Theo se zájmem hleděl na postupně se uvolňující pouta a také na ďábla, který se šklebil. Zajímalo ho, co tu dělá, proč tu je? Z přemýšlení ho vyrušila až facka, kterou byl sražen k zemi. Nečekal to a jen bolestně fňukl
„Nestůj tady jako socha a koukej se hnout, chci, aby si na něj... " Rozmáchl se rukou ke spoutanému mladíkovi, co ho ale zarazilo, byla právě ona teď již prázdná postel. Zmateně se rozhlédl. Příliš pozdě zaznamenal pěst, která ho srazila na postel. Utáhnutí provazu kolem rukou též bolelo. Chtěl začít křičet, ale hadr mu v tom zabránil. S nenávistí a šokem se zadíval na černovlasého kluka. Spokojeně se šklebil, oči, teď již opět lidské, se nebezpečně leskly. Lehce ho pohladil po tváři.
„Zamkl bys, andílku?" Měl krásný, podmanivý hlas. To pocítil i Theo i Christian. Theo poslušně zamkl a přišel k posteli. Posadil se na druhou stranu postele. Takže nyní, kdyby někdo vstoupil do místnosti, uviděl by dva mladíčky, jak se sklánějí každý z jedné strany nad mohutným a svalnatým tělem prince.
„Co s ním máš v plánu?" Theo se pátravě zadíval do obličeje ďábla, který se na něj také pátravě díval. Nechápal, proč ten anděl nevzdoroval, proč se nebránil. Proč to vůbec dělal. Musel, ale uznat, že je hezký. Nevinný klučík, který si jen svým výrazem říká o pošpinění.
„Ještě pořádně nevím," zasmál se a začal Christianovi rozepínat košili. Ten se zuřivě zmítal a kulil oči. Azazeli se ten pohled líbil. Drobnýma ručkama začal ohmatávat svaly a vypracované břicho. S úšklebkem sledoval, jak Christian zuřivě vrtí hlavou a snaží se kopat, teď již svázanýma nohama. Zmateně se zahleděl na anděla. Theo jen pokrčil rameny a dovázal poslední uzel. Přece se nenechá kopnout. Azazel se opět ušklíbl a oblízl si rty. Opět se zaměřil na prince.
„Řekni, co si tu s námi chtěl dělat? Hmm?" Prstem mu kroužil po hrudi a princ jen nebezpečně zavrčel.
„Chtěl si s námi dělat hodně neslušné věci, že?" Jeho hlas byl smutný, ale i tak v něm zaznívala škodolibost.
„Řekni, nebo ses na nás chtěl dívat?" Jen zamručel.
„Takže ano?" S hraným šokem si zakryl ústa. Náhle si Thea přitáhl za límec a začal ho líbat.
Blonďáček i princ byli v šoku. Theův šok se ještě zvýšil, když ucítil rozeklaný jazyk, jak mu plení ústa. Odstrčil ho od sebe a s naštvaným pohledem se zaškaredil. Azazel si jen oblízl rty opět lidským jazykem.
„Chutnáš dobře, andílku. Po třešních." Theo po jeho slovech zrudl a díval se všude možně jen ne na ďábla.
„Tak co, líbilo se ti to?" usmál se a obkročmo se posadil na prince. Ten se začal ještě víc vzpouzet. Facka, ale zarazila jeho počínání. Šokovaně se zadíval na Azazela. Ten se jen nevinně usmíval a začal stahovat princi všechno oblečení, co nešlo, to roztrhal. Konečně tu ležel nahý. Theo se zvedl a chtěl odejít, ruka ďábla mu v tom však zabránila.
„Copak ty se nechceš pomstít?" zašeptal. Theo jen zavrtěl hlavou, vysmekl se a odešel do vedlejší místnůstky, odhodlán přečkat tam celou noc.
Azazel jen zakroutil hlavou. Nechápal to. Skutečně to nechápal. Postavil se a zamyšleně si prohlížel nahého prince.
