Probudím se, ale neotevřu oči. Ležíjm na něčem tvrdém a jsem celá mokrá. Jsem hrozně unavená a přemýšlím kde to vlastně jsem. Nic si nepamatuji. Ani své jméno. Ať se snažím sebevíc na nic si nerozpomenu.

Nějak se musím jmenovat...

Před očima se mi vyrýsují tři písmena A-L-L...All! To bude mé jméno! Je krátké a lehce vyslovitelné. Konečně otevřu oči. Ležím na tvrdé, mokré dlažbě na jedné ulici. Kolem mě padají na zem kapky studeného deště. Prší.

Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala?

Nedokážu to pochopit. Ležím na břiše, takže se převalím a vstanu na nohy, okamžitě se mi podlomily a já zase spadla. Chvíli čekám a potom to pomalu zkouším znovu. Pomalinku se zvedám až konečně stojím na obou nohách. Je mi hrozná zima. Mám na sobě úplně promoklou černou mikinu a černé rifle. Mrzne mi obličej, protože z vlasů mi kapou kapky deště. Sáhnu si na záda a ucítím kapuci. Natáhnu si ji přes obličej. Je mi tepleji.

Teď musím najít nějaké ubytování..

Udělám pomalý první krok a rozejdou se po ulici. Netrvá mi to dlouho a dojdu k nějakému hotelu. Po menším zaváhání otevřu dveře...

_______Z pohledu třetí osoby__________

Do hospody vejde osoba celá v černém. Kvůli kapuci jí není vidět do obličeje. Všichni se za postavou otočí, ale přeběhne mráz po zádech. Její kůže je skoro bílá. Růžové rty byly semknuté a oči nebyli vidět. Návštěvníci neví jestli se mají být, nebo nově příchozího vyhodit. Postava se rozhlédne po hotelu a nakonec se vydá k pultu. Paní která vlastní hospodu je stejně nesvá jako ostatní, ale snaží se aby to nebylo poznat. Vyloudí ze sebe úsměv. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptá se hostinská mile. „Dobrý den.“ Všichni hosty překvapí hlas nově příchzího. Je milý a roztomilý. Hostinská se uvolní. Ta postava není taková jak se na první pohled zdá. Hosté když pochopí, že se nic nestane se zase pomalu, ale jistě začínají bavit mezi sebou a hlasitě se smát. „Jsem All a hledám práci a nějaké ubytování. Mohla byste mě zaměstnat? Nemám moc peněz.“ dořekne All. Hostinská je milá žena a volná ruka se vždy hodí. „No samozřejmě holčičko. Byt budete mít jako zaměstnanec zdarma. Kolik vám je let? A řekněte mi své příjmení.“ dořekla. All chvíli přemýšlí. Svůj věk si z nějakého důvodu pamatuje, ale příjmení? „Je mi 16 a jsem All Tarynn.“ řekne první co jí napadne. Hospodská kývne. „Dobře, ráno se hlaš před pultem. Je sobota, takže nemáš školu.“ řekne a chce záležitost ukončit, ale All se zeptá. „Školu? Já žádnou nemám.“ řekne a hospodská se překvapeně podívá na černou postavu dívky. „Měla by si chodit na střední školu. Tady v New Jersye si bez toho práci nenajdeš.“ řekne.

______________Pohled All_____________

New Jersey. Takže jsem v New Jersey.

„Aha...ale já nemám žádné peníze.“ řeknu. „A co tvojí rodiče? Nedají ti peníze? Ani na školu?“ zeptá se.

Rodiče? Co to sakra...

„Ne, ať je to, kdo je to tak mi peníze nedá.“ řeknu po chvíli přemýšlení.
Ona vyvalí oči ještě víc. „Ty nemáš rodiče?“
„Ne“
Hostinská zatřepe hlavou a rozhodně se že to přejde. Pak jí svitne.
„Za to co tu uděláš ti budu dávat plat. Až si vyděláš zaplatíš si za něj školu a budeš se učit.“ rozhodne a já bezděčně kývnu. „Zavedu tě do pokoje.“ řekne mi.

Zavede mě do malého pokojíčku. Je opravdu malý, ale je tam vše co potřebuju: postel, židle, stůl, šatník a malé zrcadlo. „Půjdu dolů. Převleč se a pak přijď za mnou.“ řekne a nechá mě samotnou v pokoji. Rozhlédnu se znovu kolem sebe a nakonec si Sednu na postel. Vedle postele je noční stolek s digitálním budíkem. Je 21:23 21.11.
Postel je krásně měkká a peřiny jsou teploučké. Připomene se mi studené oblečení. Přejdu k šatníku a otevřu ho. Jsou tam různě barevné trička, mikiny a dokonce troje kalhoty. Převlékla jsem se do šedého trička a šedých tepláků. Rozhlédnu se po pokoji a hledám hřeben. Zahlédnu ho na stole. Přejdu k němu a chci si ho vzít, ale pohledem zavadím o zrcadlo a ruka se mi zastaví.

