„Jak je možné, že nemáš ani škrábanec? Vždyť vypadal si strašně... já. Myslel jsem, že zemřeš!" Henry pochodoval po komnatě sem a tam. Nechápal to. Vždyť tohle nebylo možné. Neměl jediný škrábanec, jedinou modřinu. Vzpomněl si na svá zranění. Vyléčil ho jakousi mastí a také neměl žádné znaky po násilí. Kdo ho pak ale tou mastí pomazal? Prudce se zastavil, až sebou Theo cukl. Tohle mohl ale vyřešit později. Teď bylo důležitější zjistit něco jiného. Něco mnohem důležitějšího.
„Kdo ti to udělal?" Theo neodpověděl. Usmíval se, ale očima nervózně putoval po místnosti. Nemohl jim to říci. Nemohl. Bál se. Moc se bál. I když u sebe měl Willa, bál se. Bál se svého pána. Nevěděl, jestli za ním má jít, chovat se, jakoby se nic nestalo. Nejspíš ano. Nejspíš mu nic jiného nezbývalo. Musel splnit svůj úkol.

Will se opíral o stěnu, sledoval svého andílka, jak se snaží nějak z toho všeho vykroutit. Už mu došlo, že ten hnědovlásek. Ten Henry je Theův kamarád. Nejspíš je cosi spojovalo, nějaký zážitek, který je sblížil. Popravdě ani nechtěl vědět jaký. Nevěděl o všem co se tu dělo. Věděl jen o posledních záležitostech. Kdyby totiž věděl, co ony chlapce tolik sblížilo, nejspíše by Adrianovi zrovna nepogratuloval. Zaměřil svůj pohled na blonďatého prince. Zíral do prázdna a dění okolo nevěnoval moc pozornosti. Byl uvězněn ve vlastních temných myšlenkách, ve kterých hlavní úlohu sehrával jeho bratr. Ano, tušil to. Tušil, kdo to Theovi udělal a tušil, že to nebylo naposled. Will si odfrkl a Theo po něm vrhl káravý pohled, nesnášel tyhle zvukové projevy. Will se jen ušklíbl a dál pozoroval objekt svého zájmu. Zrovna si vlhčil ty své drobné narůžovělé rtíky. Jak rád by je ochutnal. Jak úžasně by jeho rty vypadaly semknuté kolem jeho... tlumeně vzdychl a frustrovaně si prohrábl bílé vlasy. Z těchto představ se jednou zblázní. Někdy se bál, že to nevydrží a vrhne se na Thea a udělá to, po čem toužil už tak zatraceně dlouho. Neměl ale odvahu. Radši dál vyčkával ve stínu. Chránil ho a pečoval o něj. Byl Theovým stínem, už tak dlouho.

Christian se spokojeně procházel po zahradě. Obklopen krásnou přírodou, čerstvým vzduchem a tichým zpěvem ptáků. Měl dobrou náladu, byl také zvědavý, kdy se ten malý kluk připlazí zpět. Moc dobře věděl, že neuteče, a kdyby se o to pokusil? Stráže jsou rychlé a psi ještě rychlejší. Dá mu čas do večera, pak vyhlásí pátrání. Nikomu se ještě nepovedlo utéct a bylo jich hodně. Muži, ženy. Všichni zbaveni své důstojnosti, utíkajíc před ním kamkoli. Kamkoli kde by bylo líp a to by bylo všude. Vždy je našli a přivlekli zpět. Jejich trest byl strašlivý. Zlomit kosti? Vypálit cejchy? Znásilnit? Nechat znásilnit vojáky? Doufal, že se blonďáček neukáže, aby ho mohl potrestat. Ale trest by vykonal jen on. Jen on měl právo trestat to malé pískle. Byl zvrácený. S vlastním smyslem pro spravedlnost. On neubližoval lidem jen tak pro nic za nic. On je trestal. Považoval to za správné. Považoval se za vykonavatele božího trestu. A lidé, kteří byli oběťmi, jeho zvrhlého soudu měli jedinou možnost, jak utéct. Mohli utéct jen do náručí smrti. Všichni to tak udělali. Všichni udělali alespoň něco podle sebe. Jejich poslední volba. Život nebo smrt. Vždy zvítězila smrt. Zvítězila svoboda.

Mířil tam. Will mu naštvaně syčel do ucha, ale on ho ignoroval. Mířil za strůjcem své bolesti a hrůzy. Mířil za svým pánem. Něco mu říkalo, že by tam měl jít. Možná našeptání od otce? Kdo ví? Henryho se zbavil velmi těžko, byl neodbytný a zarputilý. Nechtěl ho pustit. Prý musí odpočívat. Kdyby jen věděl. Už stál před dveřmi. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Třásl se. Teprve teď mu došlo, co dělá. Vrací se tam. Vrací se tam, kde ho mučil, kde ho ponížil. Chtěl se otočit a utéct. Bylo však už pozdě. Dveře se s vrznutím otevřely a mu se naskytl výhled do tváře prince Christiana. Překvapené tváře a pak i vzteklé. On přišel? Teď ho nemohl potrestat. Nemohl dokončit své dílo ale... S rozšířenýma očima se pořádně zadíval na Thea. Jeho práce. Jeho mistrovská práce byla pryč. Jak to! Chtělo se mu řvát a křičet. Chtěl chytit toho kluka pod krkem a ublížit mu. Mnohem hůř než předtím. Zničit. Ta potřeba ublížit... Místo toho se jen falešně usmál a pokynul mu, ať jde dál. Však on udělá chybu a bude muset být opětovně potrestán a tentokrát se postará o to, aby jeho umělecké dílo zůstalo na svém místě. Vlastně když nad tím tak uvažoval. Bylo to fascinující. Tak rychle se hojící plátno nikdy neměl. Bylo to nové. Vzrušující. On byl vzrušený. Ten kluk ho vzrušoval. Tentokrát ne po bolestné stránce, ale po té sexuální a to bylo snad ještě horší. Vypadalo to, že Theo se zařadil do té kategorie vyvolených. Sexuální hračka samotného prince Christiana. Jeho konkubína a princ si své konkubíny hlídal. Konkubíny neměly možnost útěku. Konkubíny si nemohly samy vzít život. Jim mohl vzít život pouze jejich pán. Už nebyly lidmi. Byly majetkem. Byly věcí a nejhorším na tom všem nejspíš bylo to, že konkubíny záminku k trestu nepotřebovaly, konkubíny tu byly k potěšení a on zrovna chtěl potěšit. Toužil po tom. Chtěl to, ale chtěl začít zlehka. Otázkou ale bylo, jestli to vydrží a nenechá se unést. Kdo by taky dokázal odolat tomuto malému andílkovi.

Will si se znechucením prohlížel prince. Nenáviděl ho ještě dřív, než jej uviděl a teď ho nenáviděl ještě víc. Nenáviděl, jak se na Thea díval. Jako kočka na svou kořist. Chtěl popadnout Thea a utéct s ním pryč. Chtěl pořádně zmalovat ten jeho odporný obličej. Ublížit. Pomstít Thea. Tolik nenávisti se náhle vynořilo ze srdce mladého anděla. Nedělal však nic. Mohl jen propalovat očima toho člověka. Slíbil to. Slíbil Theovi, že ať by se dělo cokoli, nic neudělá. Slíbil to, ale hlasitému výkřiku se neubránil ani on ani Theo, když na blonďáčkovu tvář dopadla první rána. Tohle nemohl. Tohle nedopustí. S jistým krokem vykročil k princi. Jeho cílem bylo jediné. Ochránit Thea i za cenu černých křídel. Symbolem padlých.