„Proč mi to děláte?" Zvedla jsem oči a slzy neskrývala. Tichý šum se znásobil, služebnictvo diskrétně mizelo z jídelny a komorník mi věnoval ustaraný pohled. Nesouhlasil s tím, ale nic říct nemohl.
Osaměly jsme.
Vyčkávala jsem, co mi macecha odpoví. Měřila si mě zlostným pohledem, rty semknuté do tenké čárky a podobizna otce za hlavou, se jevila jako jediný světlý bod, na který jsem se mohla zaměřit.
Kdyby tady byl, nestalo by se to. Kdyby tady byl, mohlo by dopadnout všechno jinak. A kdyby tady byla matka, nebyla by tu ona. A já bych nebyla v této situaci. 

„Nejsi tu od toho, abys kladla otázky, má milá." „Ale odpověď si snad zasloužím... Co jsem Vám kdy udělala?" Tiché uchechtnutí se změní v hlasitý smích.
Od malinka mi připomínala tu zlou čarodějnici z pohádky, se kterou žila Sněhurka a teď jsem se nemohla zbavit pocitu, že i tahle část mého života je tou zlou pohádkou. Jediný rozdíl byl, že mě neposílala s hajným do lesa, aby jí přinesl mé srdce. 

„Absolutně netuším, Charlotte, o čem to mluvíš. Hroutíš se, jako kdyby to bylo něco špatného!" „A není? Chcete mě poslat pryč a chcete, abych si vzala jeho...! Víte, kdo to je a jaký je...! Nejde mi o trůn, nechci ho, nechte mne odejít... Zmizím z vašeho života a-" „Dost! Jak jsem řekla, tak bude! Ode dneška za týden, má drahá, se staneš ženou prince Henryho a každá známka odporu bude marná a po zásluze potrestaná, rozumíš?!" „Otec by tohle nechtěl...! Nenutil by mě k tomu!" „Otec tu není!" 

Poslední její větou, veškerá debata končila. Zanechala mě v jídelně a já se ztratila v myšlenkách na několik posledních roků.
Otec zemřel před patnácti lety a celé ty roky jsem věděla, že jsem maceše na obtíž. Nenáviděla mě, i když jsem se snažila být dobrou dcerou. Snažila jsem se najít k ní lásku a i když jsem už jako malá pochopila, že to nepůjde, naučila jsem se nasazovat si masku, kterou jsem ji každý den předváděla.
Naivně jsem si myslela, že v dospělosti se něco změní, ale změnilo se to jen k horšímu. Nenávist už ani neskrývala a jakmile se začalo zvažovat mé panovnictví, byla až šílená. Zlostné výbuchy vzteku, kruté tresty bez důvodu. Několik dlouhých dní bez jídla, kdy mi nenápadně jídlo nosily komorné... Vyhánění do chladných a pak i zimních nocí, kdy jsem se chodila ohřívat do stájí, kde mi služebnictvo nechávalo ukryté v seně teplé oblečení... Několik nocí, strávených ve věži... Našla si sebemenší důvod, aby mě pak mohla potrestat. Hlasitý smích, nevhodné chování na plesech nebo jen hrátky na zahradě s malými dětmi služebnictva... Všechno bylo špatně ale nikdy nebyl opravdu pádný důvod, pro jakýkoliv trest. A teď má přijít další trest v podobě manželství se zlým a krutým princem, ze sousední země. Byl postrachem pro své panství, ale i pro ta okolní. S jeho otcem vedla naše země válku, ve které byl otec smrtelně zraněn a podlehl zraněním jen pár hodin po návratu. Bratr se z války nevrátil, jeho tělo se nenašlo... Alespoň to macecha tvrdila a čím víc jsem nad tím teď přemýšlela, honilo se mi hlavou, zda za válku nemohla macecha. Aby se stala královnou bez šance, že já nebo bratr ji ohrozíme. A teď, najednou si mám vzít našeho nepřítele... Jasné rozhodnutí se objevilo vzápětí, sáhnu si na život. Nemám proč žít, už ne. Ani můj lid, který pod její nadvládou trpí není důvodem proč bojovat. Tuhle válku nemohu vyhrát. 

Bezmoc se začínala mísit se zlostí. 

Dveře něžně zavrzaly, setkala jsem se s očima komorníka. Posadil se vedle mne a pohlédl k obrazu otce.
„Vaševýsosti... Král by s tímto nesouhlasil, jsem si tím jist. Zklamal jsem. Jehoi vás. Když umíral, slíbil jsem mu, že k tomuto nikdy nedojde. Odpusťtemi, má paní." „Za nic nemůžete, Alfréde. Vy ne." „Ne? Budete muset opustitzemi, rodnou zemi, svůj lid... Už tak jí lid nenávidí a teď bude ještě víc.Doufali jsme, všichni, že jakmile dovršíte plnoletosti, předá Vám Korunu ale tose nestalo. Ale pořád tu byla jakási naděje, kterou ona teď zničila." „Nevezmusi prince Henryho... Raději skočím z věže..." Vydechnu a otřu si uslzenétváře. 
„Princezno!" „Ne... Nikdy bych se s tím nesmířila. Nemohu. Jen vás prosím, dnes večer za mnou nechoďte, ano? Budete jen vy vědět, jaká byla pravda. Macecha to zemi podá jinak a já nechci být v očích lidu, který otec tolik miloval, viděna jako zbabělec." Nechala jsem ho u stolu samotného a koridorem služebnictva podél zdí, kdy mi každý jeden z nich věnoval lítostivý pohled, zamířila do své komnaty.

Velmi rychle se palácem rozneslo, co po mně macecha žádá a ačkoliv byla vlna nevole veliká, nikdo nic nemohl udělat.

Jakmile jsme se za sebou zavřela dveře komnaty a vykázala komorné ven, zhroutila jsem se před lůžkem.
Slzy jako hrachy, pocit čiré bezmocnosti a jakákoliv naděje v nedohlednu. Zoufale jsem se modlila k Bohu, prosila, slibovala, přísahala... Vzal mi matku, otce, bratra... Vzal mi toho tolik a teď si přece zasloužím malý zázrak. Potřebovala jsem, aby mi dodal odvahu. O nic jiného jsem nežádala, jen malý zázrak v podobě odvahy k činu. Než padl večer, věděla jsem co se stane, jakmile stíny noci nahradí denní světlo. 

Den se překlenul do nočních stínů, povečeřela jsem u sebe a jakmile šum na chodbách utichl, odhodlala jsem se vyjít do věže. Hleděla jsem do temnoty pod sebou, těch několik planoucích pochodní na nádvoří bylo sotva znatelné... Pár vteřin jsem se utápěla v myšlenkách a vzpomínkách a pak vykročila do tmy.
Můj výkřik pročísl ticho i temnotu a ihned byl umlčen. Na ústech jsem cítila něčí dlaň, do zad mě tlačilo čísi tělo. 

„Uklidněte se, má paní!" „Alfréde!" Vydechnu šokovaně. V očích se mu lesknou slzy, vrtí hlavou a nepřestává mě pevně svírat.
„Ne, takhle ne! Nedovolím Vám, si vzít život. Když jste se narodila, věděl jsem, že Vám budu sloužit jak nejlépe umím a nikdy nikomu nedovolím, aby Vám ublížil. Zklamal jsem. Vás, Vašeho otce i sebe. Ale můžu to napravit. Pojďte se mnou, má paní."

Ničemu nerozumím, vede mě setmělými chodbami z věže bez dalších slov.
„Co to děláte, Alfréde?" Ušli jsme pár metrů, nervozita i jakýsi strach se stupňoval. Jak tohle chce napravit? On přece za nic nemůže. „Dostanu Vás odtud. Ale teď pojďme, její stráže nespí."

Dvaadvacet let strávených v paláci a přesto jsem neměla tušení, že tu jsou tajné chodby. Na konci chodby, která se dál nevětvila, byl na zdi zavěšený rám se vsazeným zrcadlem.
Chvíli naslouchal, ale můj výkřik zjevně nikdo nezaslechl a kolem bylo hrobové ticho. Odklopil rám a pokynul mi ke vstupu.
Tmu, co nás obestoupila, když rám zapadl na své místo, rozbila náhle planoucí pochodeň. Vede mě útrobami paláce dál a dál. Chodby se různě klikatí, až skrze několik chybějících kamenů mohu zahlédnout sklepení. Přesto jdeme stále dál.
Vyjdeme opět rámem, kdy se on protáhl první a chvíli vyčkával, zda je všude klid. 

„Kde to jsme, Alfréde?" „Západní křídlo paláce, paní." „Ale... Sem nikdo nechodí..." „Nesměla jste sem jen vy, má paní. Váš otec nechtěl, bál se..." „Čeho, proč? Nerozumím vám. Alfréde, žádám vás...! Nechte mě odejít. Tak jak chci já." „Není to správné, váš život je drahocenný. Jednoho dne usednete na trůn, jako právoplatný dědic a lid vás bude milovat. Ale teď musíte odtud." „A jak to chcete udělat? Až macecha zjistí, že jste mi pomohl, nechá vás pověsit." „Váš život za můj... Není o čem smlouvat, Lottie. Jen mi věřte, pojďte." Vede mě za rukou dál chodbou, až se ocitneme u dveří, které jsem viděla poprvé a naposledy jako malá; těžké dveře z ebenového dřeva, s kovovými detaily a těžkým zámkem.
Když odemykal, dveře zlostně zaskřípaly. 

Jako malé, mi maminka vyprávěla pohádku. O světelném kruhu, za temnými dveřmi, vedoucím do neznáma. Z neznáma pocházela, bylo to její místo... Prošla světlem a pak se setkala se mnou. Byla jsem její dar, její všechno. Jejich všechno; ona a otec by pro mě položili život. Bratra milovali ale já byla to malé, dokonale růžolící se miminko, které se od narození jen smálo a o deset let starší bratr, byl víc mým rytířem, než bratrem a jejich synem. Milovali ho stejnou měrou, ale přesto jejich city ke mně byli jiné. Jako kdybych byla jiná, výjimečná a přitom jsem byla a jsem úplně obyčejná. 

Když matka zemřela, pohádku jsem pozapomněla. Jediné, na co jsem si pamatovala byl slib, co jsem dala otci, když jsem po něm pohádku žádala; nikdy se k těm dveřím nepřiblížím, nikdy jimi neprojdu a nikdy nevejdu do světla, je tam zlo co by mi mohlo ublížit.
Nechápala jsem, proč mám přísahat, byla to přece jen pohádka. A dveře byly jen dveře. Temné, tajemně se tvářící dveře. Nechápala jsem, proč na tom otec tak trvá, ale můj slib jej uklidnil... A teď jsem procházela dveřmi, do kterých jsem nikdy vejít neměla. 

„Alfréde...?" „Vydržte má paní." Pochodeň zapraskala a zhasla ve chvíli, kdy za námi dveře zapadly. Alfréd mi pustil ruku, ztratil se mi ve tmě a pak se objevilo světlo.

Šokovaně jsem ustoupila vzad a narazila do dveří.