„Dneska máš štěstí, dneska si tě jenom vezmu, navíc jsem unavený." S povzdechem přepoutal princovy nohy, takže měl nyní dokonalý přístup.
„Řekneš mi pak, jaké to je? Hmm? Vsadím se, že tady ještě nikdo nebyl." Potměšile se zasmál a stáhl si kalhoty. Christian se zmohl jen na zmučený výkřik do hadru, když poprvé ucítil to, co tak rád sám způsoboval svým sloužícím. Poprvé cítil tu bolest, poprvé cítil to znechucení, tu bezmoc. Přál si zemřít a zároveň zabít toho parchanta, jak se mohl opovážit? Jak? Právě byl znásilňován vlastním sluhou a nic nemohl dělat. Náhle se začal dusit. Ten parchant mu stiskl hrdlo. Už skoro omdléval, když mu byl opět povolen přísun kyslíku. Brzy též cítil, jak se něco rozlévá do jeho nitra. Do očí mu vhrkly slzy. Cítil se odporně.
Azazel s hlasitým stenem vystoupil z prince. Užil si to. To nemohl popřít. Zadíval se do uplakaných očí prince. Ušklíbl a sejmul mu z úst šátek.
„Rozmysli si, jestli začneš křičet," zašeptal a nalehl na prince. Ležel na něm, jako mládě na své matce. Rukou mu hladil tvář a tou druhou mu čechral vlasy.
Christian to nechápal. Proč mu to dělá? Náhle mu mladík olízl krk a vzápětí se nadzvedl a začal se přesouvat. Christian pochopil, co bude následovat. Snažil se opět bránit. Ubohá to snaha. Dnes, jak ten kluk slíbil, si ho vezme naprosto celého. Vzal si jeho zadek a teď si vezme i jeho pusu. Ale to hlavní, vzal mu důstojnost, vzal mu jeho ledovou masku, jeho hrdost.
„Jestli mě kousneš, urvu ti koule."
Nezmohl se na nic. Možná tak na snahu dýchat nosem, když jeho pusa byla krutě znásilňována.

Theo ležel na křesílku a snažil se nevnímat zvuky z vedlejší místnosti. Byl vyděšený, ne snad proto, co se tam dělo. Byl vyděšený z toho, že to s ním nic nedělalo. Nelitoval prince. Jeho malá část křičela, ano! Konečně zaplatí za tu bolest, kterou mu způsoboval, a ta druhá část křičela a zoufala si nad těmito zlými myšlenkami. Uslyšel hlasitý vzdech. I při tomhle zněl ten hlas tak melodicky a podmanivě. Ten ďábel. Nevěděl, co si o něm myslet. Neomaleně ho políbil, kdyby to věděl Will. Ach, ten by vyváděl.
Ďábel. On byl tak... Byl ďábelsky děsivý a krásný. Nelíbilo se mu, ale jak posměšně vždy vyslovil andílku. Taky jak povýšeně se na něj díval. Jakoby mu všechno patřilo a měl všechno pod kontrolou. A neměl? Měl a to se mu též nelíbilo. Byl stejně vysoký jako on a přitom z něj sršel takový respekt. To z Thea si vždy všichni dělali legraci a považovali ho za hloupé dítě. Vždy byl jen pro pobavení. Jak andělům, tak lidem. Sexuální hračka. Měl by jim ukázat, co dokáže a ...
Vyděšeně si zakryl ústa. Tyto myšlenky, jak ho vůbec mohly napadnout? Jak? Pomsta? Ne, ne, ne. On zůstane stejný. Splní úkol a vrátí se na nebesa. Na nebesa, zpátky domů.
Jenže říkat si mohl, co chtěl. Jeho srdce bylo již dávno poškozeno a nyní se do prasklinky vmísil jed, způsobený přítomností Azazela. A ten jed se rozšiřoval, bude jen otázkou času, kdy pohltí celé srdce. Kdy jed, zvaný temnota, navždy změní nebohého anděla.