Propukl všeobecný zmatek. Obyvatelé nebes byli zmateni, zaskočeni, byli vyděšeni. Zemřou? Budou zahubeni? Ztratily jejich děti svou budoucnost? Zlatá brána, brána nebes byla zničena jediným kouzlem. Jak mohli pro takové síle bojovat? Nebylo to možné, nešlo to. Strach se usídlil v jejich srdcích a oni čekali na poslední soud třímajíce v rukou zbraně. Vojáci byli připraveni na obranu, všude bylo tolik hluku, ale nikde se nebojovalo.

„Andělé, " ozval se hlas jako zvon. Hlas, který se rozléhal v hlavě každého přítomného. „My netoužíme po vaší krvi, chceme jen spravedlnost, chceme nastolit nový řád bez zbytečných ztrát a bolesti. Bez zbytečných obětí! Bez bolesti ze ztráty milovaných. Bylo již dost bolesti a nepráva! " Nikdo nedutal. Každý naslouchal podmanivým slovům, po kterých naskakovala husí kůže. „Odložte zbraně a nebude vám ublíženo. Odložte zbraně a vaše děti budou žít. Má nabídka je férová. Ten kdo bude bojovat, bude zabit. Tak zní rozsudek pradávných, je čas nechat znovuzrodit nebe, je čas zbavit se špíny, která pohltila toto čisté místo."

Nesouhlasili. Nemohli. Zároveň však nemohli vzdorovat, teď nastal vnitřní souboj každého z nich. Bojovat za své domovy, nebo se vzdát a vložit svůj život do rukou nepřítele, který sliboval, ale jak mu mohli věřit. Kde měli vzít tu jistotu, že mluví pravdu?

„Ten, kdo bude vzdorovat, bude popraven, ti kteří svým životem ale s jistotou zaplatí, budou rádcové. Rádcové, kteří bez milosti posílali vás a vaše syny na smrt! Nebe se provinilo a je načase, aby se i ono začalo kát." Hlas se vytratil a nebe zachvátil smrtelný klid. Ženy vycházely ze svých domovů. Dětem tekly po tvářích slzy, muži odhazovali své zbraně a mlčky všichni sledovali pochod vojsk pekla. Ti samotni nechápali, co se děje. Proč nebojují? Sledovali anděli a nerozuměli.

Z davu mlčících se vyřítil anděl se zdviženým mečem. Jeho srdce bylo v okamžiku prokláno šípem. Jedna z mladých žen propukla v děsu plný nářek a rozeběhla se k mrtvole svého bratra. Nechali ji. Nechali ji, ať po nich plive. Rozkaz zněl jasně. Neútočte, dokud nezaútočí oni. „Přišli jste nám dát mír?! Očistit nás? Pak proč zabíjíte?!" křičela žena a dál si k prsům tiskla chladnoucí mrtvolu. U jejího těla se objevily drobné nožičky. Malý chlapec se zadíval na krásnou andělskou ženu a pevněji stiskl malý nožík v ruce. Už byl v ulici jen on a hlídkující stráže pekla. „Proč jste vy zabili mou maminku? " zašeptal tiše a setřel si drobnou ručičkou své slzičky. „Proč jste mi ji vzali!?" Žena mlčky, též plačíc, hleděla na maličkého chlapce s velkýma zelenýma očima, zrzavými vlásky a malými růžky. Se zaváháním a s třesoucími pažemi se natáhla po chlapci, který se nechal obejmout. Oba ztratili toho, koho milovali a ani jeden z nich nechápal proč. Proč to byli oni? Proč to je postihl tento osud? Proč museli trpět nevinní? Proč nikdy nebojovali přímo ti, co chtěli vládnout? Proč za sebe nechávali bojovat cizí? Proč jen byl tento svět tak moc prohnilý a zvrácený?

Muž s maskou šel pomalým krokem ulicí obklopen svými strážci. Nebe se vzdalo a až na malé ztráty tento boj proběhl bez krve a bolesti. Blonďaté vlasy se lesky v odrazu vycházejícího slunce a bílá maska působila vznešeným dojmem na celé okolí. Dál v tichosti šli směrem k paláci, kde se měli nacházet rádci. Klid přerušil šíp vystřelený s jasným úmyslem zabít. Odražen byl štítem. Malá skupinka zamaskovaného muže byla obklíčena andělskými zabijáky, oddaných jen svému pánovi. Meče se střetly a ulici zachvátil rachot zbraní a výkřiky umírajících. „Hej! " zaječel Zair, když spatřil, jak se Furiel naklání k ústům strážného. Jediným seknutím strážnému podřízl hrdlo. „Bojuj a neužívej si!" Furiel si odfrkl a se zájmem sledoval své dva milenci, jak bojují v úžasné souhře.