Světelný kruh, o kterém mi povídala maminka pohádku byl přede mnou. Točil se do jakési spirály, zářil až z něj oči bolely a připadal mi, jako kdyby byl složen ze střípků skla. 

„Co je to?" „Vaše možnost, jak odejít a vrátit se, až to půjde. Přísahám, že jakmile to bude možné, najdu Vás. Musíte mi věřit, Lottie, nechci Vám ublížit." „Maminka mi povídala o Neznámu... Že to je její místo... Kam se dostanu?" „Nejsem si jist, ale bude to bezpečnější-" „Věřím vám Alfréde. Po smrti otce jste mi ho tak řka nahrazoval, ale nemůžete po mně chtít, abych vešla a nevěděla kam, ani co se tam může stát. Já... Vždyť... Byla to jen pohádka! Jen pohádka, co mi říkávala maminka při usínání. Tohle přece není pohádka! Toto je reálný život." 

Alfréd se otočil na světlo, to se opět rozvířilo.

„Přísahal jsem, stejně jako vy, kvůli těmto dveřím. Vy jste do nich neměla nikdy vstoupit a já o nich, po smrti královny, nesměl promluvit. Vaše macecha o tomto neví a na zámku jsem jediný, kdo o nich ví... Světlo vede do neznáma... Vaše matka, princezno, nebyla zdejší ani nebyla z této doby." „Cože? O čem to mluvíte?" „Pocházela z," Zvedl oči a jaksi zvláštně se pousmál.
„Z budoucnosti. Z jiného času, z jiného místa."

Uteklo několik dlouhých minut, mlčky jsem poslouchala příběh, jak ho znal on a když skončil, odmítala jsem uvěřit. Sklonil se ke mně, vzal mi hlavu do dlaní a vstřícně se usmál. 

„Věřte mi, Lottie. Neudělal bych nic, co by Vám ublížilo. Chci vás jen chránit a jiná možnost teď není. Nevím, jak teď vypadá doba, ze které naše milovaná královna přišla ale bude bezpečnější, než tato. Macecha se nikdy nedozví, kde jste a jakmile to půjde, najdu Vás a přivedu domů. I kdyby to mělo trvat desítky let."

Políbení na čelo, ani jsem nepostřehla že mě navedl na světlo. Donutil mě ukročit vzad a uklonil se.
„Vy jste právoplatný dědic trůnu, naše královna a lid si na vás počká. Až se jednoho dne vrátíte, bude země pod vaší vládou, ale teď musíte jít." 

Ani jsem nevykřikla, nezmohla jsem se na to. Propadla jsem světlem, zoufale jsem otáčela hlavou, čekala, kdy přijde náraz, ale místo něj přišlo hlasité zatroubení čehosi, co mě děsilo, ale ublížit mi to nestihlo.
Viděla jsem v tom plechovém zvířeti sedět muže. Máchal rukama jako lopatkami větrného mlýnu, pak si klepal na hlavu a znovu se ozvalo zatroubení.
Pak, kdesi za mými zády hlasité zakvílení a další plechové zvíře zastavilo sotva pár centimetrů ode mě. Tentokrát v něm seděl mladší muž a stejně jako ten starší, se tvářil vyděšeně a něco naznačoval rukama.

Rozhlédla jsem se. 

Vysoké budovy, co se vypínaly do výšky, ta jedna přímo naproti, byla mnohem vyšší než můj palác, ale byla snad až stejně krásná i když tolik jiná. Odráželo se v ní slunce a vrhalo jemné odlesky.
Na budovách pobíhaly barevné obrázky, co se každou vteřinou měnily na nějaký jiný. Odněkud znělo něco, jako hudba. Mělo to melodii ale zvláštní, skoro až divnou. Takovou jsem nikdy neslyšela.
Po tmavé zemi, kde nebylo ani zrnko písku nebo kamenní se klikatily žluté čáry a pruhy, šipky... Okraje cesty lemoval snad kámen, ve zvláštním tvaru a dvou barvách. Okraj toho, byl mírně vyvýšený, tuhle cestu lemovaly plechové krabice, vedle kterých ležely papíry a další věci, které jsem neuměla pojmenovat. Trocha zeleně, snad jen aby se neřeklo.
Pak, a to bylo zvláštní, na jakýchsi trubkách byly přidělány různě jiné tvary, které byly vymalované a něco zobrazovaly.
Pod těmi budovami, co se táhly kam až jsem dohlédla, chodili zvláštně oblečení lidé, několik budov mělo otevřené dveře a uvnitř seděli lidé. Něco jedli a pili a asi to byli zdejší šlechticové; jedna z budov měla malou předzahrádku se stolky a lavicemi a zrovna jeden pár obsluhovala nějaká žena v černém stejnokroji.

Stejně tak překvapeně, jak jsem si je prohlížela já, hleděli oni na mě. Vypísknutí dětského hlásku rozbilo hučení v mých uších. 

„Mami! Podívej! Princezna!" Otočila jsem se po hlase a spatřila malou dívenku. Držela se maminky za ruku a s pootevřenou pusinkou na mě hleděla.
Usmála jsem se a uklonila se. Děvčátko znovu vypísklo, zasmálo se, vytrhlo se mamince a přiběhlo ke mně.
„Amy!" Děvčátko na zavolání nereagovalo. Stanula přede mnou a stejně jako já ji, uklonila se ona mně.

„Ahoj princezno." „Ahoj, maličká." Pousmála jsem se a sklonila se. „Ty jsi krásná... Kde jsi vzala takové šaty?" „Dostala jsem je... Také máš pěkné šatečky." Děvčátko se zatočí dokolečka, sukýnka se zavlnila a jakmile se zastavila, zachytila ji maminka za rameno.

„Omlouvám se, slečno." „Slečno?"
Takové oslovení neznám, znovu nás vyruší zatroubení. První chlapík, stejně jako lidé za ním, vylézají z plechovým zvířat a pokřikují. Nelíbí se mi, jak se mnou mluví. Ne proto, že jsem princezna a očekávala bych k tomu přizpůsobené chování, ale zní to zlostně, výhružně. 

„Do prdele! Kotě, zmizni ze silnice!" Plechové zvíře bouchlo, mladší muž se zjevil u nás a zachytil mě za rameno. „Slyšíš? Jsi utekla ze šaškárny, nebo co blbneš? Chceš, aby tě něco sejmulo?" „Prosím? O čem to mluvíte, pane?" Vydechnu překvapeně a vyškubnu se z jeho sevření. Překvapeně zamrkal, pak mávl rukou k prvnímu muži.
„Co to děláš?! Pusť!" Nevybíravě mě chytil za ruku a odvlekl na ten zvláštní okraj. „Ani se nehni!" Holčička přešla s maminkou na druhou stranu, přes jakési pruhy, ještě mi stihla zamávat na rozloučenou a zatímco jsem se nechápavě rozhlížela kolem sebe, muž zmizel v tom zvířeti.
Pak zastavil na protějším okraji a přeběhl cestu zpět ke mně. 

„Tak jo, zlato. Na něco jsem se ptal, odkud seš a co blbneš?" „Co blbnu? Co to znamená? Neznáme se, pane. Nechápu, proč bych vám měla říkat, odkud jsem." Zamrkal, šokem. Vytřeštil oči a věnoval lehce zoufalý pohled jakému kolemjdoucímu.
Ten na mě už nehleděl, ale vyloženě zíral stejně jako ostatní. Nechápala jsem proč, ani v nejmenším.

„Hele... Jsi v pořádku? Neměla jsi nějakou nehodu, nebo tak něco? Neutekla jsi z blázince?" „Co je blázinec?" „Ty vole..." Vydechne a já se rozhlédnu kolem sebe, ale vola nevidím. Jen proudící dav hromady osob.
„Tak jinak, cos dělala nasilnici? Ještě ke všemu uprostřed! Mohl tě někdo sejmout." „Sejmout?" „Doprdele...! Kotě, seš v cajku? Neznáš nespisovnou řeč, nebo co blbneš?" „Asivám nerozumím...?" „No to vidím... Jak se jmenuješ?" „A jak se jmenujete vy?" Semklrty do tenké čárky, cosi zavrčel a pak procedil skrze zuby. „Louis. A ty?"„Charlotte." Uklonila jsem se, ačkoliv by měl on, ale zjevně má tato doba jinéspolečenské standardy. 

„Přestaň!Neblbni, co se klaníš..." „Je to zvykem, ačkoliv jsem naučená, že se klaní prvněmuži. Zjevně tu máte jinou výchovu." „Jinou výchovu? Do prdele... Kotě, takpokračujeme. Odkud seš?" „To vědět nemusíte." „Fajn, tak mi jen řekni adresu.Doprovodím tě na tvou ulici dřív, než tě něco sejme. Když už jsem ses tebou dal do řeči, nelajznu si, aby se ti něco stalo. Ještě mě pakzavřou... Je někdo, komu můžu zavolat? Nejsi zraněná? Autonehoda? Ztráta paměti?A proč jsi, ty kráso, oblečená do těchhle hader? Na hraní na princeznu už sešvelká, ne?" „Nehraji si na princeznu, jsem Charlotte, princezna a budoucíkrálovna." Lehce povýšeně jsem zvedla nosík nahoru. Ale dočkala jsem se jenvytřeštěného pohledu. 

„Kurva...! Ty ses musela někde praštit fakt fest. Pojď se mnou." „Nikam nejdu! Nesahejte na mě!" „Hele, uklidni se!" Vyjekla jsem a teď křikl on. Několik osob se po nás podívalo. Se smíchem se po nich otočil.
„V pohodě, kámo," Promluvil na nějakého chlapce, který k nám vykročil. „Jen přebrala a myslí si, že je princezna." „Nemyslím, jsem!" Chlapec se rozesmál, pokýval a že chápe. Že prý hodně zdaru s touhle princeznu a byl fuč. 

Tentokrát jsem se mu nevysmekla. Zachytil mě silou za loket a přitáhl k sobě.

„Nedělej scény, nebo někdozavolá cajty a skončíš na služebně. Takže se uklidníme, jasné?" „Co jsoucajti?" „Borci co nás chrání a když je někdo divnej, tak jako ty, tak senebudou zdráhat použít klidně i zbraň aby zajistili ostatním bezpečí." „Jakouzbraň? Meč?" „Ne, revolver. Jedna střela a seš tuhá, kapiš to?" Nechápu, co je„kapiš to" ale chápu co je smrt. Polkla jsem a přikývla. Vede mě přes cestuk tomu zvířeti.

„Nastup si." „Ne." „Ne?" „Co je to?" „Auto. Co by to bylo?" „Je to, uhm,bezpečné? To je zvíře?" „Ty nevíš, co je auto?" „Ne." Rty se mu jemněpootevřely v němém úžasu, beze slova to zvíře/auto obešel a otevřel jednuz jeho tlam.
„Posaď se, Lottie." Věnovala jsem mu nejistý pohled, stejně jako překvapený. Familiárnostv pronesení mého jména mě překvapila. Jaksi rezignovaně, možná aždeprimovaně si povzdechl. „Neublíží ti to. Slibuju. Je to jen věc, ne zvíře."

