Theo se vrátil až pozdě v noci. Byl unavený a strhaný. Princ Christian ho stále nechtěl propustit a stále po něm něco chtěl. Ať už šlo o naklepání polštáře nebo dolití vína. Bylo to únavné a nudné a zároveň bylo velmi nepříjemné, být neustále sledován těma chladnýma očima, které jakoby čekaly na jediné zaváhání. Jedinou chybu. Byly to oči dravce na lovu. Studené, klidné a hladové toužíc po jediném a to po krvi nevinné oběti.
Když se opatrně a potichu vkradl do komůrky, vyjekl. Důvodem byl Henry, který v ruce držel svícen, jako by to byl meč. Když jeden druhého poznali, oba dva si s úlevou oddechli. Hlavně Henry. Celý den tu byl sám a naslouchal zvukům z chodby. Bál se byť jen na okamžik zamhouřit oka a Theo se stále nevracel. V jistou chvíli se dokonce domníval, že si plavovlasého chlapce vymyslel.
,,Na," přerušil plavovlásek ticho, podávajíc mu košík, ve kterém k Henryho velké radosti byl chleba, sýr a voda. Komu by taky po všech těch zážitcích nevyhládlo.

Dojedli už před notnou chvílí. Teď si k sobě navzájem choulíc, vyprávěli o svých životech. Tedy spíš Henry vyprávěl a ten druhý se ptal. Dozvěděl se plno zajímavých věcí o životě tohoto člověka. Jeho rodina byla vždy chudá. Měl jen matku, otec padl v jedné z nesmyslných bitev krále Viktora. Také měl dva sourozence. Vážně nemocného brášku a sestřičku s chromou nohou. Snažili se přežívat, jak nejlépe mohli. Pracoval, kde mohl a kdykoli mohl. Většinou to ale byly těžké práce za pár šupů, které ani nestály za to. A tehdy přišla zpráva, že princové najímají sluhy. Ta nabídka byla až příliš lákavá. Matka ho sice pustit nechtěla. Nenáviděla krále a povídačky, které slyšela, jí taky na klidu nepřidávaly. Henry však byl neoblomný. Ještě téhož dne se vypravil na cestu. Nejspíš nemá cenu uvažovat nad tím, co by bylo, kdyby poslechl matku a nešel. Možná by zemřeli hlady a možná by se jim právě začalo dařit líp a líp. To jsou však jen dohady a právě tyto nepříjemně tíživé dohady se ještě dlouho vznášely v mysli plavovlasého chlapce, jenž pevně svíral v náručí tělo, teď již klidně a nerušeně pohlcené spánkem.

Ráno vstali brzy. Tedy spíš Theo. Měl plán a doufal, že vyjde. Jeho uskutečnění však mohlo stát mnoho, velmi mnoho.
Princ Christian jel na projížďku. Celodenní. A na celodenní projížďky jezdil sám. Tím pádem měl Theo volný den. A právě proto teď mířil do komnaty druhého prince. Měl strach a zároveň byl plně odhodlán zajistit Henrymu práci, jakou si zaslouží. Bez ubližování a útrap.

„Vstupte," zakřičel Adrian a s nezájmem pohlédl na nezvaného hosta. Jeho nezájem rychle opadl, když zjistil, co to je za nevítaného hosta. Bratrův sluha. Chlapec, kterého chtěl a nedostal ho, tu právě před ním klečel a prosil ho o ponechání služby pro jeho sluhu s tím, že už se ho více nedotkne. Chtělo se mu smát a zároveň plakat. Smát, kvůli tomu, že to znělo tak uboze a plakat, protože pro něj by nikdo neprosil. Nikdy. „On se ke mně snad chce vrátit?" otázal se nakonec a v mysli se mu vybavila ona ubrečená tvář. „Nechce, ale musí, pane. Potřebuje peníze, aby pomohl své rodině." S klidem mu blonďáček odpověděl. Princ se zarazil. Tohle vážně nečekal ale... co mu po tom bylo. Jeho rodina to nebyla, a i kdyby ano. Dost závažně pochyboval, že by pro ně udělal něco takového. Nakonec jen posměšně vypustil z úst tu jedinou kratičkou větu. „Co za to? "
Odpověď mu přišla bez jakéhokoli zaváhání či strachu, přitom v ní ale zazněla bolest smíšená s odevzdaností a prázdnotou.
„Cokoli si bude jeho výsost přát," usmál se a nechal se hodit na postel s nebesy.

Maloval. Maloval dlouho. Nedařilo se mu to. Ruka se mu třásla a zrak měl zamlžený slzami. Nejspíš by na tom nebylo nic divného. Jen další jméno, další obraz se přidal do sbírky. A přesto to bylo jiné. Přesto se cítil snad ještě hůř než kdykoli předtím. Nenávist, kterou k sobě pociťoval, snad ještě více vzrostla.

S posledním tahem štětce se zadíval na nejnovější dílo. Mezi tolika dalšími uslzenými tvářemi by zanikl a přesto. Přesto by si toho portrétu všiml každý během pár chvil. Na od bolesti uslzené tváři se totiž místo bolestně zkřivených rtů vyjímal úsměv. A jak si princ uvědomil, byl úsměv o trochu jiný, než když ho spatřil poprvé. Už nebyl šťastný a nevinný. Byl plný bolesti a smutku a ještě něčeho. To však princ nepoznal. Ani nemohl. Nikdy totiž neviděl člověka, jemuž by se při pohledu na něj ve tváři zjevilo odpuštění a lítost.