Můj odraz...
To není možné...

Když jsem se poprvé viděla v zrcadle, byl to pro mě šok. Mám černé vlasy dlouhé dobrý kus pod ramena, ale moje konečky byly bílé. Nahoře na hlavě mi však trčely černo černé vlčí uši. Zalapám po dechu, ale pak si všimnu další zvláštnosti. Já mám dvojbarevné oči. Jedno je žluté a druhé světle modré. Bezděčně mi spadne brada a já se vyděsím. Pohled který se mi naskytne na moje zuby je zdrcující. Měla jsem tesáky, jako vlk.

Hmm...asi nebude dobrý nápad chodit dolů bez kapuce...

Ale...jak je to možné?

Prostě nějak.
Dojde mi. Prostě to tak je a já s tím nemůžu nic udělat. Natáhnu si kapucí na hlavu a tam důkladně zakryje mé uši i oči. Seběhnu dolů po schodech a začnu pomáhat hostinské.

_______Po měsíci a třech dnech________

Lehám si unaveně do postele. Dnes byl dlouhý den. Musela jsem nejdřív obsluhovat rodinu která si v podniku obědnala štědrovečerní večeři. Bylo to zdlouhavé, protože ta rodina byla bohatá. Rodiče si své děti pekelně rozmazlili. Kluk (asi 5ti letý) na mě pořád řval že dělám něco špatně a volal na mě „Služko!“. Holka (11 let) nebyla o nic lepší. Uprostřed večeře  na mě začala křičet že nechce kapra a brambory, ale prvotřídní kuře a hranolky s tatarkou. Když se rozdávali dárky, tak dostala iPhone L a začala křičet na rodiče že chtěla iPhone X.
Potom jsem ještě drhla nádobí. Drhnutí trvalo tři hodiny.
„All pojď ještě dolů máš tu ode mě dárek.“ zakřičí zdola hostinská. Vyskočím z postele, vezmu dárek pro ni a seběhnu dolů.
„Jsem tady.“ řeknu a vlítnu do kuchyně. Hostinská se na mě usměje a ukáže tři dárky na stole. Já jí předám dárek ode mě. Nejdříve rozbalý ona. Na tváři se jí objeví úsměv. Koupila jsem jí set šperků. Bylo na nich srdce a na náramků bylo napsáno: jsi nejlepší
„Díky moc!“ řekla a vybídla mě k tomu abych rozbalovala. První jsem si vybrala největší dárek. Když spadl balící papír zalapala jsem po dechu. Byl to luk a šípy. Luk byl celý černý. Takový ten moderní a krásný a šípy ostré jako břitva. Obejmu hostinskou kolem krku. „Děkuji! Děkuji! Děkuji!“ řekla jsem a pod mojí kapucí mi vytryskly slzy radosti. „Jen pokračuj v rozbalování.“ řekne jen ona s úsměvem. Vezmu druhý menší balíček. Rozbalím ho. Vevnitř je obálka. Podívám se na hostinskou a ona kývne. Rozevřu jí. Spadne mi brada. Obálka je napěchována bankovkami. Je jich hrozně moc. Otočím se znovu na hostinskou a chci ji hrozně poděkovat, ale nedokážu nic říct. Ona jen kývne. Zřejmě pochopila všechno. Chytnu poslední balík a roztrhnu ho. To co uvidím je asi největší překvapení. Je tam přihláška na střední školu. Tentokrát to už nevydržím a vyskočím a obejmu ji.
„Díky! Díky za všechno! Moc!“ víc jsem že sebe nevypravila. „Už je čas abys odešla z téhle díry. Musíš mířit víš. Něco mi říká že je v tobě něco osoduvého. Něco co bude rozhodovat o osudu spoustu lidí. Pozítří odjedeš na střední školu a začneš se učit.“ řekne a mě začali téct slzy.

_______________Pozítří________________

Odcházím z hostince, naposledy se rozloučím s hostinskou a odejdu na vlak. Přijde mi divné že tohle místo opouštím. Bylo mím domovem. S kufrem nástupuji na vlak a nechávám New Jersye za sebou.

Vzbudí mě hvízdání lokomotivy.

Já jsem spala?...

Podívám se z okna a spadne mi brada. Vlak vjíždí do nějakého velkého města. Všude kolem jsou stříbrné mrakodrapy a věže.

New York!

Dojde mi.

Je hezčí než jsem myslela!