Když mi pomáhal nasoukat sukni do auta, cosi si pro sebe mumlal. Dělal, že nevidí, jak ostatní lidé na nás zírají ale mně to už začínalo být nepříjemné.
Byla jsem středem pozornosti, byla jsem na to zvyklá, ale ve své zemi, mezi svými lidmi. Tam se nikdo nedíval tak, jak oni tady; klepali si na čelo, při pohledu na mě. Ve tvářích jím seděli zlostné a pobavené úsměvy. Těm slovům, kterými mě častovali jsem nerozuměla ani zdaleka. A stejně jako s volem, i teď jsem se rozhlížela kolem, jestli uvidím krávu. Zvláštní, ta žena mluvila o krávě, ale přitom se dívala na mě... A i když jsem význam slova neznala, neznělo to jako něco lichotivého. Zabořila jsem se do měkkého sedadla a překvapeně vyjekla.
„Neboj!Tohle nosíme v autě všichni." Znovu se ke mně naklonil a něco přese měpřetáhl. Kamsi to zapadlo, cvaklo a pohyb jsem měla mírně omezený. Uklidnilajsem se až ve chvíli, kdy sám vlezl druhou tlamou nebo teda dveřmi, či co toje, a přetáhl ten pás přes sebe. 

Ticho vyrušilo lehké zahřmění. Věnovala jsem mu pohled, pokýval a pousmál se.
„To je motor, když startuju, tak to udělá... A fajn, kam tě mám odvést. Kde bydlíš... Neříkej mi přesnou adresu, ale aspoň ulici." Věnovalo jsem mu pohled a nevěděla, co říct.
„No? Hele, slibuju že ti neublížím." „Nemám tušení, kde jsem..." Vydechnu po chvilce ticha. Mohl za to on, to plechové cosi se dalo do pohybu. Okolí se kolem nás míhalo, sem tam někde přibrzdil a čekal, zatímco ten motor tiše předl. Byla jsem nervózní a naprosto to nechápala. Jen jsem se dívala kolem a marně se snažila přijít na zemi nebo dobu, ve které jsem.

Změřil mě pohledem, pak pokýval a několik dalších minut, panovalo naprosté ticho.

„Vystup si." „Uh?" „Takhletady nemůžeš chodíš. Fakt nezapadáš." „Jak se to otvírá?" Odfrkl si, vyskočilz auta, oběhl ho a dokonce mi nabídl i dlaň, při vystupování.
Vešli jsme malou brankou k nějakému domu. Odemkl, pustil mě dovnitř a pakmě několik minut přemlouval, ať nastoupím do čehosi, co nazýval výtahem.
Když se výtah dal do pohybu, zachytila jsem se zábradlí, které bylo u stěn. Věnoval mi pohled, kdy snad nevěděl jestli se smát nebo být zoufalý.

Vyšli jsme do chodby, odvedl mě na její konec a odemkl další dveře.

„Lottie?!" Zvedla jsem nechápavě obočí. Zakřičel moje jméno a přece stojím vedle něj...?

„Ano?" Dívčí hlas, za pár vteřin se objevila ve dveřích mladá dívka. Překvapeně zamrkala. „Kdo to je, Loui?" „Jmenuje se Charlotte, ale víc nevím. Můžeš jí půjčit svoje oblečení? Takhle nemůže běhat po ulici, nehledě na to, že se už pomalinku ochlazuje..." „No jo, jasně... Eh, tak pojď se mnou, Charlotte."
Střelila jsem pohledem k Louisovi. „Neboj se, je to moje sestra. Pomůže ti se obléct... Normálně." Otočil se ke mně zády, sklonil se k dívce a něco jí šeptal do ucha.

Přes jeho rameno jsem viděla, jak se její panenky překvapením rozšířily. Pak přikývla a vykročila ke mně. 
„Neboj, nic ti neudělám. Vybereme ti něco jiného na sebe. Mám i šaty, kdybys chtěla... Ale trošku jiné..."
Za půl hodiny mě odváděla ze své komnaty za Louisem. Když jsem tak nazvala místnost, kterou vlastnila, šíleně se rozesmála. Není to komnata, jen obyčejný pokoj, no budiž.

Při cestě bytem, jak se tohle místo nazývalo, jsem se zahlédla v zrcadle. Samu sebe jsem nepoznávala. Lottie mi pomohla do nohavic, o kterých mluvila jako džínsech a že mi dělají děsně pěkný zadek. Tričko, co mělo až příliš velký výstřih na můj vkus a na lokti jsem držela mikinu.

„Bráško? Jsme ready..." „Jo, super." Louis stál u okna, sledoval krajinu za ním a když se otočil, pousmál se překvapením.
„Pěkný princezno, šaty dobrý ale tohle je skvělý." „No, nevím... Je to zvláštní." Pokrčím rameny a nejistě přešlápnu.
„Je to v pohodě. Někam zajedeme, jo." „Kam? A proč?" „Protože se ti musela stát nějaká nehoda... Není možný, abys nic nevěděla." „Ale já vím... Jen..." „Nechápu tě, kotě. Ale to se vysvětlí, jo?" „Proč mi říkáte kotě? Nejsem kočka..."
Lottie se vytahuje na špičky, něco mu špitá a on krčí rameny. O mně beze mě, ale dobře. 

„Kde to jsme tentokrát?" „Nemocnice." „Co je to?" „Místo, kde pomáhají lidem jako jsi teď ty..." „Ale já nepotřebuju pomoc... Povězte mi, kde to vlastně jsem. Jak se to tu jmenuje?"
„Pojď se mnou, jo? Jen se na tebe podívá můj lékař. Když řekne že jsi v pohodě, tak ok. Promluvíme si, ale až pak. Mám strach, jestli nemáš třeba krvácení do mozku..."De facto, odvlekl mě tam on. Ale bez scén.
Držel mě za loket a já vedle něj poslušně šlapala, ačkoliv touha po útěku byla obří.

Vystresovaná, uslzená a naprosto vyděšená, o tři hodiny později jsem usedala do auta.
Louis se tvářil podobně. Nerozuměla jsem ani slovu, když se s ním lékař o mně bavil. Ale všechno prý je v pořádku... Nic na mě není špatného, spíš naopak. Na dnešní poměry mám vše v těle v pořádku jen jsem trochu anemická, ale to spraví prášky, které Louis vyzvedl cestou k autu.
Pak tam padla nabídka, že ten muž co mě donutil na plno vyšetření, jak je nazýval, zavolá policii. Někdo mě určitě postrádá... Není možné, abych nevěděla, kde jsem a odkud jsem a přitom nebylo zjevné žádné poranění mozku. Bylo by lepší vyhlásit pátrání, ale to Louis zamítl. Postará se o to sám.
Byla jsem mu vděčná, a přitom stejnou měrou proklínala Alfréda; kam mě to jen poslal.

Mlčel. Celou cestu neřekl ani slovo. Jen na mě občas po očku pohlédl a já se raději dívala z okna.

„Ne! Stop!" Vyjeknu náhle a snažím se otevřít dveře. „Co blázníš?!" Ještě že jel pomalu, povedlo se mi otevřít dveře, dostat se ven a jen tak tak jsem se vyhnula dalšímu autu co nás míjelo.
Žena za volantem něco křičí, ale je mi to jedno. Slyším z dálky i Louise, ale i tak se dám do běhu. 

Zastavím se překvapeně před bránou, kterou neznám, ale přesto ta budova je mi povědomá.

 „Lottie!" Louis se vedle mě zlomil v pase a prudce se nadechl. „Kurva! Kuřácký plíce a sprint nejde k sobě. Co blázníš! Něco-něco tě mohlo srazit." „To je můj palác!" Vydechnu bez reakce na jeho spílání.
„Co? Tvůj? Lottie, tohle je Buckinghamský palác... Nebo, počkej! Jsi angličanka? Poznáváš to tady?" „Žiju tady." Vydechnu a snažím se dostat k bráně blíž. Stráže, kteří ani zdaleka nevypadají jako ti, co znám se nesouhlasně mračí a Louis mě chytá za rameno.
„Neblbni, tam se nesmí. Jen výjimečně." „Proč ne? Koruně to nikdy nevadilo. Lid sem chodil běžně." „Cože? O čem to mluvíš?" „Pusťte mě, chci se tam podívat!" „Uklidni se! Nedělej scény, není to vhodný. Jen se kousek posuneme, ano? Řekneš mi, o čem to mluvíš a pak uvidíme a přestaň mi už, do prdele, vykat." „Co znamená do prdele a moje mluva je vykání k vám? A vy mi tedy co?" „Já ti tykám... Je to neformální projev..." Rozhodí rukama, střelí pohledem k bráně a pak trhne hlavou kamsi za mě.
„Posuneme se, ano? A „do prdele" je sprostý slovní spojení..." Chytil mě kolem pasu a po prvotním šoku zjišťuju, že tohle držení je mnohem příjemnější, než když mě držel za loket.

Odvedl mě o kus dál a trhl hlavou k paláci. 

„Tak mi řekni, o čem to mluvíš. Zbláznila ses? Lékař říkal, že jsi v naprostým pořádku, ale všechno co řekneš a uděláš je tak zvláštní... Jiné... Nerozumím tomu. Ale je to o hubu..." „O hubu?" „Riskantní znáš?" „Ano." „Fajn, tak je to riskantní. Ostatním lidem se bude zdát tvoje chování divné, můžou zavolat cajty a ti začnou řešit, kdo jsi a tak... Lékař se tě snažil najít, ale nikde o tobě není ani zmínka... A vůbec, vážně je tvoje příjmení Brunswick-Wolfenbüttel? Nefiguruješ nikde. Jako kdybys neexistovala..."

Uhnula jsem pohledem. Měl pravdu, když se lékař zeptal, jak se jmenuju vytřeštil na mě oči, pak zavrtěl hlavou, trhl rameny a pokračoval v dotazech.
Byla jsem tak od mala prezentována a teď jsem nedokázala pochopit, co se jim na tom nezdá.

„Charlotte?" „Jmenuju se tak. Opravdu." „Dobře, budiž... Ale co máš s tím palácem. Jak že lid tam chodí bez problémů, že tam žiješ... Možná nemáš zdravotní problémy, fyzický, ale třeba psychický...?" „Psychické? Že jsem choromyslná?" Zvednu oči a tentokrát jsem to, kdo se dívá překvapeně. Zrudl, křečovitě se usmál a kývl.
„Nic na tom není, je to v pořádku...! Jen nezajedeme teda do zdejší psychiatrické nemocnice? Třeba... Ses jim ztratila." 