Stráže byli pobiti a oni se shromáždili kolem třesoucí se hromádky. „Vzchop se," zavrčel fialovlasý léčitel a pomohl zamaskovanému chlapci vstát.

„Omlouvám se," kníkl a na vteřinu si sundal masku z obličeje. „Jen. To uhlí se brzy smaže," povzdechl si a pohlédl na svá černotou zamaskovaná křídla.

„Gabrieli," Furiel na něj přísně pohlédl a mladík sklopil hlavu. Proč právě on musel předstírat Thea?

„Chci jít domů, chci jít za svou mámou," zašeptal. „Prosím, chci ji vidět," s nadějí v očích se na ně zadíval.

„Jak to skončí, shledáš se s ní, slibuju. " Poplácal jej Zair po zádech a společně se opět vydali dál ulicí, lákajíc tak na sebe pozornost vzdoru plných andělů.

„Takže celou dobu jsi to byl ty?" rozlehl se sálem tichý hlas podbarvený nenávistí.

„Jak vidíš." Stařec se zachechtal hýkavým smíchem.

„Jak," nenacházel slova. Jak někdo tak bezvýznamný mohl způsobit tolik bolesti? Jak?

„Přišel jsi mě zabít?" Stařec se s hrdostí narovnal a udělal krok vpřed. Tak odhalil nehybnou postavu na zemi.

„Zabil jsi i vlastního syna? " Theovi se zlomil hlas.

„Zabil jsem jej, tak jako jsem vedl i jeho ruku, když vraždil ty, jenž jsi miloval. Byl tak slabý."

Theo šokem znehybněl. Nezmohl se na jediný pohyb. Z očí mu tekly slzy. „Zemřeš," vydechl a pozvedl svou paži vzhůru. Vyrušilo jej vzlyknutí. Zpoza trůnu na něj hleděl malý chlapec. Tolik se podobal svému otci. Theo se pousmál a zavřel oči.

„Nedělej to, vládněme společně, ovládneme celý svět!"

Bylo to jako syčení slizkého hada. Nevěnoval tomu pozornost. Když znovu otevřel oči, když promluvil, když pozvedl své zbraně k útoku, všechna ta vnitřní bolest vytryskla ven jako krev z čerstvé rány. Horká, spalující. Ten muž, který před ním stál, kdo to vlastně byl a kdo byl on? Ten stařec byl mocí posedlý blázen zaslepený svou pýchou a nenávistí, on sám byl prázdná skořápka, zvadlá růže uvězněna v ledu. Jen stín.

Krvavá louže se rozlévala zpod těla starce. Zemřel, tak jak žil, jako krysa. Theo mlčky hleděl před sebe. Jeho dýky dopadly se zazvoněním na zem. Mlčky se rozešel po schůdcích vzhůru směrem k trůnu. Poklekl na kolena vedle nehybného těla mladého muže, kterému snad i teď patřil malý kousek jeho na cucky rozervaného srdce. Pohladil jej po tváři a zavřel jeho prázdné oči. „Já ti odpouštím, " zašeptal mrtvému do ucha a něžně jej políbil na chladné čelo. Prožili toho tolik. William byl jeho první láska, nejlepší přítel a největší zrádce jeho srdce.

„Tatínek," ozval se tenký hlásek a vedle Thea se posadil drobný chlapec. Theo mu počechral vlásky.

„Stýská se ti po něm?" Sany přikývl a setřel si drobné slzičky.

„Mně taky, " pošeptal do ticha.

„Pamatuj si a nikdy si to nenech nikým jiným vymluvit, byl to dobrý muž s laskavým srdcem, který jen udělal hodně chyb, za které zaplatil."

Chlapec na něj nechápavě zíral velkýma očima a Theo se nedokázal ubránit myšlence, díval by se na něj jeho syn taky tak? Taky by jej tolik miloval, jako tento chlapec miloval svého otce.

„Jsem tvůj strýc," pousmál se Theo náhle.

„Maminka je taky mrtvá."

To byla jediná odpověď, které se mu dostalo. Beze slov hleděl do prázdných očí, které vyprávěly svůj příběh plný bolesti a nechápavosti jaké jen bylo malé dítě schopno.

„On ji zabil," ukázal prstíkem na tělo starce, hlas se mu třásl nenávistí.

„Už nikomu neublíží," pousmál se Theo a tiše vydechl přebytečný vzduch z plic. Blížilo se to a on byl šťastný.