohl jsi Theovi a nic si za to nechtěl, proč?" zadíval se do zeleno očkových očí. Pomalu k němu vykročil a přitlačil ho ke stěně. Henry vyděšeně vykřikl.
„Bojíš se mě? " Jeho hlas zazněl do ticha v místnosti.
„Já. Ne, nebojím." V Henrym se cosi pohnulo. Poslední dobou se choval jako malý vystrašený kluk. Tím ale nebyl. On byl vždy ten silný ten odvážný. Vyměnil si s princem pozice. Teď to byl on, kdo se skláněl nad princem.
„Nebojím se tě. Jen. Zamotal jsi mi život. Nejdřív jsem tě nenáviděl a teď... "
„A teď?" Adrian se provokativně zasmál. Uvnitř něho se však skrýval pocit strachu a bezmoci.
Henry se rty lehce otřel o ústa druhého muže.
„Nemám tušení," chtěl se odtáhnout. Utéct. Dovolil si příliš. Políbil prince. To se nemělo stát. Horké rty ho však zastavily. Teď to byl zase on, kdo byl přitlačen na stěnu. Rozdíl byl v tom, že teď byl zprudka líbán a ke svému údivu ty hladové polibky oplácel se stejnou náruživostí.

„Co tu děláš?" Theo se posadil a zjistil, že ho nic nebolí. Vyléčil ho.
„Vrať se se mnou."
„Víš, že nemohu."
„Můžeš. Oni tě zabijí! Jen se podívej na to, jak si skončil teď. On v tom bude pokračovat! "
„Já vím," zašeptal to, ale nedokázal se podívat na bělovlasého anděla, kterému se ve tváři zrcadlilo zdrcení a bolest.
„Nemohu tě ztratit." Ta slova se Theovi zaryla hluboko do srdce. Vstal a pomalu došel k bělovláskovi.
„Neztratíš," obejmul ho a zabořil se do jeho hřejivé náruče. Bělovlasý ho pevně sevřel a nasál jeho vůni. Růže. Vždy voněl po růžích. Ta omamná vůně, která mu vždy otupila smysly a dováděla ho k šílenství.
„Zůstanu tu s tebou. "
„Ale," umlčel ho políbením na čelo.
„Stejně mě neuvidí a tak tě budu moci alespoň chránit."
Theo se usmál a víc se zavrtal do objetí bělovláska.
Ani jeden si teď nepřipouštěl myšlenku, že to nebude možné, že ho nedokáže pokaždé ochránit. Will nemohl být všude. I on měl své povinnosti vůči nebi a Bohu. Momentálně si však užívali pouze přítomnost toho druhého. Pro Thea byl William nejlepším přítelem, avšak jak byl Theo dobrosrdečný a laskavý k ostatním, tak byl i nevšímavý ohledně pocitů u svých nejbližších. William ho miloval. Už jako malé dítě propadl kouzlu usměvavého blonďáčka a proto ho to ničilo. Ničilo ho vidět svou lásku trpět a zároveň žárlil. Žárlil na ty lidské bytosti, které se dotkly těla jeho milovaného. On ho miloval a nikdy ho ani nepolíbil. Příliš se bál odmítnutí ze strany chlapce. Láska, o které dotyčný neví, sice bolí, ale láska, která, není opětována, bolí ještě víc.