„Ne, neztratila jsem se nikomu. Nejsem choromyslná a opravdu jsem Charlotte Brunswick-Wolfenbüttel!" „To ale není možný...! Jediná Charlotte Brunswick-Wolfenbüttel, která kdy žila, byla princezna a zmizela jednoho dne z paláce! Byla to dcera krále Jiřího IV!" Vydechne. Jeho projev je lehce teatrální, rozhodil rukama a věnoval mi zoufalý pohled. Jako kdyby nade mnou zlomil hůl. „A tady má znalost historie končí, ale prostě... Nemůžeš být ona."
„Jsem ta Charlotte..." Vydechnu po pár vteřinách ticha, kdy si mě nepříjemně měřil pohledem. I mně se to zdá divné, ale je to jediné vysvětlení. Jak bych jinak mohla vědět, kde jsem... Nepoznala jsem prvotně nic, svět se tak moc změnil. Nebo jsem se změnila já, když jsem prošla světlem?
„Zmizela jsem s pomocí komorníka. Sloužil mému otci a když král zemřel, vzal si mě pod svá křídla. Má macecha... Neměla mě ráda, chtěla bych si vzala muže, kterého ona vybrala a zbavila se mě tak. Zabít mě, si netroufala. Lid by ji svrhl..."

Musel se posadit. Dosedl na patník a nechápavě na mě hleděl. „Jste v pořádku?" „Tykat!" Procedí skrze zuby a přejede si dlaní přes tvář. „Tykej mi, do prdele už! Na vykání se vyser. Ale kurva... To co říkáš, to je nereálný...!" Část jeho vět mi zní jako nadávky, minimálně to „do prdele" už vím, co je znamená. A „kurva" taky nezní slušně.
Posadila jsem se vedle něj a omluvně se pousmála.

„Nejsem choromyslná, věřte-věř mi. Jsem Charlotte Brunswick-Wolfenbüttel." Mlčky na mě zírá, vteřiny se změnily do minut. Pak se vytáhne na nohy, a nevybíravě mě chytí za loket.

„Kam mě táhneš? Pusť, to bolí!" „Šlapej!" Vydechne, převádí mě přes cestu a já neodporuji. Něco si šeptem mumlá, nacpe mě do auta a jakmile nastartuje, začne něco ťukat do jakési ploché věci. Ani nedutám, někam jsme vyrazili a po pár minutách jsme zjevně na místě. 

„Co je to?" „Naše historie. Muzeum... Knihovna. Možná tam najdeme odpovědi." „Odpovědi? Na co? Už jsem ti odpověděla." „To se teprve uvidí." Vyrazí z auta, že mu sotva stačím. Na schodech se zasekne, otočí se ke mně a omluvně se usměje.
„Promiň, nechci být hrubý ale to co říkáš, není možný. Nemůžeš být princeznou z minulých let. To nejde." „Proč by to nešlo? Má matka přišla také z jiné doby." Rozešel se opět do schodů, ale znovu se zarazil. Věnoval mi pohled a pak mě trhnutím hlavy pobídl k pohybu.

Okouním u dveří, mluví s nějakou ženou, ta mu něco povídá, pak mu něco dává a on si mě pak volá k sobě.
„Je to tu krásný... A je mi to známý." Vydechnu po pár vteřinách tiché chůze. Vyvedl mě do schodů, všude po zdech jsou obrazy ale on si jich nevšímá, za to já se nemůžu vynadívat. Pak zahlédnu obraz, co jsem milovala; matčin portrét. Visel u mě v komnatě, Albert i přes nařízení královny, aby ho vyhodil, ho nechal zavěsit u mě. A ona ke mně nikdy nechodila, jedině tam byl obraz v bezpečí.
Nechápavě mrkám, proč je tady?

„Mlč." Vydechne, dál mě vleče chodbou v patře a pak zahne mezi regály. Od spodu až po strop jsou naplněné knihami. On si stále něco mumlá, něco hledá. 

„Co povídáš? A co to hledáš?" „Když mi máma říkala, že bych neměl dějiny tak flákat, tvrdil jsem, že je nikdy nebudu potřebovat. Nenapadlo by mě, že na její slova jednou dojde." Zamumlá a pak najde to, co hledal.
Vytáhl knihu, rozhlédl se kolem nás a zamířil k volnému stolu pod oknem. Rozložil knihu, listoval v ní, něco dál hledal. Posadila jsem se na židli, těkala pohledem kolem sebe a když promluvil, lekla jsem se. To ticho tady bylo až posvátné. 

„Tak fajn, Lottie. Když jsi ta Charlotte, tak mi něco pověz." „A to?" „Charlotte měla koně, hříbě, co měla královnina, jakože její pravé matky, klisna. Jak se jmenovalo?" Překvapeně zamrkám.
„Ty mě zkoušíš?" „Jen se ptám, odpověz." „Daybreak. Protože se narodilo při úsvitu." Zamrká, zahledí se do knihy a znovu něco čte.
Je to až úsměvné, nemám tušení kde se v knize vzalo tolik osobních věcí o mně, jako o malém dítěti a pak dospělejší princezně, ale na vše jsem schopná odpovědět, ale jemu to nestačí. Když vrací knihu, hledá ihned další. A přitom tiše mumlá, že jsem možná švihlá, ale historii umím. Pořád mi nevěří a já nemám tušení, jak mu dokázat, že jsem opravdu princezna, která se ztratila v čase. 

Nemám tušení, jak dlouho jsme tam byli, ale když jsme vyšli, byla tma. Na ulicích svítily pouliční světla a on mi s lehkou ironií, kterou mi vysvětil už před nějakou dobou, opakoval že uvnitř opravdu není zapálený oheň ale žárovka a rozhodně tu nechodí ponocný, který vykřikuje kolik je hodin.

Odvezl mě k sobě domů. Lottie tam nebyla. Na bílé věci v místnosti, které říkal kuchyň i když se mi to nezdálo, chyběla mi tam kamna a ohniště, byl lístek a na něm rozmáchlým písmem napsané že je venku a neví, kdy přijde.

„Pizzu? Čínu?" Hledí do krabičky v ruce, ta svítí a předtím do ní něco ťukal. Prý je to mobil, no když myslí... Může mi napovídat co chce. Pro mě to bylo zvláštní a nepochopitelné.
„Prosím?" „Jídlo... Pizza nebo čína?" „Co je jedno nebo druhé?" Jako už poněkolikáté, vytřeštil oči, pak so odfrkl, něco začal ťukat a pak mi ukázal, kde je koupelna. Se slovy, že jídlo bude až až, se stihnu vykoupat, chtěl odejít. Ale já ho zachytila za rukáv a nechápavě ukázala na prosklené cosi.  

„Co je to?" „Kurva... Lottie... To je sprcháč, tam se vykoupeš. Vidíš?" Jednou nohou vešel, pak se dotkl páčky a shora vytryskl proud vody. Vypískla jsem, pak se tam snažila nacpat a přitom jsem se smála. Zachytil mě, stiskl a i když se tvářil žalostně, na rtech mu probleskl úsměv.
Moje nadšení jej muselo pobavit.
„Klid! Prvně se vysvlékni. Tam to, to je na mytí... Dej si to na dlaní, rozetři a pak se tím umyj po těle. To druhé, to růžové, je ségřin šampon, to je na vlasy... Až budeš hotová.... No houkni. Ukážu ti fén..." Zanechal mě tam, s hromadou otázek a vykuleným pohledem. Nerozuměla jsem tomu. Hlava mi to prostě nebrala, jak může takhle prýštit voda? Kudy teče? Kde je řeka? Nebo jezero, odkud berou vodu? Nic jsem takového neviděla. Jen tu Temži, nebo jak to nazval... Ale voda byla zakalená ale takhle byla jako křišťál. 

Nemohla jsem se nabažit. Voda byla příjemná a ty věci, na mytí, nádherně voněly. Byla jsem tam tak dlouho, jak ještě nikdy. Voda v paláci nebyla tak teplá, ani jí nebylo tolik...
Když jsem skončila, natáhla jsem se po ručníku, co mi tam nechal a pak se oblékla.
Natáhnout na sebe, svépomocí podprsenku, šprndu, jak tomu říkala Lottie, byl boj ale když se mi to povedlo, oddechla jsem si. Jen jsem nechápala, proč se takto vážou... Korzet mi přišel lepší alternativou, minimálně na ten jsem byla navyklá.

„Louisi?" „Jo! Hned jsem u tebe. Jsi oblečená?" Ozvalo se zpoza dveří, jako kdyby tam čekal celou dobu. „Ano." „Ok." Vešel, pobaveně se zahleděl na zamlžené sklo sprchy, okno i zrcadlo.
Začal mi ukazovat fén, sloužící na mokré vlasy... Aby byly suché, ale když ho zapnul, s výkřikem jsem uskočila. Rozesmál se, v modrých očích tančily plamínky, pak si otřel oči a omluvně se pousmál. „Promiň, pojď sem. Neboj, neublíží ti to." 

Musel to udělat on, nevěděla jsem jak na to a měla jsem pocit, že mi shoří vlasy i hlava. Ale když mi foukal a česal vlasy on, bylo to příjemné. Jakmile skončil, odněkud se rozezněla hudba. „Jídlo. Počkej v obyváku." „Obyvák?" „Ta místnost, se sedačkou..." Houkne, dveře prásknou a já jsem sama pro několik minut.
Hledím z okna, vše se zdá tak malé a přitom neskutečně milé. Všude všechno svítí, jen hvězd na obloze je méně, než si to pamatuju já. Ale měsíc svítí stejně, zevně všude, v každém světě.
Co když to světlo, bylo z měsíce, kterým jsem prošla? Dál rozvádět úvahy nemohu, dveře bouchly a Louis se objevil s něčím v rukou. Vonělo to a žaludek se mi probral k životu. V ústech se mi sbíhaly sliny jen díky vůni a bylo mi jedno, jak se to jmenuje. Je to k jídlu a já to chci ochutnat.
Když jsem skončila, ušklíbal se, že měl vzít dvě ty pizzy. Snědla jsem víc než on, ale ono to bylo tak dobré...!

Jakmile jsme dojedli, vytáhl nějakou knihu a podal mi ji. Zamrkám. Dívám se na svou fotografii, kde mi byly tři roky. Stojím mezi matkou a otcem, za zády mám bratra.

„Promluvíme si dál zítra... Ale pokud znáš historii, a máš ji naučenou, jsem zvědavej co mi řekneš o korunním princi té doby. Půjdeš spát ke mně. Já se vyspím tady." Poklepe na sedačku a pak, bez dalších slov, aniž by mi dal možnost něco pronést, mě odvede do své komnaty, tedy pokoje, zavře dveře a jeho kroky se ztratí někde v bytě. 

Kolik času uplynulo jsem netušila. Seděla jsem na okně a sledovala ulici pod námi. Žila nočním životem, auta nepřestávaly jezdit, jen jich bylo méně... Několik osob kráčelo po chodnících, někdo z nich se sem tam hlasitě smál nebo vykřikoval. Několik z nich spíš tančilo než šlo, zajímavý úkaz. A nejzajímavější byly ženy.
Byly zvláštně oblečené, křižovaly chodník tam a zpět do doby, než zastavilo auto. Nastoupily a odjely neznámo kam. Musím se zeptat Louise ráno, proč to tak je. Hlavně, proč jsem pak tu jednu ženu znovu zahlédla. Mávala nějakými papírky na jinou a pokřikovala, že to byla jízda... No jestli jel jak Louis, tak se nedivím... Asi to jízda byla. 

