Šel. Klopýtal. Plazil se. Nevěděl, kam mířil. Věděl jen, že musí pryč. Pryč od něj. Pryč od toho všeho. Zrak měl zamlžený a mysl zakalenou. Hlavu měl naprosto prázdnou. Nedokázal rozumně uvažovat ani nechtěl. Jeho vlastní vůlí vyvolaná tupost mysli byla jakousi hradbou, chránící ho před ještě větší bolestí. Ta hradba se ale pomalu bortila, bylo jen otázkou času, kdy z ní zbydou jen trosky.
Tvář mu náhle ovanul chlad a prudký vítr. Bylo to osvěžující, osvobozující. Tak příjemné. Vítr mu pohazoval potem a krví slepenými vlasy a bral chlapci od úst slova a výkřiky plné bolesti a smutku.

Každý, kdo by teď pohlédl z okna na zahradu, spatřil by postavu. Křehoučkou postavu chlapce oděného v bílou košili, jež se třepotala ve vzduchu. Modřin a šrámů by si však už nevšiml. Na to byla až moc velká tma. Tma, která schovala vše zlé a nechala jen to, co by každého okouzlilo. Taková přeci byla tma. Tajemstvím opředená s náručí vždy do široka rozevřenou.
Tělo chlapce se během okamžiku sesulo k zemi. Tak tam ležel. Opět v tichém bezvědomí. Anděl, jehož tvář zdobil malý úsměv. Bylo tak směšné, že se i po tom všem smál. Malý blázen, který stále věřil v dobro lidských bytostí. Theo viděl v každém dobro a právě proto musel trpět. Musel trpět za svou naivitu.

Henry pobíhal po hradě a zoufalství se na něm podepisovalo víc a víc. Nemohl ho nalézt. Jakoby se do země propadl. Ptal se každého, koho potkal, zda nespatřil plavovlasého chlapce. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neslyšel. Tedy to alespoň každý tvrdil. Lhali jak chlapci tak sami sobě a mysleli si, že takto to bude pro všechny lepší. Oni přece za nic nemohou. Jak sobečtí a jak ochranářští vůči sobě samým lidé mohou být. Pravda byla taková, že viděli plavovláska. Viděli, jak se šine chodbou a jak za sebou nechává krvavou cestičku. Nepomohli. Dělali, že neviděli. Dělali slepé a hluché k cizímu utrpení. Proč taky ne. Přeci jen to utrpení bylo cizí.
Další prázdný pokoj. Kde je? Tato věta se mu stále míhala hlavou. V očích ho začaly pomalu štípat slzy. Byl vyděšený. Co se stalo? Proč na něj Theo nečekal v komnatě? Kde je?
Chladný vzduch ho nepříjemně zastudil na zpoceném těle. Jedno z posledních míst, které zbylo. Zahrada. Ve dne nádherné, příjemné místo plné odpočinku. V noci místo plné děsu, neklidu a tajemna. Šel opatrně. Zlehka našlapoval a snažil se prohlédnout přes tmu. Marně. Obrysy, které zaznamenával, byly děsivé a naháněly strach. Přitom to byly jen stromy s mohutnými větvemi. Lidská mysl však i z tak obyčejných věcí dokáže vytvořit něco naprosto jiného.
Tupá rána následkem pádu Henryho narušila ticho zahrady velmi náhle, jako velmi rušivý element mrtvolného ticha.
Sedřel si obě ruce a potloukl si koleno. Teď měl vztek. Vztek se mísil se strachem a starostí. Tyhle všechny pocity však náhle zmizeli při pohledu na důvod jeho pádu. Henry opět narušil ticho zahrady. Jediným slovem, ve kterém se skrývalo mnoho. „Theo!"

Pomalu upíjel z číše a přemýšlel o svém sluhovi, jehož jméno, jak se dozvěděl, zní Henry. Tak krásné jméno k tak krásnému chlapci. Ano. Sice to byl sotva den, co se s ním sblížil, ale princ Adrian tomuto chlapci se zelenýma očima naprosto propadl. Bylo to poprvé, co se o něj někdo zajímal. Bylo to poprvé, co se někdo smál v jeho společnosti. Bylo to tak jiné a tento neznámý pocit se mu usídlil v srdci a také na tváři, kde se zrcadlil něžný úsměv. Byl šťastný. Po tak dlouhé době necítil zoufalství a nenávist k sobě samému. Cítil štěstí a to jen díky rozhovoru se svým sluhou. Jak málo stačilo, aby ledové srdce roztálo. Jak málo stačilo k prolomení jeho vysokých zdí. Stačilo jen vlídné slovo. Stačilo to, co se mu nikdy nedostávalo. Stačil úsměv, který vznikl, kvůli němu.
Z jeho úvah ho vyrušilo opravdu hrubé zabušení na dveře.
„Vstupte!" Podrážděnost v jeho hlase byla naprosto patrná. Co po něm může někdo chtít v této nekřesťanské hodině. Nikdo nevešel. Zabušení se však ozvalo znova a ještě o něco hlasitěji. S naprosto rozzuřeným výrazem se postavil a rázným krokem zamířil ke dveřím, na které stále někdo bušil.
Prudce rozrazil dveře s úmyslem vyjádřit svůj vztek křikem. Slova se mu však zadrhla v krku. Výjev před ním. Henry jen tak tak podepírajíc plavovlasého chlapce, který vypadal... Nedokázal vyjádřit jediným slovem vzhled a stav blonďatého chlapce. S vyděšeným pohledem se zadíval na Henryho, kterému se po tvářích koulely slzy jedna za druhou. „Pro-prosím, v-vaše vý-výsosti. Pomozte. Pomozte mu. Prosím! "

„Prosím, pane. Pusťte mě za ním. Prosím!" Hlas mladého muže se naléhavě rozléhal obrovským sálem. Starý muž se na něj nepodíval. Nedokázal to. Právě teď sváděl boj sám se sebou. Zabít je a tím porušit slib. Nebo to nechat jen tak být a dál se dívat jak mu ubližují? To by nedokázal žádný otec. Ale on dal slib a on sliby porušit nesmí.
„Pane, prosím, alespoň ho vyléčím prosím." Mladík začínal být zoufalý. „Pokusím se ho pak přesvědčit, aby upustil od svého záměru zachránit ty..." Nedokázal nalézt žádný slušný výraz, a proto raději mlčel. Mlčel a uvnitř něho plál hněv. Ublížili mu. Ublížili jeho pokladu. Jeho růži.
„Sám nevěříš, že by se vzdal. "
„Přesvědčím ho, slibuji."
Hleděli si do očí. Ani jeden z nich ani na okamžik neuhnul pohledem. „Pak tedy jdi." Na tuhle větu mladík čekal. Teď už mu nic nebránilo. Vůbec nic.
Starý muž se díval na vzdalující se postavu mladého muže a doufal, že alespoň on přesvědčí jeho syna o bláhovosti tohoto návrhu. Doufal, že se mladý muž vrátí s jeho synem. Oba dva ho totiž milovali. Každý ale jiným způsobem. Starý muž otcovskou láskou a mladík? Ten ho miloval naprosto celého. A je možné, aby se někdo takový dokázal dívat na utrpení osoby sobě tak moc drahé? Odpověď je víc než zřejmá.