Tiše jsem se po nějaké době protáhla z pokoje. Všude bylo zhasnuto, jen dveře k Lottie byly pootevřené. Ležela v posteli, oblečená i obutá, byl tu zvláštní zápach a ona spala. Lampa u postele zářila a snahu jí sfouknout jsem vzdala, není to přece oheň ale jak to ztmavit jsem netušila.
Louise jsem našla na sedačce, byl polonahý, odkopanou deku měl na zemi a kolem něho se válely nějaké zápisky, ta kniha co mi ukázal a pak další vymoženost, co svítila, ale její jméno jsem neznala. Aniž by se probudil, zakryla jsem ho a vrátila se do jeho pokoje a až pak, vklouzla do postele. Která byla příjemně měkká a voněla po Louisovi... 

„Dobré ráno, Šípková Růženko. Vyspala ses? Kdys spala naposledy? Hodin jako na kostele."
„Milé přivítání, i tobě dobré ráno." Vydechnu a nevím, jestli to, co řekl je ironie nebo milé popřání dobrého rána.
Ušklíbl se a zamířil do kuchyně. „Kafe nebo čaj?" „Čaj prosím. Děkuji." Znovu se ušklíbne, za pár minut přede mě postaví hrníček ze kterého se kouří a přistrčí mi nějaký sáček. „Jez." „Co je to?" „Sladké pečivo. Ochutnej a uvidíš."

Sleduje mě s pobaveným pohledem, musím vypadat že jsem několik dní nejedla, ale když dojím čtvrtý sladký bochánek, přestanu jíst jen aby se přestal uculovat. Není to příjemné. 

„Takže, Charlotte, co mi řekneš o princi Edmundovi?" „Padl ve válce... Ve zbytečné válce. Co chceš vědět?" „Hlavně to, jak holka která nemá šajn která bije, odkud je, kde se narodila má takhle zmáknutou historii Anglie... Jsi lepší než naši přední historici." „Soudíš z těch pár vět o tom, jaká jsem byla jako malá?" Zašklebí se.
„Soudím z toho, s jakou sebejistotou jsi o tom mluvila. Nevěřím tomu, chápeš? Není to reálné. Nemůžeš pocházet z té doby a objevit se tady." „Chtěla bych ti to nějak dokázat, jen nevím jak." „Tak za prvé, už jen to že mi to chceš vysvětlit je divné." „V čem?" „Ve všem? Cestovatel časem by se asi svůj původ snažil utajit. Alespoň ve většině filmů, to tak je. A film je," Utne mou snahu se zeptat zvednutím hlasu. „Taková páska, kde hrají lidé různé postavy a žijí různé životy a sdílí nějaký příběh. Jsou různé druhy, i pohádky." „Hm, třeba Šípková Růženka? To je pohádka, ale přitom založena na pravdě. Alespoň to vždycky tvrdil tatínek. " Pokrčím rameny, jako kdybych mu vzala slova. Vytřeštil na mě oči, potřásl hlavou a v koutku úst se mu objevila tyčinka. 

„To je této doby fajfka?" Vydechnu se snahou o jakousi ležérnost, kterou projevoval on. Nelíbilo se mi to, ale jak on tak já.

Přece mu nelžu, nemám důvod. Sama vlastně nevím, proč mu tak moc chci říct pravdu... Ale někde v hloubi duše vím, že pokud matka byla z jiné doby, může mi pomoct zjistit, odkud byla. Jestli odtud... Někde musí být zmínka i o ní.

„Svým způsobem, cigareta. Chceš?" „Hádám, že i v téhle době to není zdravé." Odfrkne si, přikývne ale přesto konec tyčinky zahoří na krátkou dobu plamínkem. Pak mě ovane kouř a zápach, co jsem cítila v noci u Lottie. 

Ticho, co panuje je nepříjemné, sjíždí mě pohledem a pak si odfrkne. „Řekni mi něco o královské rodině. O tvé rodině." „Měl by ses spíš ptát, na něco, k čemu máš důkaz. Když ti řeknu že jsem si s tatínkem hrávala na kukanou, tak mi nemusíš věřit." „Kukanou?" „Schováš se a když tě hledají, zakukáš a utečeš se schovat jinam." Trhnu rameny. „Takže něco jako naše schovka. Jen nekukáš, ale sedíš schovaná, dokud tě nenajdou." „Zjevně."
„Když se zeptám na něco, k čemu mám důkaz, jak mám vědět že ses to nenaučila. Hele... Než jsem usnul, tak jsem přemýšlel. Podle mě nejsi nebezpečná, ale jsi bláznivá. Zajedeme k jinýmu doktorovi, jen tě prohlédne." „Možná nevím nic o této době, ale poznám když někdo lže. Myslíš zase na ten blázinec? Že jsem choromyslná? Jen mě prohlédne... A pak mě tam necháš, že? Protože vše, co řeknu bude špatně." Zvedl se, ale teď se zase posadil. Zjihle na mě hleděl a já si otřela těch několik slz. 

„Maminka zemřela, když jsem byla malá. Byla moc nemocná, nikdo jí nemohl pomoct. Ani nevím, na co zemřela, jen jsem k ní pak už nesměla... Tatínek zemřel ve válce, stejně jako bratr. Bratrovo tělo se nikdy nenašlo, a tatínka dopravili domů. Ale zemřel brzy na to. Byl smrtelně zraněn... Když maminka zemřela, jeho rádci mu doporučili aby si našel ženu, kvůli dětem... Byla zlá, krutá... Nenáviděla mě, byla jsem jí na obtíž. Víš, myslím že za válku, kde padl otec i bratr mohla ona... Před několika dny nebo možná lety, nevím jak to teď brát, za mnou přišla a oznámila mi, že se budu vdávat. Že si vezmu Henryho Ukrutného. Jeho přízvisko mluví za vše... To s jeho otcem moje království válčilo. Chtěla-chtěla jsem si vzít život, ale Albert, můj komorník, mě zastavil. Pak mě dovedl do sklepení, kde bylo to světlo. Prošla jsem jím, stejně jako moje matka. Nebyla z mého času, pocházela odjinud. Albert řekl, že z budoucnosti. Myslím, že tohle je budoucnost a časy se musí nějak protínat...
Budoucnost staré, vzdálené Anglie, tak jak ji znám já. Proto jsem poznala palác, znám ho z doby kdy vznikl... Žila jsem tam, Louisi. Věř mi a myslím, že kdybych tam směla, ukázala bych ti to světlo. Určitě tam je. Palác vypadá jinak, musí být přestavěný ale určitě sklepení nějak Albert ochránil. Abych se mohla jednou třeba vrátit. A zachránit svůj lid. Má macecha se stala královnou, ale nevěřím že někdo jako ona, dovedl Anglii do této podoby."

Když domluvím, zvednu hlavu. Šok se mísil s bolestí; natáhl ruku a překryl mou dlaň.

„Je to pohádka, rozumíš? Chtěl bych ti věřit, ale musíš mi dát víc, než jen pohádku." „A co ti mám dát?" „Já nevím..." Vydechne a pak mi ruku stiskne.
„Ale dobře. Něco-něco vymyslíme. Do blázince nepojedeme, ale? Ale uděláme dohodu." „O čem?" „Sama z bytu nesmíš. Někdo by poznal, že jsi jiná..."
Hlas mu zní najednou jinak, jako kdyby v něm bylo smilování i lítost. Přikývnu na souhlas, za pár vteřin se objevila Lottie. Vypadala hrozně pomačkaně, ale i tak ji Louis prosil, aby mi znovu půjčila něco na sebe a pak mě vede ven. 

„Kam jdeme tentokrát?" „Byl jsem na univerzitě, ale vybodl jsem se na školu. Ale profesor, co mě učil historii, je machr ve svém oboru. Možná nám něco poví..." „A co mu řekneš? Že jsem princezna?" „Ještě nevím..." Pokrčí rameny, po pár minutách jízdy zastavuje před velkou, rozsáhlou budovou. Univerzitou...
Louis někomu volá, za pár minut se objevuje zavalitý chlapík, vypadá jako někdo, kdo by patřil mezi šlechtice, kdyby byl v mé době. Usmívá se, objímá Louise, spílá mu že se na školu vykašlal a pak si ho Louis bere bokem. Po očku mě sledují, muž se tváří nejistě ale pak přikývne.
Za pár minut jsme v jeho, jakže to Louis řekl, kanceláři? Všude na mě dýchá historie, vidím i nějakou ženu, s královskou korunou. V obličeji jí sedí dobro, na rtech jemný úsměv...

„To je naše královna... Elizabeth druhá." Šeptne mi Louis do ucha. Jeho blízkost mě vyděsí, trhnu s sebou a on mě něžně pohladí po rameni. S úsměvem mrkne a ukáže na křeslo, kam se mám posadit. 

„Charlotte, Lottie... Louis mi řekl, že-že-" „Profesore, prosím. Jen vy nám můžete pomoct." Louis se vstřícně usmívá. Muž si odkašle, upraví si košili u krku a křečovitě se usměje.
„Takže, děvče, ty tvrdíš, že jsi Charlotte Brunswick-Wolfenbüttel?" „Ano, sire." Muž se pousmál, stejně jako Louis.
„Pokud jsi opravdu ta Charlotte, jak ses dostala sem?" „Prošla jsem světlem." „Řekni mi víc, děvenko." 

Připadám si jako kolovrátek. Popisuji svůj příběh od začátku a když skončím a zvednu hlavu, čekám vše jen ne upřímný šok a jakési prozření v profesorově tváři.
„Profesore." „Ticho, Wille!" „Wille?" Šeptnu k Louisovi. „Moje druhé jméno je William." Šeptne zpět a zahledí se na profesora.
„Zajímavé, moc zajímavé!" Mumle si, něco hledá. „Co je zajímavé, profesore?" Louis mu dal jen pár minut a znovu se dožaduje informací.

„Charlottina matka... Historické prameny tvrdí, že se objevila odnikud. Že se objevila na prahu paláce jako žena, kterou nikdo nepostrádal, nikdo nehledal a nikdo o ní nic nevěděl." Louis zamrkal a mně srdce zabouchalo. Maminčinu historii jsem nikdy neslyšela, neměla jsem nejmenší tušení.
Poposedla jsem a napjatě na profesora pohlédla.

„Král se do ní zamiloval ve chvíli, kdy ji poprvé spatřil. Podle všeho, akorát se vracel z lovu, když viděl, jak ji stráže vyhazují od paláce. Zželelo se mu jí, byla nevídaně nádherná, naprosto jiná než ženy té doby. A měla na sobě velmi zvláštní oblečení, kalhoty a košili a to u žen té doby nebylo zvykem. Ostatně, vůbec takové oblečené nebylo zvykem ani u mužů, ne v takovém stylu."
„Takže...?" „Historici tvrdí, že Charlottina matka byla žena nevídané krásy, velmi inteligentní, slušně vychovaná. Ačkoliv zpočátku královskou etiketu nechápala. Jako kdyby byla přišla z jiné doby, kde toto nezažila. Král jí vzal na hrad a do roka byla svatba, pak se narodil princ a deset let po něm vymodlená dcerou, kterou již královna, pojmenovala po své matce, Charlotte. Stejně tak, první část příjmení Brunswick je jméno odkazující na rod královny matky, zatímco Wolfenbütteln na rod krále. Královna několik let poté zemřela na mor... A pak-" „Pak se král setkal s princeznou Brunhildou, omotala si ho kolem prstu... Do pár měsíců byla svatba. A když král padl, stejně jako jeho následovník, stála se právoplatnou královnou. Krutou, lidem nenáviděnou. Chtěla vše a nikdy nic nedala, ne aniž by z toho měla sama nějaký zisk." Skočila jsem profesorovi do řeči a uslzeně na něj pohlédla. 

„Nechápu, kde se linie zlomila. Pokud se ona nezměnila a neměla dědice... Tenhle svět, tahle doba... Je krásná, svým způsobem až děsivá ale lidé tu jsou... Nemyslím si, že jsou špatní. Pokud já jsem minulost, vy jste budoucnost, tak co se pak stalo?"

Louis se posadil na opěrku křesla a promnul si obličej. Vytratila se mu z něj barva a pomněnkové oči křičely do dálky mnohem víc, než jindy.
„Profesore, to jako.... Chcete abych věřil, že ona není švihlá ale je princezna? Promiň." Otočil se vzápětí na mě a omluvně se pousmál. „Jen se tomu těžce věří..." „Byla by unikátní... Skoro až exponát." Vydechne profesor a vtáhne vzduch mezi zuby. „Byl by to objev." „Ne!" Louis je na nohou a vrtí hlavou.
A já jsem opět mimo, nechápu co znamená exponát, ale zjevně tím myslí mě.

„Na to zapomeňte profesore. Nemůžeme tohle říct dál... Zničili by ji. Všichni-všichni by pátrali po tom světle nebo co to je, mohli bychom něco pokazit. Jejich minulost nebo naši budoucnost. Tohle vám nedovolím. Jestli je to pravda tak... Nikdo další to vědět nesmí. Dnešní doba je... Krutá, svým způsobem. Víte moc dobře, že by ji zkoumali, dělali testy... Byla by panika, jestli nedonesla s sebou nějakou nemoc. Nebo já nevím co... Ale tohle ne, tohle vám nedovolím."

Nechápavě na něj hledím, tváří se rozzlobeně ahorečnatě vrtí hlavou. „Nikdo se o ní nedozví! Jen nám řekněte, co sev její historii stalo. Respektive, co se stalo s Anglií."

Profesor opět vtáhl syčivě vzduch, jako kdyby bojoval sám se sebou, ale už mi konečně došlo, že mě Louis nějakým způsobem chrání. Objev, exponát, zkoumání... Ani jedno slovo se mi nelíbilo.

Dalších třicet minut, jsme poslouchali výklad. Podle historických pramenů, byla královna mrtvá. Zemřela rok a půl po zmizení princezny, když spadla z koně. Princezna se vrátila po několika dalších měsících, našel a přivedl ji její komorník Alfréd. Nikdy ale nikomu neřekla, kde byla ani co se stalo, ale nevrátila se sama. Přišel s ní muž, budoucí král říše a díky nim, vznikla současná Anglie.
Kolovali jen zvěsti, že se setkala s vědmou, v té době jen bájnou postavou, ale jak jinak si mohli v té době lidé vysvětlit, její názory a vynálezy. Ona i její muž byli strůjci mnoha šikovných strojů, vynálezů... Z manželství se narodilo pět dětí. Tři synové a dvě dcery, a všichni pokračovali v odkazu jejich rodičů. To její rodová linie dovedla Anglii tam, kde se teď nachází. 

Řeči o tom, že jsem měla děti i muže mě překvapili, doteď jsem na možnost dětí pořádně nepomyslela. Ale spíš mě překvapila královnina smrt a můj návrat.

„Takže... To znamená že skoro dva roky jsem byla... Budu... Jsem? Tady?" Myšlenky mi skáčou o překot, vlastně nevím, v jakém čase o sobě mám mluvit.
Profesor trhá rameny, dál mě pohledem zkoumá a Louis mě vytahuje na nohy.
„Odkud tohle víte, seženu si tu knihu... To mi asi stačilo." Profesor mu na kousek papíru něco napsal, Louis si ho schoval a postrkuje mě ke dveřím. „Profesore, zapřísahávám vás. Pokud je to tedy pravda, nikdo se o ní nesmí dozvědět, ano?" Profesor mlčí, jen se na nás dívá.
„Profesore!?" „Ano." Procedil po chvilince mezi zuby. „Nikomu nic nepovím." Dveře se už skoro zabouchly, když jsem uslyšeli tichý dovětek.
„Můj králi."

Zamrkám překvapením, stejně jako on. Ale ani jeden nic nepovíme. Mlčky jsme došli k autu a jakmile se rozjel, věnoval mi pohled.
„Ještě se někde stavím a pojedem domů..." „Domů?" Pousmál se a přikývl.
„Takže mi už věříš?" Chvíli mlčí, pak trhne rameny.

„Před pár hodinama, tě málem srazilo auto...Vypadala jsi zmateně, opravdu jako z jinýho světa a teď, o několik hodinpozději se dozvím, že je to zjevně pravda. Nevím, esi ti věřím, ale něco miříká že bych měl. Jen je to těžký. Nereálný, chápeš?" „Chápu... Doteď jsem vážně nevěřilana pohádky, trpaslíky, víly, draky... Ale pokud je tohle pravda, co když i typohádky jsou pravdivé? I ta o Šípkové Růžence?" Věnuju mu pobavený úsměv,zasmál se a přikývl.

Když šel do něčeho, conazýval knihkupectvím, čekala jsem v autě. Se zájmem osahala vše, na cojsem dosáhla a pak s nevinným výrazem čekala, až se vrátí. Nějak se mipovedlo stáhnout skleněnou výplň ve dveřích a neměla jsem tušení, jak ji vrátitzpět. Tiše jsem se modlila, abych to nepoškodila, ale jeho pobavený smích mojepodezření vyvrátil. Ve výsledku, smála jsem se s ním...

Lottie doma opět není, mlčky jsme se najedli a Louis se pak natáhl po knize, co koupil. Probíral se listy, četl obsah a občas mi věnoval pohled. V něm se mísilo pobavení, nejistota i překvapení.
Po svolení, že se můžu podívat po bytě, jsem prolezla každou skulinku, co jsem našla. Osahala vše, co mi přišlo pod ruku a udiveného výrazu se nedokázala zbavit. Když jsem zapnula to, čemu říkal televize, vypadlo mi udělátko k tomu z rukou. Prostorem se rozeřval zvuk zpěvu a Louis mě v křeči smíchu, obtížně uklidňoval a vysvětloval, že tohohle se bát nemusím.
Pak odložil knížku, poplácal pohovku vedle sebe a když jsem přisedla, strčil mi do rukou mobil.

Další dvě hodiny se mi snažil vysvětlitveškerou, dle něj elektroniku, co doma měl. Jak to funguje, k čemu toslouží, jak se to vytvořilo... Mlčky jsem poslouchala, ani nedutala.
Jestli je pravda, co říkal profesor, tak k tomu mám přece Anglii přivéstjá, pomoc ji v rozvoji. Takže... Nějaký základ tu pochytit musím. A když sevrátila Lottie, Louis mě jí předal.

Prvně si s ní něco šeptal, pak přikývla a až do večera, jsem bylas ní v pokoji.

Tam mi vysvětlovala ona plno věcí. Od toho, jak se dívky v dnešní době chovají, až po jakési módní trendy, problémy dnešní doby pro dívky... A ukazovala mi kosmetiku, kterou jsem se marně snažila pochopit. Nějak mi nešlo na rozum, proč na sebe mám patlat plno různých barevných věcí, ale nenechala si to vymluvit a pak jsem trpělivě seděla, ona se činila a když skončila, v odraze zrcadla na mě hleděl úplně nový člověk.

Než byla večeře, kterou Louis chystal svépomocí, vzala si mě na terasu. Přistrčila mi kávu a zamyšleně na mě pohlédla.

„Brácha tvrdí, že jsi z jiné doby... Proto nic z této neznáš a mám ti pomoct. To mám tomu vážně věřit?" „Co ti řekl?" „Že jsi princezna... Prý že jste byli u profesora, co ho učil dějiny a i on to tvrdí... To jako fakt?" „Nevím, čemu mám věřit. Ale vypadá to, že je to skutečnost." Překvapeně zamrkala, pak rozvážně kývla a podívala se kamsi za mě.
„Hlavně mu neříkej, že jsem ti to řekla. Nutil mě přísahat, že nikomu nic o tobě nepovím. Ani tobě nic nebudu říkat. Nechce, aby ses cítila nějak méněcenná nebo jako... Špatně..." Vytahuje se na nohy, jde za Louisem a já se přidám, až po jeho „Večeře, dáš si?". 

Další dva dny, jsme nevyšli z domu. Louis pořád něco studoval a dával mi prostor, abych se pomalinku mohla sžít s věcmi jeho doby. Když jsem ten druhý večer, zvládla udělat kávu pomocí rychlovarné konvice, div že jsem nezbořila vykřiknutím dům. Louis moje nadšení sledoval s jemným úsměvem a na opětovnou otázku, kde je Lottie, krčí rameny. U nějakého přítele. Neví kdo to je a lepší nevědět, jinak by musel vraždit. Proč, tomu jsem nerozuměla ale lepší bylo po tom nepátrat. Tohle nebylo téma, o kterém se chtěl bavit.

Tu noc, když usnul a já spala u Lottie, která serozhodla že můžu z jejího pokoje a věcí sdílet cokoliv, co budu chtít,jsem se plížila bytem.
Doteď mi neukázal tu knihu, i předchozí noc, když jsme si šli lehnout ji dávalna nejvyšší poličku knihovny a můj cíl teď, byl naprosto jasný. O ničem, co tambylo se nechtěl bavit. Pořád opakoval, že chce ještě čas, potřebuje si urovnatmyšlenky aby pochopil, co se mu to stalo. Ale tohle jen víc a víc vzbuzovalomou zvědavost.

S opatrností abych byla naprosto ticho, jsem si přinesla židli a když jsem v rukou sevřela knihu, napjatě jsem poslouchala jestli se neblíží. Všude bylo hrobové ticho, urychleně jsem uklidila židli zpátky, kdyby se náhodou vzbudil a vrátila se do pokoje.

Prohlížela jsem si knihu, listovala... Zaujalo mě několik obrázků obrazů, co jsem znala z paláce. Pod nimi, malým písmem bylo vždy napsáno, v jakém roce zhruba byly namalované, kým, v jakém roce byly objeveny... Bylo to zajímavé, ale víc jak toto, mě zajímalo přece jen něco jiného. Už samotný název knihy; Život Charlotty Brunswick-Wolfenbüttel aneb princezna ztracená v čase, mě nutil k zamyšlení. Kdo mě tak nazval a proč? Myslela jsem, že jsem to použila já sama poprvé. Dala jsem nějaký podnět k tomuto sepsání?
Až po pár minutách mi došlo, že na prvních dvou stranách je obsah, co v knize najdu. Se zájmem jsem našla příslušné číslo a začetla se do textu, s názvem „Život po návratu". Čím víc jsem četla, tím víc mi bušilo srdíčko.
Profesor nelhal, měla jsem muže, děti... Byla tu jejich jména, dětské podobizny, které se časem změnily v dospívající a následně dospělé tváře. A pak jsem našla fotku toho muže, který přišel se mnou. Kniha mi vypadla z klína a musela jsem si protřít oči. Rozhozená kniha na zemi a z portrétu se na mě díval Louis. Byl to on, tím jsem si byla tak jistá, jako ještě nikdy v životě.

Sebrala jsem knihu a zahleděla se na popisek portrétu, William I, král Britských ostrovů, manžel královny Charlotte. Rok vzniku malby 1750. 

Kniha zaklapla, zírala jsem před sebe a začala vrtět hlavou. On je ten muž? On je muž, kterého jsem přivedla z budoucnosti do minulosti? On je otcem mých dětí? On je král Anglie?

Po špičkách jsem prošla bytem, vrátila knihu namísto a až do rozbřesku seděla na okně a sledovala dění v ulici. Nešlo mispát, ani jsem to vlastně nezkusila. Ale v hlavě mi hučelo jako v úlea pokaždé, když jsem zavřela oči viděla jsem Louisův portrét. 

Ráno, když jsme se setkali v kuchyni, mě sjel Louis nejistým pohledem.

„Spala jsi?" „Moc ne... Nešlo mi to. Proč?" Usrkávám kávu a v duchu se musím pousmát; to co jsem znala ze své doby bylo sto a jedna. Tohle bylo mnohem lepší.
„Vypadáš strašně strhaně... Nechceš si jít ještě lehnout?" „Dnes budeme zase doma?" „Ne, já ne. Musím do práce..." „Aha... Co je tvá práce?" „S tímhle." Ukáže na notebook. Další pousmání; pár dní zde a už dokážu alespoň něco pojmenovat a vím, k čemu to je.
„Nikam nepůjdu, neboj." Byl ticho, jen si měprohlížel, teď se chápavě usmál.
„Nechci tě omezovat, ale bude to nejlepší. Když dojde ségra, tak s níklidně někam vyraž..." „A ty se vrátíš kdy?" „Asi až večer, kolem deváté možná..."„Aha..." „Proč?" „Že jsme pak mohli jít spolu... Projít se třeba k paláci..."Pokrčím rameny, seberu hrníček a přes rameno houknu, že uvidíme no, až se vrátí,co bude. 

Zalezla jsem zpátky do postele, za pár minut se dveře otevřeli a Louis mi do postele položil tác se snídaní.

„Zkusím dojít dřív... Mám toho moc. Na to, co dělám je ještě čas. Pak ti to vysvětlím, abys to pobrala... Prostě celej den čumím do počítače a dělám na něm. Nic víc teď vědět nemusíš." Přikývnu.
„Zlobíš se?" „Ne... Jen jsem si zvykla že jsi byl tady. Budu si připadat, no, jak v kleci... Asi. Poprosím Lottie, až přijde, ať mi ještě jednou znovu vysvětlí, jak se chovat. Aby okolí nemělo pocit, že jsem blázen." Uškrnul se, natáhl ruku a spravil mi vlasy.
„Od pondělí do pátku jsem v práci, trávím tam čas různě, jak kdy. Někdy stačí jen pár hodin. Víkendy mám volný..." „Takže musím pět dní počkat? To se tu zblázním." „Nějak to vymyslím." Vstřícný úsměv, vytáhl se na nohy a měl se k odchodu.
„Louisi?" „Ano?" „Proč tohle vlastně děláš?" „Prosím?" „Tohle... Pro mě... Proč mě nepřinutíš odejít. Vzal jsi mě k sobě a... Jsem cizí..." „Promluvíme si o tom večer, ano? Teď mi jen něco slib." „A to?" „Že až se vrátím, tak tu budeš. Že nenajdu prázdný byt." Přikývnu, usmál se, zvedl ruku k mávnutí a za pár minut bouchly dveře.

Dopila jsem kávu, najedla se a usnula, jako když do vody hodí. Probudil mě zvonek, něco někde zvonilo a když jsem vstala a hledala zdroj zvuku, do dveří někdo zaklepal.
Nalepila jsem se uchem na dveře. 

„Charlotte?! Loui!" Další zazvonění, pak zabušení. Ještě že osoba za dveřmi promluvila, jinak bych neotevřela. Ani nevím proč, ale vzpomněla jsem si na pohádku, jak se vlk dobýval do chaloupky za kůzlátky, to určitě...
„Lottie, ahoj." „Ahoj. Promiň, zapomněla jsem si klíče... Kde je brácha?" „V práci..." „Ajo vlastně, je pondělí..." „Kde jsi byla?" „U Thomase." Tiché škytnutí, pak pláč a pak se se mi v slzách svěřila, že se s nějakým Thomasem rozešla. V nepřestávajícím pláči mi povídá o tom, jak dlouho s ním chodila, jaké to je v dnešní době s někým chodit, že to není jak v mé době... Usnula mi s hlavou v klíně a když usnula, musela jsem se chtě nechtě pousmát. Bylo jí mizerně, a přesto se snažila mi vysvětlit, jak je tahle doba zvláštní co se vztahů týče.
Nechala jsem ji spát a zamířila do obyváku. Už poučená, jak zacházet s televizí, jsem se přistihla až ve chvíli kdy promluvil Louis, že jsem u ní strávila celý den.
Program střídal program a když mi Louis vysvětlil, jak ta věc funguje, přišla jsem jí rychle na chuť.

Trhla jsem s sebou, pobaveně se usmíval a zamával nějakou taškou. „Máš hlad?" „Ohromný! Ano!" Rozesmál se, hledám očima hodiny. Za okny se setmělo, ani jsem si toho nevšimla.
„Je skoro deset... Měl jsem toho moc. Teď už asi nikam nepůjdeme... Ale jestli se chceš projít? Lottie je doma?" „Spí... Usnula, jak přišla." Kousnu se do jazyka. Pochopila jsem, že on toho chlapce neměl rád, takže bude lepší, když mu o rozchodu poví sama Lottie.
„Ok, tak pojď, najíme se."

Po číně, kdy jsem myslela že prasknu, se přece jen chystáme ven. Lottie stále spí, Louis ji nechává vzkaz na ledničce a když procházíme večerním městem, můžu si krk vykroutit.

V tichosti jsme prošli dvě ulice, pak mě vede do nějakého parku. Potkáváme pár dvojic, několik běžců, jak je Louis nazval. Se smíchem mi vysvětluje, že to dělají pro svoje zdraví, nenosí nikomu žádné vzkazy, nejsou to poslové.
Došli jsme k jezírku, u kterého bylo několik míst k posezení. Pokynul mi rukou k lavici a když jsem se posadili, v koutku úst se mu objevila cigareta.

„Pořád nevím, jestli tomu věřím... Víš... Vše coprofesor řekl a co jsem si vyhledal, i v té knížce... Je to pravda, ale...Hlava mi odmítá pochopit, že se historie střetla s přítomností. Vždyť...Jsou to stovky let... A ty... Jsi taková, jaká jsi byla ve své době. Chci tomuvěřit, jen potřebuju asi ještě čas." Pokrčí rameny a teprve teď mi věnujepohled.

„Nechci aby někdo věděl, kdo a odkud jsi. Profesor by to chtěl říct... Mělpravdu, byla bys unikátní objev. Ale nechci, aby tě zkoumali, aby na tobědělali testy... Dnešní doba je super, ale svým způsobem děsivá. Máme plno vědců,co se snaží objevit dosud nepoznané, co zkoumají vše a všechny. A i když se mitomu těžko věří, nechci nikomu dovolit, aby ti nějak ublížil. A hlavně, pokudje to pravda, mohlo by to změnit mou přítomnost. A tím pádem i tvou tam."Pokrčí rameny a uhne očima.

„Nechci tě omezovat, věř mi. Ale dokud se nenaučíš chovat tak, abys zapadla, bude lepší se světu vyvarovat. A hlavně... Musíme přijít na to, jak tě najde Alfréd." Zamrkám. Usmál se a promnul si unavenou tvář.

„Patří ti trůn, má paní. Budeš na něj muset usednout." Jen přikývnu. Nemám, co bych řekla.

Cestou domů mě napadá, jestli se už dostal v knize k části, kde je jeho portrét. Kde je vyobrazen jako král a můj manžel. Pokud ano, nedal na sobě nic najevo ale ptát se nesmím.
Vlastně, asi je i špatné že znám svou budoucnost, nebo ne? 

Od rozhovoru u jezírka, uplynulo devět měsíců. Devět měsíců učení a přizpůsobení se životu tady. Neměla jsem tušení, jak se vrátit sama od sebe a podle profesora i knih co Louis dále hledal, se princezna opravdu vrátila až po dvou letech od zmizení. I kdybych se chtěla vrátit dřív, nemohla jsem. Nemůžu riskovat minulost, přítomnost i budoucnost obou světů.
Každý den jsem v nitru jásala nad novou věcí, kterou jsem se naučila a když jsem poprvé šla sama ven, chtěla jsem radostí tančit.
Louis se k tomu odhodlal sám a jen z donucení. Lottie byla mimo město a on onemocněl. Lednice zela prázdnotou a jídlo z donášek se po týdnu zajídalo oběma. Chtě nechtě, svěřil mi svou peněženku a ukázal mi, kam mám jít nakoupit a co.
Vrátila jsem se po dvou hodinách, kdy on byl pološílený, ale já šíleně vysmátá. Ztratila jsem se, ale na elánu mi to neubralo, spíš naopak. Byl to zážitek. A samotný nákup dopadl na výbornou.

A naše podivná symbióza... Louis mě po půl roce seznámil s několika svými přáteli. Překvapivě jsem mezi ně zapadla a jejich rýpání o tom, jak jsme se vlastně seznámili a co spolu máme, mě nechávalo naprosto chladnou.
Žila jsem s ním, ale přitom jen vedle něj. Neodhodlala jsem se k ničemu a netušila jsem, jestli on ke mně cítí něco jiného, než přátelství, které mezi námi vzniklo po prvním měsíci žití.

Dnes a denně mě utvrzoval v tom, že mi opravdu věří, že už to pochopil. Mnoho večerů jsme strávili při povídání o mé době, o mém životě. Jaké to bylo ve starých časech princů, princezen, rytířů... Ty večery jsem milovala a postupem týdnů mi docházelo, že bych chtěla, aby se má minulost vyplnila. Přistihla jsem se při představách o našich dětech. Nedokázala jsem z hlavy dostat jejich podobizny vyobrazené v knize a čím víc čas plynul a blížil se čas královnina úmrtí a setkání s Alfrédem, děsilo mě, že se to nevyplní. Co se stane pak? To, že k Louisovi něco cítím, jsem nemohla popřít, ale cítí to stejně a hlavně, bude ochotný zmizet ze své přítomnosti do té mé? Vzdá se rodiny? Opustí Lottie?

Překlenul se rok a půl. To ráno, kdy měla podle historie přijít královna o život mi bylo zle. Netušila jsem proč... Ještě mi zbývají čtyři měsíce zde, než se objeví Alfréd. Tak dlouho mu mělo trvalo mě najít, a jak mě našel, to mi snad on poví... Ale nedokázala jsem určit, jestli po tom toužím.
Tenhle svět, tahle doba... Když jsem ji pochopila, nechtělo se mi zpět. Zamilovala jsem si ji, všechno to, co přinášela. Jenže pokud se nevrátím, tak tohle nevznikne a pokud se vrátím sama...

Milovala jsem tu dobu jen s Louim. Víkendy strávené po městě a jeho okolí, výlety po celé Anglii. Výlety na zříceniny, které jsem kdysi znávala nebo vznikly až po mém času... Měla jsem dokonalý průřez historií jako na podnose a nechtělo se mi ho vzdát, stejně jako jeho, ale čas kvapil.

Zbýval nám poslední měsíc. Louis až teď řekl Lottie, že jeden den, až přijde ze školy nebo od přátel, už tu být nemusím. Byla hysterická, plakala ale pak pochopila, že to jinak nejde. Navykly jsme si na sebe, byla mi sestrou a kamarádkou a opustit ji, bude náročné. Každý večer jsem uléhala s nervozitou, jestli se ráno objeví Alfréd, a pokaždé jsem si oddechla.
Prosinec se překlenul do poloviny. Ten minulý byl dokonalý, kouzlo Vánoc jsem pochopila až tady a nemohla se jich dočkat.
A tak jak se blížili Vánoce, blížily se Louiho narozeniny. S pomocí Lottie jsem vybrala pro něj upomínku, v podobě stříbrného řetízku a ona nám všem, nechala vytisknout a zarámovat fotografii, pořízenou na Londýnském oku.
Alespoň něco mi zůstane jako vzpomínka... Čím víc se můj čas blížil, tím víc jsem byla smířena s tím, že se takhle budoucnost nestane, že bude pozměněná.
Trávili jsme spolu čas, váleli se u filmů, chodili ven, kdy jsem byla zaklesnutá do jeho ramene ale nic jiného v tom nebylo a já víc a víc pochybovala, že by ke mně něco mohl cítit. Doteď jsem netušila, jestli už ví, že by měl být králem. Nebo, možná... Byl to jen muž, jemu podobný. Byl přece zvaný William, ne Louis a ani fakt, že to bylo jeho druhé jméno, mi nedávalo žádnou naději.
Moje city byly k němu každý den silnější, ale jeho ke mně? Kdo ví. 

 Vánoce i jeho narozeniny se překlenuly, posledního prosince, kdy oslavy konce roku byly v plném proudu, jsme vyrazili do města. Lottie se odpojila po pár minutách, šla za kamarády a my mířili na náměstí.

„Lottie?" „Hm?" S punčem v rukou,postavili jsme se tak abychom dobře viděli na ohňostroje a přitom byli,překvapivě i daleko od lidí.
„Myslíš že Alfréd..." „Nevím kdy." Vydechnu, nemusel ani dokončit otázku.
„Nechci." „Cože? Co nechceš?" „Nechci tě nechat jít." Odtrhla jsem hlavu od temnéoblohy a zadívala se na něj. „Nechci tě nechat jít." Zopakoval a beze slova simě přitáhl do náruče.

„Tyhle dva roky... Bylo to šílený...! Nevím, proč právě já na tebe narazil. Ani proč jsem vystoupil z auta a šel za tebou, ale mělo to tak být, zjevně. Jenže... Nemůžeš mi odejít ze života." „Loui..." „Ne, mlč. Jen poslouchej. Já... Pamatuješ na tu knížku, co jsem koupil po tom, co jsme byli u profesora?" Přikývnu. „Pak jsem ji...Vyhodil. Když jsem ji přečetl. Nechtěl jsem, abys ji viděla. Abys věděla svou historii, co se stalo od doby, kdy ses vrátila tam..." „Co v ní bylo?" Vydechnu, nevědomost mi jde hrát snadno. Kdyby věděl, že to vím... Zranila bych ho, i zradila.

„Já... No... Ty ses dostala sem, když jsi prošla světlem. Tvá maminka, byla z téhle doby... Mělo to tak být, mělo se to stát... Alfréd... Nevím kdo to je, ale chci ho poznat a poděkovat mu. Za tebe. Že ti pomáhal, když rodiče zemřeli, že tě dostal sem... A já... Já chci taky projít světlem." „Cože?" Vydechnu, překvapení tentokrát hrát nemusím.

„Nechci tě nechat jít... Tyhle dva roky... Lottie, já... Nedokážu tě nechat jít, chci jít s tebou. Musím s tebou jít." „Ale... Máš tu-máš tu rodinu. Lottie... Práci, přátelé... Proč?" „Copak to nevíš?" „Nevím co?" Sklonil se a otřel se mi rty o tvář.
„Už to vím nějakou dobu, jen jsem byl srab a nedokázal to říct nahlas a čím víc se blíží příchod Alfréda... Děsím se toho, Lottie. Vím, že bez tebe nedokážu žít, i když jsem to doteď nedal najevo. Ale potřebuju tě. A... Zamiloval jsem se. Potřebuju tě a vím-vím... V té knize... Podívej."
Vytáhl z kapsy pomačkaný kus papíru. Rozložila jsem ho a překvapeně vydechla.
Byla to stránka z té knihy. Byl to portrét královské rodiny. Král, královna, tři princové a dvě princezny. Moje, naše děti. Já a on.

Královská rodina, zleva princ Charles Louis, druhý zleva princ William Theodor, princezna Charlotte Anna, princezna Mary Elizabeth a princ George Phillip. Královna Charlotte, král William. Rok 1763.

Zvedla jsem oči, nejistě se usmíval a pak se sklonil.

„Mám jít s tebou, Lottie. Vím to, cítím to, chci to. Je mi jedno, že opustím svůj život, ale nedokážu opustit tebe. Nenechám tě odejít, nechci abys odešla. Ale musíš a já půjdu s tebou. Pokud o to stojíš. Tohle... Je to naše společná budoucnost. Nemůžeme historii měnit, mělo se to stát. Teď to vím. Jen jsem to nedokázal říct po celou tu dobu nahlas. Naučil jsem tě žít tuto dobu, ty mě naučíš žít svou."

Vybuchly první petardy, trpělivě čekal, coodpovím ale zmohla jsem se jen na slzy a přikývnutí.

Beze slova jsem jej objala a když jsem zvedla hlavu, pousmál se, sklonil se aněžně se otřel rty o moje.

„Jsem hlupák, že jsem ti to neřekl před několika měsíci, ale nevěděl jsem, jestli ke mně něco cítíš..." „A teď to víš?" Uchechtl se, upravil mi čepku a přikývl.
„Lottie ten papír našla... Po prvotní hysterii, kdy jí došlo že budu muset odejít, mě donutila abych sebral odvahu a tohle vše ti řekl. Moje rodina to pochopí, Lottie jim pomůže a ona je s tím smířená. Ví, že to v čem žije je naše zásluha, nemůžeme změnit její život. Musí to tak být a já to tak chci."

Poprvé, tu noc, jsme byli jako pár. Nemusel nic víc říkat. Po celou dobu ohňostrojů, mě držel v objetí. Neustále mě k sobě tiskl a když nás po půlnoci našla Lottie, pláč nahradil smích a znovu pláč. Šeptala v tom hluků slavících osob, že je to těžké ale chápe to. Už dávno pochopila, že jsem z minulosti ale nic to nemění na tom, jak mě má ráda a jak chápe, proč se musím vrátit a proč Louis půjde se mnou.
Jejich rodina to pochopí, ještě neví jak to vysvětlí, co řekne ale... To nějak vymyslí. Důležitý je, aby se nezměnila historie tak jak jí zná a kdo ví, třeba znovu projdeme jednou světlem, zpět za ní.

Bylo to zvláštní, uprostřed náměstí plném cizích lidí, jsme se loučili jako kdybychom tušili, že je to náš poslední čas tady.
Až nad ránem, kdy se Lottie opět připojila k přátelům a my se vydali domů, jsme pochopili vážnost situace.
Před domem stál muž, který sem svým vzezřením nezapadal. Mlčky na nás hleděl a jakmile jsme byli od sebe jen pár metrů, rozešel se k nám. Zahleděl se na Louise, krátce pokývl a pak se mně uklonil.

„Alfréde!" Sevřel mě otcovsky v náručí, drtil mě v objetí a omlouval se, že to tak trvalo, stejně tak se omlouval, že to tak musí být. Musím s ním odejít.
Nevole vůči Louisovi, když jsem řekla že půjde i on polevila, po shlédnutí listu z knihy. Hluboká úklona a omluvný pohled nahradilo překvapení, pak Louisovi oplatil objetí. 

„Nemůžete si nic vzít, můj pane." „Já vím, chápu to... Jen, dejte mi chvíli. Prosím." Ztratil se v domě, uslzeným pohledem jsem si ukládala do paměti okolí a veškeré vzpomínky a Alfrédovu snahu o referování o tom, jak to teď v paláci a jeho okolí vypadá, jsem utnula rázným „Teď ne!".
Za pár minut se Louis objevil dole, otíral si oči a usmíval se.

„Napsal jsem Lottie... A i dopis pro mámu... Musel jsem. Nic jsem nepověděl, jen... Že je mám moc rád." Přikývla jsem a pak, v tichosti, jsme následovali Alfréda.
Vedl nás k paláci, podél zdi a zhruba v polovině se zastavil.
„Poznáváte to, princezno?" „Tudy jsem utíkala na výpravy jako malá." Zasmál se, přikývl a zatlačil do cihel. Ty povolily, otevřely průchod a aniž by zdejší stráže něco zaznamenaly, dostali jsme se k paláci, do jeho útrob až do sklepení. Mlčky nás vedl potemnělou chodbou, kroky byly tlumené a když jsme se objevili u dveří zamčených několik zámky, pousmál se.

„Zdejší lidé nemají klíče a chvála Bohu, královna této doby ctí pokyn, co princezna Charlotte Anna vydala; sem nikdy nikdo nesmí. Klíče nejsou. Jsou jen ty, z naší doby." 

Odemkl a jakmile jsme vstoupili, dveře znovu uzamkl a tmu nahradilo spirálovité světlo přímo naproti nám.

„Připraveni?" Alfréd se široce usmál a poklonil se. „Vaše Výsosti." „Ne, ale musíme." Vydechnu a pohlédnu na Louise. Usmál se, přikývl a pokynul mi.

„Až po vás, má paní." 

****************************************
Doufám, že se vám povídka líbila, bavila vás... Já si ji osobně užila, ačkoliv byla s Louim se kterým vždycky v povídkách trpím. To se nikdy nezmění (ale teď se musím přiznat, že nejhůř se mi píše s Liamem).
Snahu o těch pár historických informací a celkově dějin berte prosím s rezervou (s velkou rezervou =D ). Odlišují se od skutečností víc, než dost. Roky, jména... Nic nesedí tak, jak by mělo... Takže pokud tu mám nějakého historika přes britskou monarchii a všeobecnou historii tak to neberte vážně :o) 

♥♥♥